Neviditelný čert

Celoživotní návraty k té jedné knize jsou návraty do dětství, které neznalo televizi a komiksy, ale především jsou to návraty do světa, kde každá věc zaujímá pevné místo a kde se nikdo netrápí existencionálními otázkami. Protože proč. Po zimě přijde jaro, po létě podzim. Člověk se narodí, splní svůj úkol na zemi a pokojně umře. Stromy a květiny, vody a kopce, ptáci a zvěř jsou s člověkem v jednotě. A jak jde čas, čtenář ocení smysl pro konkrétní zemité vyjádření, pro detaily. Kniha jako kaplička v poli, pokojná a do krajiny vrostlá, samozřejmá. Dýchá. Když jsem narazila na vyjádření „hvězdy požáry házely“, napadlo mě, že by bylo divné, kdyby se nad ním dosud nikdo nepozastavil. Ale ano. Několikrát se tato metafora objevuje na internetu jako inspirace. Snad se to mezi lidem tak o hvězdách říkalo, snad to Němcovou bez velkého přemýšlení bezděčně napadlo, v každém případě jde o obraz uhrančivý.

Vůbec nepochybuji, že kdyby Magdaléna Novotná zabrousila na internet, pronesla by na adresu vrchního čerta: „Ty pozitůro, ty lucipere“. Protože Lucifer se nám tady už delší dobu rozverně a lechtivě svěřuje, jak prožívá jaro naplno. Je tedy načase blog trochu umravnit! Alespoň krátkou ukázkou zvyku, který svědčí o tom, že pohanství přežívá, protože je radostné.

Stella

Za krátký čas vysušilo slunce pole, luka i cesty, vítr roznesl nánosy, tráva svěžeji ještě se zelenala, škoda se všecka napravila a málo zůstalo památek zhoubné povodně, jen lidé si o ní dlouho povídali. Vlaštovičky zase přilítly…

… Noc byla krásná, teplý větřík vlnil zelenou osivu a roznášel vůni květin z parku a z květoucího sadu po celém vrchu. Z lesa ozývalo se houkání sovy, na vysokém topole u silnice štěbetal kos a z křoví v parku zanášely se líbezné zvuky slavíkovy písně až nahoru. Tu najednou vyšlehl plamen na Žlickém kopci … a po stráních začaly se míhat a skákat plameny větší menší…

Vzplanuly ohně, tancovaly světla… Chasa začala výskat, každý uchvátil nasmolené koště, zapálil, a jak vysoko mohl, do povětří vymrštil, křiče: „Leť, čarodějnice, leť!“ Pak seřadili se a začali s hořícími pochodněmi tance provádět, děvčata však držíce se za ruce a zpívajíce točily se kolem hořící hranice, když spadovala, rozházely oheň a začaly přes něj skákat, jak která daleko mohla.

„Dívejte se, tahle stará čarodějnice musí nejvýše letět!“ zvolal Míla a, a popadna pometlo, tak prudce jím vyhodil, že až v letu zafičelo, vysoko letělo a skoro k zelenému osení zaletělo… Okolo rudého ohně kmitaly se v divém kolování postavy jako fantastické: chvíli po chvíli z jejich středu diblík do výše vyletěl, zatřásl v povětří ohnivou palicí, až tisíce jisker spršelo, a zase dolů padal při jásotu lidstva…

… „Babičko, neslyšíte nic?“ šeptala Barunka, zastavíc babičku uprostřed květoucího sadu, blíže stavení, „jako by něco šumělo“.

…„Nic to není, větřík zahrává s listím“ … „Stromy se k sobě sklání. Říká se, že když se stromy v květu líbají a objímají, že bude hojná úroda.“

A hvězdy požáry házely

Zdroj: Němcová Božena: Babička, Československý spisovatel, Praha 1989

A co na to Lucifer?

Bezpochyby hodně

Ale beze slov

01.05.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 7