Sedmikostelí (Boření pomníků)

rubrika: Pel-mel


Karlovo náměstí v Praze je z pohledu nepoučeného venkovana venkoncem nezajímavé, rozpačité, nepřehledné. A není nijak krásné, dokonce ani příliš náměstí nepřipomíná. Ztrácí se samo sobě v nepříjemném uprášeném shonu. Přitom se na něm v jeho nejslavnější době odehrávaly velké události. Kromě toho se nedaleko Karlova náměstí nachází průsečík přímek spojujících slavné pražské kostely. (Ke Karlovu náměstí se také váže onen tajemný příběh skupinového vidění, které několik lidí připravilo o rozum...) Je ironií dějin, že kaple Božího těla, duchovní střed Karlova náměstí i střed celé Prahy, ba, říká se, že nejvýznamnější centrum tehdejšího křesťanského světa, byla na počátku nové, hrdé epochy smetena z povrchu zemského v důsledku racionálního rozhodnutí. Miloš Urban v knize Sedmikostelí klade provokativní otázky o architektuře i o dějinách. Jeho názory jsou velmi kontroverzní. V každém případě pootáčí dějinné zrcadlo tak, že najednou vidíme z jiného úhlu události, o jejichž podobě jsme dosud neměli žádnou pochybnost.

 

Stella


„Monarchie je tisíckrát lepší než demokracie. Demokracie je dynamická a rychlá, počítá s permanentním růstem všeho možného i nemožného, žije kultem nového. Jak obludné! Jak scestné! Proti řádu všehomíra. Ta velkohubá demokracie, vzývající osvícenství, blahobyt a účelovost, nás zavedla až sem – na konec éry západního lidstva. Ten konec se dlouho připravoval: kdoví, kdy začal? Třeba to bylo v době, kdy rušili pražské kláštery a přestavěli je na blázince: v den, kdy náhrobními kameny ze zdí nejsvětější kaple Božího těla vydláždili Koňský trh, a to na příkaz Josefových pohůnků. Můžeme se divit, že od těch dob je náměstí prokleté: že se z něho stala stoka s přízviskem Václavák? Mohl to zaonačit někdo jiný než antikrist?

 

Osvícený císař se zasloužil o zrušení nevolnictví – ale nebyla to chyba? Anebo – neudělal to právě proto, aby se za půldruhého století nato dostali k moci dva největší tyrani všech dob? Sprostí plebejci, kteří se mstili za své uražené a ponížené ego! Vznešená krev by něco takového nikdy nepřipustila. Vůbec by nedovolila, aby nastalo něco tak nelidského, ba protilidského, jako bylo dvacáté století. Ono je nejpádnějším důkazem, že neurození si nedovedou vládnout. Jde o to oddálit chvíli zániku. Zpomalit vývoj. Uzamknout ho, zmrzačit. Monarchie nabízí pomalé, stálé plynutí, úctu ke starému, lásku k tradici. Neměnnost. Řád. Klid. Ticho. Čas. Oceán času. Zlatý věk monarchie vždy znamenal nejkrásnější údobí našich dějin. Čtrnácté století a hned po něm devatenácté.“

 

To jsou slova rytíře Gmünda v závěru románu Miloše Urbana Sedmikostelí. Sedmikostelí je dnes už proslulý romantický příběh. Romantický nejen v idealizování minulosti, se zvláštní zálibou v době gotické. Jeho romantičnost vyrůstá také z tajemné atmosféry opuštěných kostelů a z napětí vyvolaného záhadnými rafinovanými vraždami. Miloš Urban dovedně zapracovává do děje hluboké, detailní znalosti pražské historie. Především ho zajímá vývoj architektury a souvislost stavitelství s přístupem člověka ke světu, k člověku i k Bohu.

 

Sedmikostelí  je stylizováno jako tzv. gotický román. Odtud charakter samotářského, osudově poznamenaného hrdiny. Novogotické stylizaci pak odpovídá i lehce archaizovaný styl, větná stavba, slovní tvary. Asi právě proto jsou některé internetové čtenářské reakce hodně rozpačité, a především protichůdné. Rozhodně ale jejich množství svědčí o kvalitě příběhu – nikoho kniha neponechala lhostejným.

 

Nikde jsem se nesetkala s dojmem, že román působí jako česká ozvěna Bulgakovova Mistra a Markétky – tak to píšu za sebe. Mám na mysli nejen celkovou atmosféru (zvláště poslední část), ale také typy postav, bizarnost, ironii, nostalgický obdiv minulosti a aristokracie, duchovní podtext. „Ono také pod sluncem není nic nového a nikdy nebude, Vraťme se k prověřenému, je nejvyšší čas. Jsme vyznavači starých cest – cest vedoucích zpátky.“

 

V současnosti se otevírá otázka přehodnocení některých období českých dějin, konkrétně tzv. doby temna a husitství. Protože, jak známo, každá doba si tvoří svou minulost, svůj vlastní dějepis (v tomto případě je „dějepis“ výstižnější než „historie“). Miloš Urban nabízí jako ideální období čtrnácté století. Nevím, nakolik jde o umělecký záměr, nakolik autor souzní s tím, co říkají jeho hrdinové. Ale asi by se nám velice zajídala krutost Karla IV., mor, sucho, hlad, nedostatek králova milosrdenství a další dnes stěží pochopitelné křesťanské skutky. Omlouvané dnes zpravidla tím, že „tehdy to bylo normální“.

 

„Hlad a nouze v požehnaném čtrnáctém věku, i husitský omyl v nevydařeném patnáctém a příchod nabubřelé renesance v šestnáctém věku, ba i prokletá třicetiletá válka by byla lepší než tahle bída – otrava z přejedení zkaženým dvacátým stoletím.“ Mějme na zřeteli, že nadsázka k podobnému dílu patří...

 

Pro Jana Husa kniha dobré slovo nemá. Chudák Hus. Kdyby věděl, co mu bude připočteno k tíži. Můžeme připustit jinou než dosavadní obvyklou interpretaci jeho postojů, ale především je zde jeho psané dílo! A Husovo dílo mluví věcně a konkrétně. Odvážně. Jistěže neúcta husitů ke kulturním pokladům, jejich bezuzdné ničení materiálních hodnot, krvavý Žižka, to jsou věci nezpochybnitelné. Ale Hus byl dávno na pravdě boží... ! “Milujte se, pravdy každému přejte.“

 

Miloš Urban touží po dějinách všedního dne. Nikoli po historii bitev a vítězství. Je to trend poslední doby: ukázat každodennost. Jenomže to má jeden háček: ono vždy nejspíš vyjde najevo, že ten spodní proud všedního života je sice dobově zajímavý, ovšem zájmy „obyčejných lidí“ minulosti se od zájmů „obyčejných lidí“ přítomnosti velmi neliší. Ten „všední život“ také podle všeho není určující pro události, jež hnaly svět dopředu.

 

Mnoho místa je v knize věnováno architektuře. Např. otázce, zda staré stavby zachovat v původní podobě. „Katedrála na Hradčanech je z poloviny nová, a komu na tom záleží? Aras a Parléř to tak chtěli a vůbec nevadí, že chrám nedostavěli naši prapředci, ale až naši dědové. Důležité je ctít původní podobu, původní záměr. Nechceme-li znevážit dílo svých předků, nechceme-li se zpupně vysmát jejich době, bez níž by naše neexistovala, musíme se podřídit jejich vkusu, musíme se před nimi sklonit a vyjít vstříc jejich přání.“

 

Gotika – to je přímá cesta k Bohu. Vzpoura proti napodobování antiky. Ale velmi ostře se autor pouští do drzosti renesance, jak v architektuře, tak v nevázaném životě. Baroko – to je už vůbec úpadek. Dientzenhoferové a Erlach jsou nejhorším příkladem řvoucího nevkusu. Naopak nejvýše je hodnocen přístup ke kulturnímu dědictví u Josefa Mockera.

 

„Město, které dovolí, aby banka, činžák či kancelářský blok přerostly a zastínily kostel, nezasluhuje nic jiného než živořit pod kuratelou spekulantů, domovnic a kancelářských krys... Morálka lidí a morálka staveb, to jsou dvě spojené nádoby.“

 

Vypravěč celé hodiny bloudí Novým Městem a vidí, že opravdová hodnota Prahy spočívá v jejích chrámech. Všechny budovy staré kolem sta let „jsou průmyslově vytvořené předměty denní spotřeby a mohou stejně tak dobře stát v Chrudimi nebo v Ústí nad Labem, všude stejně rozlehlé, stejně pohodlné, stejně neplodné.“ Jedině gotika dokázala nemožné: v lidském obydlí znázornila vítězství ducha nad hmotou. Předtím a potom tomu bylo a je naopak. Fukcionalismus je chladně vypočítavý. Minimální zdobnost ale potřebujeme.

 

„Hledět nahoru a hledět nazpátek, to jsou jediná řešení naší bídné situace na přelomu věků: řešení, která v ideálním případě splývají v jedno.“ „Čas nejdřív požírá ty pomalé – ty, co mu nestačí. Co mu neutekli. Zmate je ve svých útrobách a obrátí jejich krok zpátky.“ Opřít se o to, co je jisté, protože – to už bylo.

 

Při sledování soudobé společenské situace si člověk nemůže nevšimnout, jak mnoho kauz (zločinných obzvlášť) je spjato právě se sférou stavitelství. Kolik peněz se točí kolem spekulací s pozemky a se stavebními zakázkami. V době, která tolik zajímá Miloše Urbana, byly významné stavby vizitkou světských a církevních představitelů a vypovídaly o jejich myšlení a cítění. (I o jejich moci, samozřejmě). Kde se podobné výpovědi poztrácely? Nebo naopak zde jsou, výmluvné, avšak, nebo protože – zalité do betonu?

 

Zdroj: Urban, Miloš: Sedmikostelí, Argo, Praha 2001


komentářů: 6         



Komentáře (6)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
6
Stella 23.08.2017, 22:16:51
O celé té oblasti román pojednává. O architektuře jednotlivých kostelů.

A Urban (ze Sokolova) se moc zlobí, že nejmagičtější místo - Vyšehrad - husiti tak poničili.

Lucifer
5
Lucifer * 23.08.2017, 18:23:35
Karlovo náměstí a především pak přilehlý Karlov patří mezi má nejoblíbenější místa. Nachází se sice již na druhém břehu Vltavy, než na kterém bydlím, ale díky metru tuhle oblast považuji za stále ještě mé blízké okolí. Teď už tam tolik nechodím, ale byly doby, kdy zde často směřovaly mé potulky. Od Karlova náměstí až po Nuselský most. Abebo opačným směrem, z Vyšehradu, který též patří mezi má nejoblíbenější místa, přes Nuselský most. Nachází se tam mimo jiné psychiatrická klinika s rozlehlou zahradou. Do té zahrady prý nakukoval Albert Einstein a usoudil, že blázni, kteří se tam procházejí, se nejspíš zabývají kvantovou fyzikou.

http://www.zdravotnickydenik.cz/2016/05/v-minulosti-jen-omezena-lecba-dnes-stimulace-mozku-psychiatricka-klinika-1-lf-uk-slavi-170-let/

Léčil se v ní i Bedřich Smetana

http://www.blesk.cz/clanek/regiony-praha-praha-zpravy/393321/psychiatricka-klinika-v-praze-slavi-170-let-lecil-se-v-ni-i-bedrich-smetana.html

Já tam zatím namířeno nemám, ačkoli mám pocit, že by se mi stimulace mozku někdy hodila. Úžasný

4
Zuzana (neregistrovaný) 23.08.2017, 15:33:10
\'Miloš Urban touží po dějinách všedního dne. Nikoli po historii bitev a vítězství. Je to trend poslední doby: ukázat každodennost. Jenomže to má jeden háček: ono vždy nejspíš vyjde najevo, že ten spodní proud všedního života je sice dobově zajímavý, ovšem zájmy „obyčejných lidí“ minulosti se od zájmů „obyčejných lidí“ přítomnosti velmi neliší. Ten „všední život“ také podle všeho není určující pro události, jež hnaly svět dopředu.\'

Ne, to neni..

Lucifer
3
Lucifer * 23.08.2017, 11:29:31
Na Karlově náměstí stojí Faustův dům

https://cs.wikipedia.org/wiki/Faust%C5%AFv_d%C5%AFm

https://www.google.com/maps/@50.0734677,14.4190708,3a,89.9y,204.77h,99.81t/data=!3m6!1e1!3m4!1sJEGPurAxLGmn5ilh0oHUvw!2e0!7i13312!8i6656

Předevčírem jsem se přes UPC Horizon Go díval na film Kam čert nemůže

https://www.csfd.cz/film/23438-kam-cert-nemuze/prehled/

Hlavní hrdina, kterého hraje Miroslav Horníček, bydlí ve Faustově domě.

Včera dopoledne jsem se dočetl o plánu vybudovat pod pražským centrem podzemní železnici, jak na to upozorňuje Stella odkazem ve druhém komentáři. Jedna ze zastávek by měla být pod Karlovým náměstím. Večer jsem pak dostal Sedmikostelí, jehož perex začíná slovy "Karlovo náměstí". Úžasný


Stella
1
Stella 23.08.2017, 08:50:36
Velmi užitečné, i s dalšími texty...
Orwell - dějiny

http://finmag.penize.cz/kaleidoskop/322453-george-orwell-kdyz-hledate-munici-pro-temne-casy

«     1     »