Občas to vypadá, že přešlapujeme v louži a než se stačíme rozkoukat, kterým směrem z ní vystoupit, ze všech stran se nás vrhají různí dobrodinci a snaží se nás nakrmit ze lžic plných blátíčka svého partajničení, vyšetřování, rádobyvyšetřování a všelijaké jiné špíny nazývané kauzy. Chtějí nám zacpat ústa směsí polopravd, neuskutečněných ambicí a nezřízené touhy po vládnutí. Doba je rozkolísaná a rozpačitá. V tomto pocitu se topíme úplně všichni. Ti nahoře i my dole. A co hůř, ve všech koutech světa. Byl tady ale jeden sociolog, jmenoval se Pitirim Sorokin, a ten viděl daleko přes naše hlavy. Mohl, protože nejdříve detailně prostudoval minulost. Jako zastánce cyklické teorie potvrdil to, o čem lidová moudrost říká, že „ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo“.
Stella
To nejdůležitější sice tento ruský emigrant a zakladatel katedry sociologie na Harvardu vyslovil ve 30. letech 20. století, ale jeho dílo by klidně mohlo být považováno za dílo nejnovější doby. Sorokinovy závěry vycházejí z porovnávání statisíců dat: ze studia dobových obrazů, ze studia literárních témat, z analýzy válek (více než tisíce). Na základě konkrétních faktů dospěl k teorii o střídání etap smyslových, založených více na spotřebě a individualismu, a etap duchovnějších a kolektivnějších. V současnosti končí pětisetletá éra smyslové doby a stojí před námi nový typ integrované kultury. Budeme-li chtít.
Roku 1934 Sorokin upozornil na rozkladné procesy, k nimž v západní civilizaci dochází. Její důraz na smyslovou kulturu vede k akcentování ekonomiky, technologií a lidského těla. Jinak přežíváme bez velké vize, ale také bez vitality a bez vůle. Jak Sorokin dodává ještě o mnoho let později, cynickému závěru západní civilizace napomohla i nezvládnutá svoboda 60. let. Nová etapa se rodí za těžkých zmatků, ale nebude úspěšná, pokud nepovede dovnitř člověka.
O konci civilizace jako takové bychom ale mluvit neměli. V současnosti jde totiž o fázi přechodu. Dějiny jsou odjakživa tvořeny rozdílnými obdobími emočními a náboženskými. Nyní sice končí evropská smyslová kultura, která vládla od 15. století, ale bude nahrazena duchovnější kulturou asijských zemí v pásu u Tichého oceánu – píše Sorokin roku 1934. Čeho je nám dnes třeba nejvíce, to jsou osvícení jedinci, kteří dokáží věčné stránky kultury integrovat do bouřlivé doby.
Krize probíhaly vždycky. Ta nejnovější je ale zvláštní tím, že je totální, týká se úplně všeho. Rodiny, manželství, školství i vnímání světa, vztahu k přírodě. Kultura je totiž sítí, je v ní propojeno vše se vším. A opravdová změna kultury se odehrává tam, kde se zásadní změny dějí nejprve na nejnižší úrovni.
Příčinou současné krize je vnitřní rozklad smyslového základu naší kultury. Rozklad hodnot „smyslového“ typu společnosti založené na spotřebě. To ostatní automaticky následuje. Přesto evropská civilizace nekončí. Končí jedna její forma. Konec nenastane, ale jen díky tomu, že uvnitř společnosti existuje mnoho alternativ. Padnou-li vlády, zůstávají ještě alternativní směry nedotčené establishmentem, směry, které si vynutil sám vývoj, neboť stát příliš často rezignuje na svou povinnost vůči občanovi.
Východisko existuje bez ohledu na to, že se Evropa stala ekonomickou a kulturní skládkou. Bezhlavě přijímala ze světa všechno možné. Vršila, sbírala, ale netvořila sama sebe. S koncem smyslové kultury vždy přichází ožebračování chudých, drancování přírody a hédonismus na úkor budoucích generací. Proto se množí hnutí, která nabízejí různá řešení. Dalším příznakem krize je, že se rozpadají ekonomické systémy a tohoto stavu využívají supi, kteří si rozebírají bohatství.
S rozbitím světa na kousky (Cílek) se těžko rozlišuje, co je a co není pravda: oslabují se hodnoty, oslabuje se řád. A ve smyslové kultuře bývá řád založen na násilí. Sorokin ale zjistil detailním prostudováním skutečných válek (ne bitev), že jejich počet se nijak historicky nemění – a že nejsou nutné.
Sorokin je optimista. Věří, že bude obnoven hodnotový systém, a to na lásce a soucitu. Ke kolapsu dojít nemusí, protože populace fyzicky nezmizí. Bude ale redukován hmotný blahobyt. Kultura získá novou orientaci. Příští géniové se budou zabývat duchovními činnostmi více než technologickým pokrokem. (Současnost přeje více průměrným vědcům, než vynikajícím jedincům.)
Václav Cílek dodává, že ovšem vzrůstá násilí a apatie. Doba je unikátní tím, že se paralelně mění podmínky přírodní, ekonomické, národnostní, sociální i politické. Většinová spotřební společnost se stala nihilistická a dekadentní. Citelně schází dlouhodobá vize, ale naštěstí neubývá tvořivosti. Naději lze snad spatřovat v sítích nevládních organizací. Tam, kde selhávají elity, mělo by nastoupit lidové hnutí vycházející z mentality založené na nízké spotřebě věcí a energií, zato propagující soucit a obecné dobro.
Zdroj: Cílek, Václav: Co se děje se světem? Dokořán, Praha 2016
05.05.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 29