Kolik vypravování začíná slovy Tak jsem tuhle šel a... Dnes tomu nebude jinak. Tak jsem tuhle šla prosoleným sněhem a říkala jsem si, už aby byly barvy, svět je bez nich otravný, fádní. Bílý sníh sice zakryje to šedivé a matné, ale to je pořád málo. Ulice jsou pochmurné i proto, že už mnoho let přetrvává móda černého oblečení. Čím to, že se ten pouliční smutek drží tak houževnatě? Textilní průmysl se potřebuje zbavit nějakých předimenzovaných zásob? Familie přede mnou, pět lidí, všichni v černém. Ale – vždyť já taky! Od podrážek až po bambuli na čepici, a nakonec je černé i to, co pod ní mám.
Stella
V době pestřejšího odívání přišla jednou do práce uplakaná a celá v černém Máša, která by se klidně mohla jmenovat Vilka nebo Pětiletka, ale jmenovala se Marie. (Vilka a Vil, to byla jména podle VIL – Vladimír Iljič Lenin. Když jsme odmítli Marusju, přistoupili jsme na oslovení Máša, s nímž se Máňa spokojila. I ono souznělo s tím, že ještě večer před porodem vypracovávala nové teze pro školení svazu mládeže.) Tak jsme se kolem černé Máši seběhli a chystali jsme se jí kondolovat, ale ona nás zarazila a připomněla, že NÁM všem přece zemřel soudruh Brežněv. Zlomeni žalem (ne, to je odjinud), váhavě jsme se rozcházeli…
Když Máša plakala podruhé, to už se psal listopad 1989 (já to dobře znám, přijdu o místo, moje děti nebudou studovat a já měla slíbenou funkci předsedkyně základní organizace a k ní dvě stě korun příplatku), tak když se jí potom už slz nedostávalo, otrnulo jí a jednoho rána jsem ji zastihla, jak v trafice vesele volá: Lidovečky ještě jsou? Tak už ne „právíčko“! Kdo by to řekl! Jak je to dlouho, kdy se na schodech do krve hádala s kolegyní, která ji připravila o funkci v odborech? Sotva měsíc.
A pomalu začaly vycházet najevo věci: že má příbuzné v Norimberku, že by se jim měla ozvat, protože příbuzní jsou přece jen příbuzní. A také, že letos asi poprvé nepojede do „svazu“, ale poletí do „států“. Letěla, a opakovaně. Hned při první cestě se sblížila s náhlou místní celebritou, váženým podnikatelem, jinak absolventem zvláštní školy Mariánem. Vždyť on je to bezva chlap, holky! Je. A schopný. Všechny příhraniční aktivity má pod svým širokým palcem. Kolik toho o svém podnikání během společné cesty na jedné palubě prozradil? Ostatně, dnes je už tam, kde měl být dávno.
Zato Máša, matka majitele prosperující firmy, je už smířená s tím, že diktatura proletariátu zvítězí někdy příště, a dál se schází s letitými soudružkami. Určitě si společně čtou Poučení z krizového vývoje a vyměňují si odznaky za tlumeného pozpěvování Svět patří nám.
Věrna své kuchyňské slovesné metodě, vracím se k názvu této slohové práce. Výše převyprávěné se odehrálo v čase aktuálně zpopularizovaného dobrého lančmítu, v době, kdy doznívala móda dárkových potravinových košů (tresčí játra, sardinky, buráky, rum…). Býval v nich i mandarinkový kompot. A právě ta přitažlivá, hřejivá barva mandarinek a pomerančů, barva ohně a slunce, patřila a patří v černobílém čase vždycky k tomu příjemnějšímu.
Velitelé lidové armády každoročně prostřednictvím rozhlasu i televize informovali matky vojínů základní vojenské služby, že se o Vánocích jejich synové budou mít dobře, protože na Štědrý večer obdrží citrusové plody. Bodejť by někdy řekli „pomeranč“. Nebo snad vojáci dostávali kumkvat? Limetu? Pomelo? (A víte, že citrusy patří mezi routovité? A moje routa v odkvětě…)
Ale právě mandarinkový kompot byl vzácným zbožím, právě tak, jako byl hodně dlouho vzácným zbožím i ten domněle levný lančmít. Dokonce se ty zavařené mandarinky jako symbol luxusu občas objevily i v naší dobové literatuře. Možná jste si také někdy položili otázku, kdo a jak loupá ty mandarinkové dílky – vždyť to musí být otrocká práce! A skutečně je. Jak se dá lehce zjistit (z internetových diskusí, kde jinde asi), záhada loupání mandarinek už trápila více lidí. Internet přinesl odpověď. Ano, máme se hodně ještě co učit. Od přátel.
O výrobě mandarinkového kompotu byl natočen také televizní dokument. Redaktorka nepohnula brvou, když zblízka sledovala, jak se plody koupou v kyselině, aby se rozpustil obal půlměsíčků. Pak bylo možné sledovat neutralizování v louhu. A opakované lázně bůhví v čem. Jak je zřejmé z několika videí, jinde postupují od louhu ke kyselině, někde složení koupelí zatajují, ale všude je výsledkem – bývalé ovoce.
Zneutralizovaný citrusový plod. Podobný tomu, který byl na počátku, ale přece jiný. Ale co na tom, kyselina nikoho ani nenapadne, louh není cítit, kompot je sladký, dělnice si vydělaly (jak by ne – za 11 hodin práce) a všichni jsme spokojeni, byť nic není, čím se zdálo a čím se zdá být. To bude asi to nejskutečnější ovoce.
30.01.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 14