Neviditelný čert

Karel Veliký se po nocích učil psát – a nedařilo se mu. Velmi dobře si ale uvědomoval důležitost vzdělání jako cesty ke studiu Písma. Reformami z roku 789 podpořil zakládání škol pro děti poddaných i svobodných. Školy vznikaly v každém klášteře a v každém biskupství, učiteli tedy byli mniši a kněží. Žáci se učili číst, psát, počítat, zpívat a zaznamenávat noty. Osvojovali si i latinskou gramatiku. Ostatně, podobný školský model se uplatňoval už od 6. století v Itálii, Provenci a ve Španělsku. Od 13. století tradiční církevní školy ustupují univerzitám. Mezitím začaly vznikat také malé městské a vesnické školy. Už v polovině 13. století jich v Anglii působí třicet dva, v Paříži šedesát dva. Co potřeboval takový žáček? Voskovou tabulku, brusný kámen, křídu, pravítko, pero … Jak kde. Ale podle dobových záznamů bylo možné tabulkou spolužáka utlouci.

Stella

Nesmírně pilný profesor Zikmund Winter shromáždil mnoho konkrétních svědectví o životě univerzitních studentů. Všímá si také toho, jak jsou budoucí kněží, lékaři a učitelé přijímáni ve městech, jež jim poskytují dočasný domov. Vždyť první starostí uchazeče po příchodu do města byla právě starost o to, kde složí hlavu. (První kolej vznikla na konci 12. století v Paříži. Byl to špitální pokoj pro 18 studentů.) K velkému rozmachu velkých kolejí pak došlo ve 14. století.

Studenti se mohli ubytovat buď přímo u profesora (u rektora – v burse), nebo v koleji (veřejný nadační dům). Novým studentům přijatým na kolej se říkalo alumnové. Bez výjimky bývali z chudých rodin. Ti, kteří posluhovali u stolu, topili a vykonávali jiné podobné práce, se nazývali famulusové. Lepším famulusem pak byl oeconomus, jehož úkolem bylo vydávat kuchařce potraviny, pečovat o klíče apod. Studenti vstávali ráno v pět, po modlitbách se učili, pak odcházeli na přednášky. Teprve potom dostali jídlo. Podruhé se mohli najíst až po odpoledních přednáškách. (V Paříži prý chudí studenti umírali jak hladem, tak kvůli nemocem z kolejní špíny.) Mezi sebou měli hovořit pouze latinsky.

Je přirozené, že o studentech pilných a zodpovědných se z dobových pramenů nedočítáme nic, zato o rebelantech se zachovalo zápisů mnoho, a to ve všech zemích. Provinění nejrůznějšího stupně byla na denním pořádku. Na denním pořádku byly ovšem také tresty, z nichž nejobvyklejším býval karcer – kurník. Kázeň vůbec byla velikým problémem studentů celé Evropy. Je ale nutné říci, že se jejich prohřešky, ba ani zločiny, nepovažovaly za něco mimořádného. V 15. až 17. století se totiž ve zvýšené míře týkaly všech společenských stavů. Nezřízenou bujností prosluli studenti pařížští, italští a němečtí – tyto země kontinentu měly studentů nejvíc. V Paříži bylo 50 kolejí, v Praze 5. (V Oxfordu přes 20.) Pražská akademie vůbec měla studentů velmi málo.

Na začátku 17. století jich bývalo 25-30. V některých letech se nekonaly žádné zkoušky – nebylo koho zkoušet. (V době předhusitské odcházelo ročně 93 bakalářů, později v 15. století 7-8.) Nemálo studentů se spokojilo s jedním semestrem a po složení zkoušek odcházeli učit na nižší školy. Vysokým počtem uchazečů se mohla trvale chlubit až pražská jezuitská kolej.

Po celé Evropě se toulali žebraví žáci. Toulání ke studentskému životu patřilo, a nejeden tak „studoval“ mnoho let. Jenom někteří po návratu studia ukončili a usadili se v různých úřadech. S žebrotou se oficiálně počítalo, jenom měli pražští žáci zakázáno běhat za vozy. Mohli jen potichu postávat. Je pozoruhodné, že někteří dostávali od své školy i od významných jedinců žebravé listy – jako kladné doporučení – a že toulaví studenti mívali velké úspěchy u žen, prý i přes svou cestovní, dejme tomu, omšelost. Doboví literáti varovali ženaté muže před bezelstnou pohostinností žákům poskytovanou.

Za studenty se stahovaly povětrné ženštiny, bydlely např. v přízemí pařížské koleje. V Praze byl veřejný dům (domek) hned za Karlovou kolejí. Ale studenti se také rádi ženili a svatby se konaly za velké účasti měšťanů. Vůbec dobrá spolupráce vysokého učení s představiteli města byla žádoucí. Velkým problémem bývalo sladění městského a univerzitního práva, pokud jde o potrestání studenta provinivšího se na veřejnosti. Studenti spadali pod rektorské právo a měšťanům se tresty jevily jako málo přísné. A že bylo co řešit. Studenti se rádi prali do krve s řemeslníky všech cechů. Nevinně v tom zpravidla nebyla ani jedna strana.

Roku 1605 si stěžuje Jan Tadeáš Meziříčský na to, že mnozí rodiče nelitují prostředků a posílají děti na studia do ciziny. Jejich synové odcházejí z domova jako zbožní, cudní a šlechetní, ale domů se vracejí jako lidé se špatným svědomím, s divokým chováním a s podlomeným zdravím. Například Paříž byla proslulá šermířskými souboji, při nichž nemálo studentů přišlo o život. Na kolejích se mladí muži věnovali kostkám a kartám mnohem víc než učení. V Německu se dělo podobně. „Místo knih číše obracejí.“ Žáci tropili výtržnosti na ulicích, předváděli se jako maškary nebo naopak úplně vysvlečení, podíleli se na vykrádání zahrad, vyráželi dveře, účastnili se loupeží, měli podíl na vraždách i žhářství.

„Melanchton prý často cedí slzy nad tím v přednáškách říkaje, že ta svévole mladíků znamením jest brzkého konce světa. A ten rok, co Melanchton umřel (1560), studenti učinili prudký útok na jeho dům, vydobyli ho, okna vyrazili, zdi vylámali, vzbouřili se proti rektoru Peucerovi, zeti nebožce slavného reformátora.“ Možná měl Komenský, Melanchtonův obdivovatel, ještě štěstí, když znechucen uherskými studenty raději od nich odešel sám…

„...v Altfordské škole r. 1599 Albrecht z Valdštýna, jsa mezi studenty rozpustilým vůdcem, popíchal rapírem kollegy, vytloukal professorům okna, dvéře vysekával, ba i prý svaté Trojici se svými kumpány se posmíval.“ Pověstné bitky probíhaly v Kolíně nad Rýnem nebo v Lipsku. Čeští studenti se od zahraničních ničím neodlišovali. Utíkali kolejními okny do krčmy, přes zákaz klábosili u koleje s děvčaty, ale především – opíjeli se a bili se. Roku 1605 opilí studenti Rečkovy koleje zvonili v jednu ráno na hřbitovní zvon a pak se porvali s ponocnými. Byli potrestáni třemi dny a třemi nocemi karceru, nicméně jeden z nich se několik dní po propuštění opil tak, že spadl z pavlače na onen hřbitov a zlomil si vaz. Na témže hřbitově jej pochovali za peníze jistého měšťana.

Hřích opilství se ovšem nevyhýbal ani učitelům. Stávalo se, že některý s krčmami obeznámený žák byl zvolen rektorem. Také proto od žákovských rektorů některá vysoká učení brzy upustila. Šanci na post rektora měl v Itálii také Vilém Slavata. Roku 1593 psal z Padova, že denně chodí šermovat a tančit, ale na různá hříšná místa se chodí pouze dívat. Ani dosud nezačal studovat, protože se už dva měsíce koná masopust a studenti se stále perou a přednášky se nekonají. Studentského rektora rozsekali na kusy a chtěli zvolit rektorem právě Viléma Slavatu, ten ovšem odmítl, protože by musel uspořádat několik hostin a pak živit nejméně pět sluhů.

Čeští rektoři z řad zasloužilých mistrů často domlouvali studentům nejen kvůli opilství, ale také kvůli lenosti, pospávání na přednáškách, kvůli módnímu oblékání (kritizovali např. krejzly), nebo kvůli psaní po zdech. Správně studenti nesměli nosit zbraně, ale u pasu jim běžně visel „tesáček“. Koleje s vědomím rektora uplatňovaly tresty v podobě pokut odstupňovaných podle seznamu konkrétních nadávek nebo podle míry ublížení – až po zchromnutí.

Rektoři měli mimo jiné pravomoc jmenovat a vyměňovat učitele. Určovali, jak se bude učit v městských školách, a kontrolovali je. Učitelé spadali pod rektorský soud, uvězněné pedagogy zase rektor mohl vymoci z vězení. Rektoři dbali i na to, aby každý vysokoškolský učitel napsal závěť ve prospěch univerzity. Za dosazení učitele do venkovských škol dostával rektor dary od jedinců i od města. Beránky, ryby, víno. Když se všeho sešlo příliš, s lítostí se rektor podělil s ostatními hodnostáři.

Hodně se změnilo, konstatuje Zikmund Winter, studenti byli tehdy „naivně suroví“, ale časem se uklidnili. Za horší považuje autor „raffinovaný i zdánlivý cynismus“ studentů své doby.

Zdroje:

Winter, Zikmund: O životě na vysokých školách pražských knihy dvoje (Kulturní obraz 15. a 16. století)

Riché, Pierre, Verger, Jacques: Učitelé a žáci ve středověku, Vyšehrad, Praha 2011

13.03.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 5