Neviditelný čert

„Zahrady kvetly a ve slunci se jásavě třpytila mladá tráva. Byl to známý… velmi známý svět. Tak mě ze všeho nejdřív napadlo, že vše je na svém místě a vše je jako dřív. Je tu táž země, táž voda, tytéž stromy. Jejich tvar, barva a vůně jsou věčné a nikdo tu nedokáže cokoli změnit. Hned první den mi ale bylo řečeno, že květiny trhat nemám, sedět na zemi taky ne a pít vodu ze studánky už vůbec ne… Smrt se skrývala všude, ale byla to jakási jiná smrt. S novou maskou. A neznámou podobou. Člověka to zaskočilo, protože na něco takového nebyl připraven. Nebyl na to připraven jakožto biologický druh, což platí i o jeho přirozených nástrojích, které jsou nastaveny tak, aby uviděly, uslyšely a dotýkaly se. Nic z toho najednou nefungovalo, oči, uši i prsty nebyly k ničemu a pomoci nedokázaly, protože radiace je neviditelná a nevydává žádný pach ani zvuk. Je nehmotná… Zabíjela pokosená tráva, ulovené ryby, zastřelená zvěř. Nebo třeba jablko…“

Stella

Třetí den po černobylské havárii:

Vykládal starý včelař (a totéž jsem později slyšela i od několika jiných): Vyjdu ráno do zahrady – a něco mi tam chybí, nějaký známý zvuk. Prostě tam nebyla ani jedna včela… Neslyšel jsem jedinou včelu! Jedinou! Co to je? Co to má znamenat? Druhý den z úlu nevyletěly taky a třetí jakbysmet… Teprve pak nám oznámili, že na jaderné elektrárně došlo k havárii. Dlouho jsme o tom nic nevěděli – včely ano, my ne… A ještě jeden příklad – rozpovídala jsem se s rybáři u řeky a ti si vybavili: Co jsme se tenkrát načekali, až nám někdo z televize všechno vysvětlí, až nám řekne, co máme udělat pro svou záchranu… To žížaly, obyčejné žížaly, se zavrtaly hluboko do země, možná na půl metru, možná na metr… Tak kdo z nás je na této zemi důležitější, odolnější a věčnější – my, nebo oni? Od těch bychom se měli učit, jak přežít…

Kdysi jsem mluvila s Čechy usazenými v Černobylském kraji. O havárii se jim nechtělo vyprávět, ale na otázku, jaká opatření musejí dodržovat, řekli, že nepijí mléko od své krávy. Co s ním děláte? Dáváme ho prasatům. A maso jíte? Jíme. A to nevadí? Něco jíst musíme. Příznačné: státní moc vydala pokyny, přijala opatření, do světa se rozlétla zpráva o „situaci plně pod kontrolou“. Člověče, pomoz si sám. Jako v dějinách vždycky. Konkrétní obraz o apokalypse jsem tedy získala až z knihy Modlitba za Černobyl.

Modlitba za Černobyl běloruské autorky Světlany Alexijevičové u nás vyšla už v druhém, přepracovaném vydání. Je sestavena ze vzpomínek přímých účastníků katastrofy i z autorčiných komentářů. K napsání knihy Alexijevičovou přiměly marné pokusy vstřebat a pochopit, co se to vlastně stalo. Po dlouhém tápání našla to pravé východisko svých úvah – pohled očima lidí nezatížených oficiálními výklady toho, co se před nimi (i v nich) odehrálo. Spisovatelka věnuje pozornost tomu, jak tragédie postupně měnila hluboce zakořeněnou sovětskou mentalitu, pro niž byla typická pasivita a spoléhání (také ze strachu) na státní instituce.

Do Černobylu se dnes pořádají turistické výpravy a celá oblast se nepochopitelně stala předmětem byznysu. Nic neobstojí před lidskou ziskuchtivostí (ostatně ani památka na holokaust jí neunikla). Jeden ze svědků tragédie přemýšlí nad hrabivostí různých tajemníků a předsedů:

Všechny naše humanistické představy jsou relativní. V extrémních situacích je člověk úplně jiný, než jak o něm píší knihy. Takového člověka, jaký je vylíčen v knihách, jsem nenašel. Nesetkal jsem se s ním. Všechno je jinak. Člověk není hrdina. Všichni jsme prodavači apokalypsy. Velcí i malí… Mechanismus zla bude fungovat i za apokalypsy. To jsem pochopil. Zase budou lidi intrikařit, zakoktávat se před šéfem, zachraňovat svůj televizor a perziánový kožich. I před koncem světa zůstane člověk stejný, jako je dnes. Vždycky.

Kolem Černobylu je osm set pohřebišť, v nichž spočívá použitá technika. Největší a nejpověstnější, svého času nejfotografovanější povrchová skládka ale zmizela. Byla rozkradena. Mnozí Rusové netuší, jak obrovské množství věcí přišlo do prodeje také z vykradených kontaminovaných domů. Některé z těchto výhodně koupených věcí noci svítí. I pod radioaktivním spadem od prvopočátku bujela korupce a zlovůle úřadů. Lži a pohrdání člověkem. Před umírajícími se při jejich plném vědomí o nich mluvilo (a mluví) jako o objektech vědy patřících státu.

A přece to zoufalství nad lidskou amorálností není úplně na místě. Většina těch, kteří zasahovali v elektrárně už v prvních hodinách, věděla, že jde na jistou smrt. Jen na střeše reaktoru se za nepředstavitelných podmínek vystřídalo tři tisíce šest set lidí. Bez ochranných oděvů, bez čehokoli, co by jim práci usnadnilo. Stroje pod vlivem radiace selhávaly, „zelení roboti“ nesměli. Čtyři sta horníků z různých oblastí Ruska hloubilo tunel v padesátistupňovém horku. Kromě dobrovolníků a profesionálů přišlo ne zcela dobrovolně osm set tisíc vojáků základní služby (do níž se nastupuje přímo ze školy) a odstraňovali následky havárie v širokém okolí. Od rána do noci likvidovali kontaminovanou půdu, bez ochranných pomůcek spali pod širým nebem. Atd. atd. … Někteří dobrovolníci přišli s vidinou přednostního získání bytu a jiných výhod. Umírali a umírají. Zasažená oblast, původně úrodný zemědělský kraj, je dnes zemí rozsáhlých hřbitovů. Následky katastrofy odnesly i tisíce zvířat. Ta, která nezahynula okamžitě, byla postřílena.

Od všech světových katastrof se černobylské neštěstí liší tím, že je svého druhu první. Jak přeživší říkají, oni jsou „černou skříňkou“ pro budoucnost, schránkou informací pro všechny další. Jejich kraj se stal gigantickou laboratoří, do které jezdí vědci, novináři a studenti z celého světa. Vznikl nový typ člověka, nová národnost – černobylec. Ostatní se jich dlouho báli, štítili se jich, stranili se. I bezdětné ženy z postižených oblastí se podrobily odstranění ženských orgánů, muži jsou neplodní. Ale nehovoří o tom, ani na přímý dotaz. Spisovatelka to vysvětluje slovanskou stydlivostí. O zvláštní mentalitě svých krajanů jeden pamětník říká:

Až příliš dlouho jsme žili za ostnatým drátem. V socialistickém táboře. Jiného světa jsme se báli, protože jsme ho neznali… Sovětský svaz padl, zhroutil se, ale my jsme ještě dlouho očekávali pomoc od velké a mocné země, která už neexistovala. A jaká je moje diagnóza? Je to jednoduché: Sovětský socialismus byl takový konglomerát kriminálu a mateřské školky – člověk státu odevzdal duši, svědomí i srdce a za to dostával potravinový příděl.

Záměrně do tohoto článku nevybírám úryvky o drastickém umírání dospělých i dětí, o tom, jak se smrt stala denním hostem, o tom, že se děti v postižených oblastech dlouhé roky bavily o umírání jako o všední věci, že pro ně byl typický zachmuřený pohled a malátnost, spavost. Neuměly se smát. Lhostejně ve škole přijímají i dnes povídání o životě v minulých stoletích, o problémech, které řeší klasická literatura. Nechápou.

Věci se začaly obracet k lepšímu, až když se iniciativy chopili sami občané. Když přestali čekat na pomoc od mlčící státní moci. Poslanec běloruského parlamentu Gennadij Gruševskij po dlouhém přemýšlení, jak dál, založil se svou ženou – filoložkou organizaci Fond Dětem Černobylu. Přes všechny pochyby a obavy (akce nebyla povolena shora) se ukázalo, že je to správná cesta. Podobné fondy pak začaly vznikat jako houby po dešti. Teprve potom byla ve velké míře poskytnuta konkrétní pomoc ze zahraničí – a neskončila v rukou šmelinářů. Tisíce dětí se dostaly na ozdravné pobyty do ciziny. Mnohé se poprvé dotkly trávy, ponořily se venku do vody. Jinou věcí je, že dnes tyto děti vidí zahraničí jako veliký supermarket, kam se chtějí určitě vrátit… O Černobylu už nemluví. Gruševskij upozorňuje na paradox: jako by teprve havárie člověka osvobodila. Vždyť založením Fondu se poprvé uplatnila občanská iniciativa!

Já se na Černobyl dívám jako na počátek nového věku, což je nejen vědění, ale i metavědění, jelikož člověk tu vstupuje do sporu s předešlými představami o sobě a o světě… Černobyl – to je především katastrofa na pozadí času. Radionuklidy rozeseté po naší zemi budou žít padesát, sto i dvě stě tisíc let… Popřípadě ještě déle… Poměřováno délkou lidského života jsou věčné. Čemu jsme tedy schopni porozumět? Je v našich silách vytěžit a rozpoznat smysl této ještě nepoznané hrůzy?… Každý vědomě či nevědomě shledával, že jsme se dotkli neznáma. Černobyl je záhada, kterou teprve budeme muset rozluštit. Nevstřebané znamení. Možná hádanka a výzva pro celé jedenadvacáté století… Noc na 26. dubna 1986. Za tuhle jedinou noc jsme se přesunuli na jiné místo dějin. Učinili jsme krok do jiné reality, a tato realita byla nezvládnutelná nejen pro naše vědomosti, ale i pro naši obrazotvornost. Pouto mezi epochami se přetrhlo… Minulost byla najednou bezmocná, nebylo v ní oč se opřít a v univerzálním (jak jsme až doposud věřili) archivu lidstva jsme klíče k těmto dveřím nenalezli…

Jenže mezi okamžikem, kdy se to stalo, a okamžikem, kdy se o tom začalo mluvit, byla pauza. Okamžik němoty… Stávali se z nás filozofové. Chrámy se opět plnily lidmi, jak věřícími, tak včerejšími ateisty… A ti všichni hledali odpovědi na otázky, jež nemohla poskytnout ani fyzika, ani matematika. Náš třírozměrný svět se rozestoupil a najednou jste nikde nepotkali odvážlivce, který by byl i nadále ochoten přísahat na bibli materialismu. Před očima nám jasně zaplálo nekonečno. Filozofové a spisovatelé, kteří přestávali pod nohama cítit důvěrně známou půdu kultury a tradice, naráz umlkali. V těch prvních dnech nebylo nejzajímavější mluvit s vědci, vysokými potentáty či s generály s velkými hvězdami na ramenou, ale s obyčejnými rolníky. S lidmi, kteří se obejdou bez Tolstého a Dostojevského, bez internetu, ale jejichž vědomí i přesto jakýmsi nepochopitelným způsobem vstřebalo nový obraz světa. Nezhroutilo se.

… Věřili jsme, že sovětské jaderné elektrárny jsou nejspolehlivější na světě, tak spolehlivé, že by se klidně daly stavět třeba na Rudém náměstí.

… Jezdili po prázdných vesnicích a občas tam potkávali staré lidi, kteří se buď rovnou neodstěhovali, anebo se z cizích krajů zase vrátili: ti po večerech vysedávali při louči, kosili kosou, žali srpem, stromy káceli sekerou a modlili se i k duchům i k Bohu. Všechno tu najednou bylo jako před dvěma sty lety – a to jim kdesi nad hlavami létaly kosmické lodě. Čas si ukousl ocas a začátek splynul s koncem… Nevraceli se z dálky, ale jakoby z jiné planety. Pochopila jsem, že své útrapy zcela vědomě proměňovali v novou znalost, kterou nám darovali: Tady máte, to vy budete muset s touhle znalostí něco dělat a nějak ji využít.

Kapitola sama pro sebe je naše mentalita: cit a pocity vítězí nade vším – to nám dává ten správný rozmach a rozlet, ale zároveň nás to ničí. Zato racionální úvahu považujeme za škodlivou… Myslet na sebe je z hlediska naší kultury egoismus. Výraz slabého ducha.

Historik Revalskij vzpomíná, že v zemi, kde „polovina národa zavírala a polovina seděla“, byli všichni vychováni v přesvědčení, že člověk je vládcem nade vším. Že má právo brát si od přírody, co chce. „Železnou pěstí poženeme lidstvo ke štěstí!“ Heslo ze stalinských dob, násilnická bolševická psychologie. Ale jedna utopie za druhou se hroutila. Stále ovšem v lidech přežívá primitivní fatalismus.

Třeba dnes všichni zase mluví o Bohu. O Bohu a zároveň o trhu… Současný podtext ruského bohohledačství je lživý. Bombardujeme poklidné domy v Čečensku, vraždíme malý a hrdý národ… A v kostele zapalujeme svíčky… Umíme to jenom s mečem. Samopal kalašnikov používáme místo slov. Ohořelé ruské tanky v Grozném shrabují lopatami a vidlemi… A potom se prezident a jeho generálové modlí… A celá země na to kouká v televizi…

… Je ruský národ schopen globální revize celé své historie, jak to dokázali po druhé světové válce Japonci? A Němci? Máme dost intelektuální statečnosti? O tom se mlčí. Mluví se o trhu, voucherech a šecích. Zase živoříme.

… Černobyl je téma pro Dostojevského. Pokus omluvit člověka. A možná je všechno velmi prosté: vstoupit do světa po špičkách a zastavit se na prahu. Žasnout nad tím božským světem… A tak žít.

Jak správně napsal jeden z internetových diskutujících, přečtení této knihy by mělo být povinným očkováním pro všechny s technokratickým myšlením.

Zdroj: Alexijevičová, Světlana: Modlitba za Černobyl, Kronika budoucnosti, Pistorius a Olšanská, Příbram 2017

20.03.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7