Maska perfekcionismu a vytěsňování vlastní nedokonalosti

rubrika: Pel-mel


Perfekcionista si nasazuje masku, protože má neodbytný pocit studu za to, co se pod ní skrývá. Není to jenom stud, ale strach, že v očích ostatních budou odhaleny jeho chyby, včetně těch, které ve skutečnosti nemá, ale nasugeroval si je. Každý máme nějakou chybu. Někteří se tím dokonce chlubí a zdůrazňují, že je to takové smítko na kráse, které je dělá jedinečnými. Perfekcionista ze sebe jakýmsi zvláštním způsobem vytěsnil svou vlastní přirozenost se všemi nedokonalostmi. Jeho jediným cílem je být vnímán jako bezchybný a dokonalý člověk. Vše ostatní jde stranou, včetně jeho vlastní podstaty – přirozenosti. Nasazování masek se však netýká jen perfekcionistů, odjakživa po nich sahali i jinak založení lidé. V podstatě ze stejných důvodů: pociťovali stud vypadat takoví, jací od přírody jsou. Podnětů k tomu je celá řada. Třeba vypadat jako tamta celebrita či zařadit se do jednotně uniformovaného stáda, které působí jistým průbojným způsobem atp. Vraťme se však k perfekcionistickým záležitostem. Naposledy zde bylo probíráno schéma IDEÁL – REALITA – POVINNOST, nyní pojďme nakouknout pod perfekcionistovu masku.

 

Lucifer


Perfekcionista je kvůli své vlastní vnitřní dynamice neustále v pozoru, aby v mezilidském kontaktu neukázal žádnou slabinu. To ho činí nespontánním a někdy až téměř nelidským. Tímto způsobem je natolik vystrašen, že působí jako strnulý, tvrdošíjný nebo dokonce netolerantní vševěd. Navíc často vklouzává – byť proti vlastní vůli – do odporu proti radám zvenku a ze strachu zavírá oči i uši před pravdou. Rady se totiž hodí těm, kdo je potřebují – a to by znamenalo slabinu.

 

Perfekcionista se neustále obává o svou dobrou pověst. Co si o něm ostatní myslí, je pro něj esenciálně, ba přímo existenciálně důležité. Filosof Ludwig Feuerbach kdysi řekl: „Člověk je tím, co jí.“ Pro perfekcionistu platí: je tím, co si o něm ostatní myslí nebo říkají. S takovými prioritami se perfekcionista dostává do sisyfovské situace. Jako tragický hrdina antiky se honí za nedosažitelným cílem, neboť člověk se nikdy nemůže zavděčit všem.

 

Perfekcionista nevěří tomu, že je hodem náklonnosti druhých prostě jen proto, že je takový, jaký je. Cítí se neustále v ohrožení, bez přestání nucený k výkonům. V sebeobraně si nasazuje masku perfekcionismu. Jde však jen o fasádu: nepravou a předstíranou. V jeho perfekcionistické snaze mu jde v zásadě jen o vlastní jistotu, nedotknutelnost. S maskou na tváři tak neustále hraje nějakou roli, neustále stojí na pódiu, až sám neví, kým vlastně je. Zajímavé je, že si časem na svou masku zvykne natolik, až docela zapomene, že ji stále nosí. Perfekcionismus tak vede k vytěsnění, neboť to, co není žádoucí, jednoduše neexistuje.

 

Fenomén vytěsňování poprvé vědecky popsal a teoreticky podložil Sigmund Freud. Jako vytěsňování označuje nejdůležitější obranný mechanismus, kterým jsou z lidské mysli vytlačovány tabuizované či ohrožující úvahy a představy, aby byly uzavřeny do podvědomí. Často se u vytěsněných obsahů jedná o bolestivé a děsivé zkušenosti, které bývají doprovázeny negativními afekty. Perfekcionistické vytěsnění vlastních defektů a chyb však nevede k bezchybnosti ani ke štěstí, neboť člověka činí nesvobodným, neschopným vztahů a zatrpklým.

 

Nesvobodným proto, že perfekcionista není volným člověkem, nýbrž reflexně fungující šablonou, maskou, předvídatelnou osobností, jakých je dvanáct do tuctu. Vytěsnění chyb vede k rostoucímu odcizení sobě samému, brání osobnímu rozvoji a redukuje prostor pro vlastní jednání, neboť do podvědomí vytlačený vnitřní konflikt nadále tahá za provázky lidského prožívání. Neschopným vztahů proto, že perfekcionistický strach z odhalení chyb paralyzuje schopnost sebekritiky. Tím dotyčný vklouzává do pedantsky přechytralého postoje, kterým svého partnera neustále zkoumá. Vzniká tím vztah učitel-žák, při němž může být vinen vždy jen jeden: ten druhý. Zatrpklým proto, že vytěsnění vlastních chyb s sebou přináší nevyrovnané, pokroucené vnímání okolního světa. To naopak vede k narůstající sebelítosti a reflexnímu obviňování druhých. Život se stává stále nespravedlivějším a nesnesitelnějším: všichni ostatní neustále dělají něco špatně, jen dotyčný nikoliv.

 

Tolik Raphael M. Bonelli a já si zase s dovolením všech perfekcionistů převezmu slovo:

 

Jak jsem naznačil v perexu – nahoře proložená předřečnická pirueta – masku si nenasazují jen perfekcionisté. Zatímco v jejich případě se jedná vyloženě o tragickou záležitost – nezaujatý pozorovatel cynického rozpoložení by ji označil za tragikomickou – v případech jiných jde spíš o záležitost více méně komickou. Ona ve skutečnosti až tak komická není, jelikož je silně zneužitelná. A to především v souvislosti té či oné manipulace dostatečně zblblých lidských davů.

 

Ne všechno takové se odehrává zvenčí někým, kdo tím sleduje jakýsi zištný cíl. V člověku je princip napodobování chování jiných vtištěn od přírody. Má svoji zcela nezastupitelnou úlohu v zájmu přežití a rozvoje nejen člověka, ale jakéhokoli živočišného i rostlinného druhu. Jakýkoli seberozumnější princip se však za jistých okolností může zvrhnout ve svoji vlastní a destruktivní parodii.

 

Napodobování zralejších a moudřejších jedinců je nám dáno už od kolébky. Nejdříve přicházejí na řadu rodiče, pak další příbuzní, ostatní lidé a především skuteční učitelé. Nejen učitelé ve školách, ale i v knížkách či přímo na ulici. Jak dospíváme, sledujeme své idoly, jejich myšlenky, jak a co dělají atd., a pokud se obohacujeme přirozeně, tak ve skutečnosti nenapodobujeme, ale učíme se. Nepřirozené napodobování pak není ničím jiným než mechanickým opičením. Otupělým napodobováním té či oné skupiny již zopičených davů.

 

Přeměna učení v opičení stejně jako jakákoli jiná transformace plodného principu v destruktivní parodii je v přírodě běžná. Pokud se takto postižený biologický druh včas nevzpamatuje a nezrekultivuje, má zaděláno k zdegenerování nebo přímo vyhynutí. V případě cíleného uchopení tohoto procesu jde patřičným manipulantům o absolutní nadvládu nad zopičenými davy.

 

Zdroj: Raphael M. Bonelli: Perfekcionismus, DOBROVSKÝ s.r.o., 2016


komentářů: 3         



Komentáře (3)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

3 Je to slozite ;)
xxxxx (neregistrovaný) 17.03.2017, 18:22:08
To se ovsem tyka vsech lidi, kteri inklinuji k perfekcionismu, vcetne reproduktora zminene knihy - jak sam priznal. Dle meho nazoru nelze poukazovat na udajnou zlobu perfekcionostu, jsme-li jimi mozna sami. Ocenuji ale smich nad maskou, smich sobe do tvare je zdravy, jeste zdravejsi nez sex, ;)
Nehlede in indiskretnosti, take typicke vlastnosti perfecionisty.

Jedno tusim: kdo perfekcionista s nejvetsi pravdepodobnosti nebyl = milionar ze slavneho dnes uz historickeho filnu " Nekdo to rad horke."
: "Nobody is perfect."

Nikdo neni jenom zly, zlo byvaji ve skutecnosti casto velmi hodni. :) A obracene.
A kazdy lakomec neni opatrnik a piskor, je to jenom jeho volba, na niz ma plne pravo. To k predeslym kritikam lidi, kteri si neuzivaji zivota podle nasich predstav. Neperfekcionista by nemel ani tuseni, ze a kolik jejich kolega setri. To predevsim.

Chce to buddhisticky neulpivat. To malokdo z nas dokaze.


Stella
1
Stella 17.03.2017, 09:16:23
Masky.
A když si o nás jiní vytvoří nějakou představu, protože do ní promítají své touhy, neunesou své zklamání z toho, že druhý je samostatnou bytostí, a dovedou být pěkně zlí.
Přitom - tu masku mu nasadili oni!
"Perfekcionistický strach z odhalení chyb paralyzuje schopnost sebekritiky."
Realita se NÁM nebude přizpůsobovat.

"Všichni ostatní neustále dělají něco špatně, jen dotyčný nikoliv."
(Citace z textu.)
Tak.

«     1     »