Neviditelný čert

Jak jsem se tak dívala, článků o záhadách lidské duše, o tajemství našeho nitra, je Neviditelném čertovi nejméně dvacet. Podobnými otázkami se zabývají i příspěvky o představitelích různých filozofických či psychologických škol. Také dnešní povídání staví na eseji jednoho ze „zmítajících se“ básníků. Williama Butlera Yeatse. Zrychlený společenský a vědecký vývoj v devatenáctém století postavil před člověka nutnost vyrovnat se s novými poznatky, které narušily dosavadní samozřejmost, s níž člověk nahlížel na svět. Všechno bylo najednou jinak. Rychlý útok na rozum se střetával se zdůrazněním citu jako tou nejdůležitější věcí – v sentimentalismu a v romantismu – a vznikla tak zajímavá, kolotající směs. Pro umělce jedinečná, úrodná půda. Pro myslitele příležitost, jak pátrat po zdrojích dosud nevysvětleného v hlubinách historie, až nakonec (pro současnost to platí také) téměř všichni dospěli k existenci jednoho společného zdroje, jemuž jen různí lidé dávají různá jména. (Z bezradnosti?) Ukázalo se přitom, že staré mýty nejsou staré, jsou – trvalé.

Stella

V televizním pořadu Hyde Park Civilizace se zástupci tří generací významných neurochirurgů shodli na jednom: o lidském mozku víme mnoho, ale o způsobu jeho fungování známe sotva jedno procento. A možná se o něm nikdy víc nedozvíme. To básníci si věci zjednodušují. Často je pro ně intenzita prožitku tak silná, že ji mohou vydávat za pravdu. Oni si to dovolit mohou. Snad žádný z umělců se na přelomu 19. a 20. století nevyhnul setkání s mystikou a metafyzikou. Mnozí byli členy hermetických společností, nebo alespoň spiritistických kroužků. Nakolik v této skutečnosti byla skryta touha po výlučnosti – bůhsuď. Každopádně ožil svět symbolů, otevřela se kniha poznávání na stránkách přeškrtaných racionalisty. Možná by nebylo užitečné se u podobných témat zastavovat, kdyby se spirála současných dějin nestáčela velmi podobně…

William Butler Yeats začíná svůj esej Magie slovem Věřím... Tedy, stejným slovem, které stojí na počátku jedné ze základních modliteb:

Věřím v praktické působení i ve filozofii jevu, jejž shodně nazýváme magií, v tom, co musím nazvat vyvoláváním duchů, ačkoliv nevím, čím jsou, v moc vytvářet magické iluze, ve vidění pravdy v hlubinách mysli při zavřených očích. A také věřím ve tři doktríny, které se, jak si myslím, uchovávají od nejstarších dob a vždy byly základem všech magických praktik. Tyto tři doktríny tvrdí:

1. že hranice naší mysli se neustále posouvají a mnohé mysli se mohou, jak se říká, navzájem mísit a vytvářet nebo projevovat jedinou mysl, jedinou energii,
2. že hranice naší paměti se posouvají podobně a naše paměti jsou částí jedné velké paměti, paměti samé Přírody,
3. že tato velká mysl a velká paměť mohou být evokovány pomocí symbolů.

Síla obrazotvornosti

Dále Yeats píše, že by se rád této víry zbavil, protože vidí, jak její po staletí narůstající nedostatek působí zlo mezi lidmi. Potom uvádí příklady svých setkání s nadpřirozenými jevy. Když se účastnil vyvolávání duchů, uvědomil si, že naplno pracuje jeho obrazotvornost, a to do té míry, že její běh nemůže ovlivnit. Měl natolik živá vidění, že se mu zdálo nemožné, že by nešlo o skutečnost. Tím spíše, že viděné scény, rozhovory s lidmi a všechny detaily s ním sdíleli i ostatní přítomní. Nic neviděl jen jeho známý – podle Yeatse jeho představivost neměla vlastní vůli, nebo mu bylo zakázáno vidět, protože šlo o výjevy z jeho života. Ale to, co popisovala jasnovidkyně, komentující, co má ona i ostatní před očima, plně odpovídalo opakujícímu se nočním snu onoho přítomného člověka i jeho zážitkům z četby.

Yeats požádal také o vyvolání scény ze svého minulého života. Opět se ve třech myslích odehrál jeden a ten samý příběh. Yeats se domnívá, že nešlo nikdy ani tak o výjev ze skutečného lidského osudu, jako o symbolický příběh, o poselství vztahující se k formativním událostem jeho života.

Stává se, že některé z nevysvětlitelných zážitků jsou tak zvláštní, že si je lidé nechávají pro sebe. Ale je dobré, když o nich občas někdo podá svědectví, a uchrání tak před zmatkem a posměchem někoho, kdo si s nimi neví rady. „Větší energie mysli se rozpoutávají pouze, když se uvolní hlubiny.“ Jedna vybičovaná obrazotvornost má sílu ovládnout obrazotvornost druhých. Odtud čtení myšlenek apod.

Kdo (co) tvoří dějiny?

Jestliže se to všem lidem, kteří kdy popsali podobné události, jen nezdálo, budeme muset přepsat naše dějiny, neboť všichni lidé, a zcela jistě lidé s obrazotvorností, určitě kolem sebe šíří kouzla, čáry nebo přeludy a všichni lidé, a především tiší lidé, kteří nevedou život výrazně soustředěný na vlastní osobu, jim určitě nepřetržitě podléhají. Naše nejsložitější myšlenky, komplikované cíle i vyhraněné city často, alespoň jak myslím, nepocházejí z nás samých, ale zjevují se jakoby nečekaně, buď přicházejí z pekla, anebo z nebe. Dějepisci by měli pamatovat – nebo snad ne? – na anděly a ďábly přinejmenším tolik jako na krále, vojevůdce, spiklence nebo myslitele… Vždyť stejně musíme uznat, že neviditelné bytosti, vlivy působící na dálku, postavy, které snad vzešly z poustevníka na poušti, se vznášejí nad komorami státních rad, vědeckými pracovnami i bojišti. Nikdy bychom si neměli být jisti, že nějaká žena šlapající hrozny v kádi u vinného lisu nezačala subtilní proměnu lidských myslí… anebo že se vášeň, pro niž bylo tolik zemí vydáno na milost nepřátelskému meči, nezrodila v hlavě jakéhosi mladého pastýře, jemuž na okamžik rozsvítila oči a pak se vydala svou cestou.

Všechno už tady bylo

Je nesporné, že existuje Paměť přírody. Z ní vycházejí všichni čestní myslitelé i šarlatáni, lidoví tvůrci i uznávaní umělci. Co člověk vidí nebo vytváří, ať v bdělém stavu, nebo v transu, dříve či později najde popsané v nějaké starší knize. Všichni se opíráme o Velkou paměť.

... Všechny události, „všechny milostné příběhy“ se znovu obnovují podle těchto představ a obrazů. Snad je dobře, že v ni věří tak málo lidí, neboť kdyby uvěřili mnozí, tak by také mnozí opustili parlamenty, univerzity i knihovny a běželi by na poušť, aby tam pustošili tělo a přehlušovali neklid mysli tak, že by, dosud naživu, možná prošli dveřmi, jimiž mrtví procházejí denně. Neboť kdo z moudrých by se trápil stanovováním zákonů, psaním dějin či vážením země, kdyby všem připadlo, že mají na dosah věci věčné?

Nejmocnější ze všech sil jsou symboly. Využívají asociace přebývající mimo dosah individuálního podvědomí. Se symboly pracují mistři magie i jejich zástupci: básníci, malíři, hudebníci. Hudba a poezie vznikly procesem očarovávání vlastní mysli a následném okouzlování a strhávání ostatních. Možná, že symboly sami vytváříme, možná, že jejich moc vychází z nich samých. V každém případě je Velká paměť spojuje s jistými událostmi, náladami, osobami. „Vše, kolem čeho se rozvíří lidské vášně, se stává symbolem ve Velké paměti.“ Umělec je ten, kdo o symbolech podává svědectví. Podává svědectví o tom, že duchovní krása je znamením od nejvyššího Kouzelníka – o tom, co bylo a co opět bude.

Na jiném místě (Podzim těla) Yeats píše o únavě člověka z toho, že se spolehl jen na věci hmotné, viditelné a hmatatelné. Pochopil, že vidí jen vzduch, prach a plíseň. Jedině filozofie a umění jej může tohoto rozčarování, té únavy z hmoty, zbavit.

Zdroj: Yeats, William Butler: Magie, Eseje o věcech veřejných, nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Praha 2010

31.03.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7