Návrat ze zítřka podle Ritchieho II

rubrika: Pel-mel


První část byla věnována mimotělní anabázi psychiatra George Ritchieho, kterou absolvoval ve stavu klinické smrti ve vojenském táboře Berkeley u Abilene v Texasu. Měla dvě fáze. První mentální výlet mimo své tělo podnikl sám, v druhém měl zvláštního průvodce, světelnou bytost, kterou si ztotožnil s Kristem. Obzvlášť náročná byla druhá fáze, na jejímž počátku před ním defilovaly některé momenty jeho dosavadního života, načež pak vyrazil veden svým světelným průvodcem na prohlídku nejrůznějších forem soužití jak živých, tak neživých lidí. Pozoruhodné je, že tento bohatý rejstřík zážitků a prožitků se vešel do devíti minut, po kterých jeho tělo setrvávalo ve stavu klinické smrti. Druhá část je věnována jeho zkušenostem, úvahám a k čemu dospěl po návratu do pozemského života. Je sice o poznání kratší než ta první, ale kdybych k ní chtěl připojit své úvahy, názory, komentáře k některým Ritchieho postřehům či zážitkům atd., její délka by patrně předčila délku části první. Pročež jsem se rozhodl za tímto účelem zařadit ještě část třetí, kterou však neočekávejte v těsném závěsu. Je třeba si to nechat uležet, věnovat se i jiným věcem a kromě toho jsem se s kolegou, který mi tu knížku zapůjčil, dohodl, že se v této souvislosti sejdeme k jakési disputaci. Již v průběhu čtení knížky jsem s ním o tom debatoval. Naznačil jsem svůj názor a jakousi analýzu, obdržel jsem náznak více či méně jiného vhledu (v zásadě jsme se ale shodli) s tím, že mě nasměruje k některým zajímavým odkazům. Až k tomu dojde, přistoupím k sepsání třetí části Návratu ze zítřka podle Ritchieho.

 

Lucifer


Během dvou či tří dnů po návratu do pozemského života ztrácel Ritchie ještě dost často vědomí. Měl několik horečnatých tísnivých snů, jak to při vážné nemoci obvykle bývá. Když nabyl vědomí, byly jeho tělesné problémy související s nemocí v popředí jeho pozornosti. Přesto však zůstávala vzpomínka, kterou bylo nesnadné popsat slovy. Byl skutečně mimo tělo?

 

Bylo mu řečeno, že poté, co se zhroutil u rentgenového přístroje, byl umístěn v malé izolační místnosti. Měl oboustranný zápal plic, což byla v roce 1943 velmi vážná nemoc. Brzy ráno 21. prosince mu ošetřovatel nemohl nahmatat puls a současně zjistil, že nedýchá. Zavolal tedy službu konajícího lékaře, který po krátké prohlídce prohlásil, že Ritchie je mrtvý, a přikázal ošetřovateli, aby ho při nejbližší příležitosti dopravil do márnice. Složili mu ruce na přikrývku, přetáhli přes obličej prostěradlo a šli za svými povinnostmi, pomáhat žijícím.

 

Asi o devět minut později se ošetřovatel vrátil, aby Ritchieho tělo připravil k odvozu do márnice. Zpozoroval však nepatrný pohyb rukou na přikrývce. Proto se znovu vydal za lékařem. Ten se vrátil a po prohlídce prohlásil Ritchieho znovu za mrtvého. Ošetřovatel však odmítl souhlasit s názorem svého nadřízeného důstojníka a navrhl aplikovat adrenalinovou injekci přímo do srdečního svalu. Lékař, přestože mu bylo jasné, že si počíná pošetile, nařídil ošetřovateli přinést vše potřebné a zákrok vykonal. Ritchieho srdce začalo znovu bít.

 

Někomu může připadat zvláštní, že návrat do tohoto života byl pro Ritchieho obtížný. Byla to nesdělitelná nádhera toho většího světla, nikoliv hrůz, které tam rovněž byly, od které se nemohl odtrhnout. Kontrast mezi Ježíšovou láskou a světem, do něhož byl vrácen, učinil následující roky jeho života těmi nejtěžšími.

 

Tři týdny po neobyčejném setkání se Světlem dostal Ritchie dobrou zprávu. Lékařská fakulta virginské univerzity jeho místo ponechala volné. Jeho návrat domů proběhl mnohem lépe, než si troufal doufat, ale začátky studia na lékařské fakultě byly mnohem horší. Na přednáškách se dokázal soustředit pouze několik prvních minut a večer nad knihami usínal. V srpnu (1944) byl vyzván, aby se dostavil k vedoucímu ročníku. Ten mu řekl, že pokud se v biologii a mikrobiologii nezlepší do konce semestru alespoň na trojku, okamžitě ho pošle zpět do aktivní služby (vojenské). A to se nakonec stalo.

 

Časně ráno jednoho říjnového dne se vydal na cestu do tábora v Berkeley ve společnosti tří dalších mediků, kteří propadli jako on. Jeden z nich měl auto, starého černého plymoutha. Třetího dne odpoledne dorazili k řece Mississippi a podél jejího východního břehu jeli k jihu, aby u Vicksburgu přejeli na druhou stanu, ze státu Mississippi do státu Louisiana. Ve městě hledali značku, která by je nasměrovala na most. Jeli jednou ulicí svažující se k řece až do míst, která se Ritchiemu zdála být povědomá. Věděl, že zde nikdy nebyl, a přesto zcela jasně věděl, co bude za další zatáčkou. Křižovatka ulic a o několik bloků dál bude stát bílý dům s červenou střechou s nápisem Café z neonových písmen nad dveřmi. A skutečně. Neonový nápis nad dveřmi byl ve dne pochopitelně zhasnutý, ale reklama na pivo stále ještě vévodila pravému oknu.

 

Začátkem listopadu byl Ritchie převelen do tábora Rucker v Alabamě, kde měl být ve 123. pohotovostním lazaretu vyškolen na lékařského technického asistenta. V Evropě zrovna probíhaly těžké boje a jednotky jako ta jeho byly rychle doplňovány a urychleně odesílány na frontu. Na Štědrý den 1944 nastupoval 123. pohotovostní lazaret do vlaku s cílem tábor Kilmar a nalodění, k němuž došlo na Nový rok 1945. Ve čtyři hodiny ráno dne 16. ledna jejich loď zakotvila v husté mlze na rejdě francouzského přístavu Le Havre. Poprvé v životě se Ritchie setkal s lidským utrpením v tak velkém rozsahu. Když si plánoval, jak bude pomáhat lidem od jejich bolestí, měl na mysli obyčejné trampoty, třeba zánět kloubů atp. Ale to, co měl tady před očima, bylo utrpení záměrně způsobené jedněmi lidmi druhým lidem. Může-li se nenávist stát tak mocnou, stojí za to přát si žít v takovém životě?

 

Na základě válečných zážitků si však Ritchie začal uvědomovat, že si ve vzpomínkách svůj mimotělní zážitek přikrašloval, vybíral si z něho jen radost, kterou pociťoval v přítomnosti svého průvodce. Ale když se začal rozpomínat poctivě, pak v „jiné říši“ bylo mnoho jiného, co upřímně řečeno bylo ohavné. Scény smrti, boje, které byly dokonce horší než v troskách vlaku v St. Valéry, k nimž byl jeho pohotovostní lazaret přivolán. Lhal sám sobě, když si namlouval, že si přeje opustit tuto Zemi proto, že poznal lepší místo. Budoucí svět, který letmo zahlédl, byl obojí kvality! Nekonečně jasnější než tento svět, ale také nekonečně divočejší a hroznější.

 

Když v květnu 1945 válka v Evropě skončila, dostal se 123. oddíl do Německa. Ritchie byl přidělen ke skupině vyslané do koncentračního tábora poblíž Wuppertalu, která měla za úkol se po zdravotní stránce postarat o nedávno osvobozené vězně. Mnozí z nich byli Židé z Nizozemska, Francie a východní Evropy. Byla to nejotřesnější zkušenost, jakou kdy zažil. Ti lidé umírali ještě po osvobození, protože překročili hranici návratu. Zde Ritchie poznal Divokého Billa Codyho, což byla pochopitelně přezdívka. Jeho skutečné jméno znělo polsky, měl však dlouhý plnovous, jaký zdobil i hrdiny Divokého západu, proto mu říkali Divoký Bill.

 

Divoký Bill byl jedním z vězňů, ale vypadal, že tam zřejmě nebyl dlouho. Měl vzpřímenou postavu, jasné oči, neúnavnou energii. Protože plynule hovořil anglicky, francouzsky, rusky a pochopitelně polsky, stal se jakýmsi neoficiálním tlumočníkem. Ale obraceli se na něj i s jinými problémy. I když Divoký Bill pracoval denně patnáct nebo i šestnáct hodin, nebyla na něm znát únava. Ostatní už padali únavou, a on se teprve dostával do formy. Z jeho obličeje vždy vyzařoval nesmírný soucit. Jednoho dne Ritchie ke svému velkému překvapení v papírech Divokého Billa náhodou zjistil, že byl v koncentračním táboře od roku 1939! Šest let žil ze stejné hladem smrtící diety jako každý jiný, spal ve stejně špatně větraném a nemocemi prolezlém baráku. Přesto na něm nic z toho nebylo patrno. Ještě divnější bylo, že každá skupina v táboře jej považovala za svého přítele.

 

Divoký Bill žil před válkou v židovské čtvrti Varšavy. Když Němci obsadili Varšavu, postavili skoro každého Žida ke zdi a začali střílet z kulometu. Divoký Bill řval a žadonil, aby ho zastřelili s jeho rodinou. Protože byl silný a mluvil německy, přidělili ho k pracovní četě. Pak se musel rozhodnout, jestli se oddat nenávisti k těm, kteří to vše provedli. Nakonec to pro něj bylo snadné rozhodnutí. Byl advokát. Ve své praxi až příliš často viděl, co dokáže nenávist napáchat na duchu a na tělech lidí. Nenávist právě zabila šest lidí, kteří pro něj na světě znamenali nejvíce. Rozhodl se, že zbytek svého života bude každého člověka, se kterým přijde do styku, milovat.

 

Po návratu z války byl George Ritchie přijat zpět na fakultu, kterou předtím musel opustit. Někdy uprostřed prosince roku 1952 listoval časopisem Life a na jedné stránce spatřil kresbu obrovské kulovité konstrukce, včetně průřezu, takže bylo možno vidět rozmístění strojů a lidí v jejím nitru. Co ho tak rozrušilo, nebyla smělá verze, jak ji naplánovali konstruktéři, ale jistota, že tuto stavbu už musel vidět. Dokonce jí procházel, takže si pamatoval i některé detaily podobající se tomu, co viděl na průřezu navržené stavby. Jednalo se o skicu některých prototypů druhého atomového motoru pro ponorky US Navy. Zakreslena byla též zvláštní budova, v níž má pracovat Komise pro atomovou energii, a několik dalších budov, jejichž výstavba již započala v Schenectady nedaleko hlavního města státu New York. Ritchie si byl jist, že celý ten komplex už viděl, ačkoliv nikdy v Schenectady nebyl. A pak si vzpomněl, že to bylo v oné klidné říši, která se tolik podobala univerzitě.

 

Zdroj: George G. Ritchie a Elizabeth Sherrillová, Návrat ze zítřka, Olomouc 2006


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

2 Dodatek:
Starý kocour (neregistrovaný) 26.05.2017, 15:09:51
Všichni ti "Divocí Billové", ač vypadali každý jinak - jeden vypadal jako Kristus s zrzavým plnovousem a bohatou kšticí, druhý byl typem sublaterního úředníčka a ten třetí byl malý, holohlavý stařík - měli něco společného.
Náhoda, Osud nebo snad Bůh je srazil na zem, rozdupal a málem zabil. Až pak se stali "Divokým Billem". Snad museli. Je jich mezi námi málo.
Ale jsou.

1 Paráda, Pekelníku!
Starý kocour (neregistrovaný) 26.05.2017, 14:47:21
Budu si to muset někde sehnat.
Já zas mám pocit, že jsem Divokého Billa už potkal. Několik. Většinou neměli plnovous, ale chyběla jim jedna vlastnost, dnes tak rozšířená mezi lidmi.

Chyběla mu, ve všech jeho převtěleních, nenávist.

«     1     »