Vladimír Sorokin: Manaraga

rubrika: Pel-mel


Tak tohle si nemůžu nechat pro sebe, pomyslela jsem si při čtení první kapitoly. Jenomže Hospodářské noviny byly rychlejší a už dávno část této kapitoly ocitovaly. Stojí za přečtení. Zde. Kdyby nenásledoval další děj, výše uvedené by pro jasnou představu stačilo. Ale v knize Manaraga pokračují literární hrátky sebevědomého, zkušeného autora povzneseného nad zbožňování autorit. Když jsem chtěla zjistit, co nového vůbec soudobá ruská literatura přináší, setkala jsem se se Sorokinem poprvé, a to nad Marininou třicátou láskou, podruhé pak u Dne opričníka. Z obou knih jsem měla trochu rozpačité dojmy. Nakolik jsou tyto knihy pro současnou ruskou literaturu typické? Jak vůbec Sorokina s jeho drsnými antiutopiemi doma přijímají? V románě 451 stupňů Fahrenheita Ray Bradbury už roku 1953 ztotožňuje ztrátu knih s koncem civilizace, s koncem kulturního dědictví, se ztrátou veškerých znalostí. Hrabalův Haňťa, „vzdělaný proti své vůli“, dokonce plánuje skončit stejně, jako knihy, v nichž nalezl smysl pozemské pouti (Příliš hlučná samota).

 

Stella


Sorokinův hrdina Géza nepotřebuje knihy ke čtení. Všechno, co je pro jeho život nezbytné, mu obstarávají chytré „blechy“. Červená kontroluje psychosomatiku, orientaci v čase a zajišťuje důvtip, modrá naviguje, zelená je informačně – komunikativní. Blechy ho stály ho mnoho peněz. S bleší pomocí můžu přednášet o nejnovějších teoriích temných polí, podrobně poreferovat o všech známých apokryfních evangeliích, za pomoci Kamejanova vzorce vyvrátit Schrödingerovu rovnici... Kolik je ovšem sedmnáct krát devatenáct, vám z hlavy rozhodně neřeknu, a co je interference, už taky nedám dohromady. Marná sláva, takové mám za sebou školy.

 

Bez knih přesto Géza žít nemůže. Je totiž mistrem v jejich pálení, mistrem v grilování na ohni z knih. Jde o krajně dobrodružnou profesi, protože tato činnost je zakázaná. Po válce už knihy nevyhledává nikdo. Teprve, když lidé opravdu osvícení se zalekli, že bez muzeálních knih se homo sapiens definitivně promění v opici s iPhonem v hlavě, byla kniha zapsána do Červené knihy. Knihy se staly sběratelskou raritou. Boháči si dopřávají velmi drahé tajné hostiny, připravované nejlépe na prvních vydáních klasiků. Za tím účelem vznikla ilegální zločinecká organizace opatřující „kuchařům“ knižní svazky i za cenu vražd.

 

Gutenbergova epocha skončila totálním vítězstvím elektroniky. V našem světě už se tisknou jen peníze. Dokonce i poštovní známky zmizely v propadlišti dějin. Zato bankovky žijí podnes... Bože! Bankovko! Jak neuvěřitelně stabilní jsi v tom oceánu elektronických záblesků! V takovém světě ovšem vládne násilí. Válka sice skončila, ale lidé se dál mlátí přes hubu, kde se dá – v obchodech, v restauracích, hernách, po ulicích, v bordelech, v bankách, v prádelnách i v dálkových rychlících... Filozofové v tom spatřují rozšiřující se puklinu v křesťanské morálce. Mimochodem – v tomhle tedy muslimové za křesťany nikterak nezaostávají.

 

Kdo je Géza? Narodil se v Budapešti jako syn běloruského Žida a matky – polské Tatarky. Otec utekl před pravoslavnými fundamentalisty, a matka – před islámskými. Ti i oni tmáři s plnovousy vyžadovali od obyvatelstva lásku a pochopení, proto je nemilosrdně bombardovali, podřezávali a stříleli. Géza je světoběžník, zajímá ho jen luxus, netouží po domově, po žádných vztazích. Ostatní kuchaři se mu podobají: Polák John, Rus Bill, Rakušan Žeňa, Američan Cyprianos, Španěl Mike...

 

Géza ovládá několik jazyků, jen mluvená ruština mu dělá potíže, protože potkat rodilého mluvčího je těžké:.. Titanic jménem Postsovětské Rusko se potápěl. Jako kluk jsem od jednoho přiožralého Rusáčka slyšel cosi jako zpověď. Srovnával Rusy se Židy: jedny prý Bůh zbavil vlasti a rozptýlil je po celém světě za to, že ukřižovali Krista, druhé za to, že ukřižovali Člověka. „Sami v sobě jsme ukřižovali sami sebe, jednoduše ukřižovali!“ Rusové ztratili svůj svět, ale rychle se asimilovali.

 

Přizpůsobili se světu, v němž se masově vyrábějí padělky všeho: říká se tomu molekulární technologie. Jedna taková technologie se uplatňuje daleko na Urale, pod horou Manaraga (Medvědí tlapa). Zde Géza prožije svůj veliký boj...

 

Vladimír Sorokin je neobyčejně všestranná osobnost a v literatuře naprostý stylistický suverén. V předkládané dystopii jsou pasáže napodobující Dostojevského, Tolstého, Gončarova, byliny, středověké spisy... Poslední část knihy rytmem vyprávění i bizarností popisovaného připomíná Bulgakova. Jenom té Bulgakovovy katarze se nedostává.

 

Sorokinův přístup ke světu je značně ironický a lehce cynický. Je to autor bez iluzí a bez křečovité snahy o naději a optimismus. Nebojí se kácet modly. Viz instantní shrnutí všeho, co tvoří „širokou ruskou duši“ i ruskou klasiku (chvála bohémskému pánubohu, Sorokin klišé o duši ani jednou nepoužil) v kapitole o velikosti Tolstého:

 

Jaro přišlo k obyvatelům pravého břehu velké řeky jako vždy nečekaně, jako zázrak, jako dar... Lidé věděli, že jaro jim přinese vysoký muž z levého břehu. Vždy přicházel zničehonic... A muž přišel – z levého břehu, jako vždy v pravé poledne, kdy slunce stálo nejvýš a svým již důrazným teplem obdařovalo zemi... První ho jako vždy spatřily rolnické děti. Svižně a halasně jako malá kavčata vyběhly nad sráz nad řekou a svěžím vzduchem se rozléhaly jejich hlásky: Tolstoj přišel! Tolstoj přišel! Tolstoj ztěžka kráčí po zamrzlé řece a za ním pukají ledy.

 

Mladí i staří rolníci, žebráci, kupci i sedláři, rybáři i krupaři, ženské i mladé holky, Rusové i Somálci, Gruzíni, Tataři, Čečenci, a dokonce i dvě stářím ohnuté habešské babky – ti všichni se tísnili na srázu, dlaněmi si stínili oči před jasným poledním sluncem a pozorovali blížící se postavu. Ta s každým krokem rostla... „Pšišel tatyček, nežapomel na naše,“ šišlala velkými bezzubými ústy stará Habešanka a scvrklou tmavou rukou si otírala slzy. „Jojo... nevykašlal se na nás... zase nás voblažil... a tak to má bejt,“ pokyvovaly hlavami stařeny, jako by se tomu poutníkovi po ledu klaněly... Šest opálených Albánců, kteří ve vesnici žili teprve třetí měsíc, stálo pohromadě, pohlíželi na řeku černýma lesklýma očima a jeden přes druhého rychle repetili...

 

Zázrak spočíval v tom, že jak se muž přes řeku blížil, s každým dalším krokem rostl a rostl...

 

„Světlonoši náš!“

 „Bohatýre!“

„Tatíčku náš rodnej!“

„Mšindi va barafu umetika!“

„Dobrodinče!“

 

… Byl třikrát vyšší než dospělý chlap. Na břehu zastavil a oběma rukama se opřel o berlu... Oblečený byl do hazuky utkané ze silných konopných provazů, a přes tu si přehodil cosi jako rybářský plášť, ušitý ze staré plachty, ošlehané kaspickými vichry a teď přepásané pleteným koženým řemenem s obrovskou měděnou přezkou... Na zádech mu visela velká nůše upletená ze širokých lýkových pruhů. Berlu, o niž se opíral, si sám vyrobil z mladého jasanu, vyrvaného i s kořeny.

 

Tolstého tvář byla vskutku výlučná: mohli jste ji považovat za žulový balvan, po dlouhá tisíciletí převalovaný a obrušovaný ledovci, až přímo podivuhodně získal podobu lidské tváře s drsnými a zároveň trpitelskými rysy, tvář měl holou, lícní kosti, nos, rty i brada jako by se z přirozených míst posunuly, holé nadočnicové oblouky vystupovaly kupředu a pod nimi se pohybovaly a svůj vlastní život žily hluboké temné a vždy vlahé oči. Valoun Tolstého byl takový, že zvednout ho a někam odnést by nedokázal ani jediný pozemšťan.

 

Jeho tvář rámovaly narezlé, jako cupanina zcuchané vlasy a z těch čněly obrovité uši. Tolstého ústa s navždy okoralými, popraskanými, hrubými rty se otevřela a nad hlavami lidí se rozlehl hluboký, hromově silný hlas:

 

„Zdrávy buďte, děti moje!“

„I ty buď zdráv, tatíčku!“

Valoun jeho tváře pukl... Mezi rty se ven prodraly nerovné žluté zuby, připomínající kly gigantického zvířete...

 

„Tolstoj! Tolstoj!“ volaly děti.

„Přišel, přišel...“ opakovali si pro sebe dospělí...

„Tak jakpak žijete, děti moje?“

„Ale dobře, pantáto – žijem žijem, chleba žerem!“ Zněla odpověď.

„Dobro pěstujete?“

„Pěstujem, pěstujem!“

„ A zlo vodháníte?“

„Vodháníme, pantatíčku, vodháníme!“

„Z tý duše mluvíte?“

„Mluvíme, mluvíme!“

„A na svět hledíte?“

„To víš, že hledíme!“

 

Tolstoj se dojetím se rozplakal. Pak pronesl předlouhý monolog o dobru a zlu. Začal takto: „Sejte dobro, kropte dobro, pěstujte dobro, žněte dobro, sušte dobro, mlaťte dobro, uložte dobro, melte dobro, miste dobro, pečte dobro, rozlomte dobro, podělte se o dobro a ochutnejte ho. A všem vám bude blaze...“ Když pak převyprávěl dětem pohádku o štěničáčkovi z koberce, spořádal několik košů jídla. „A teďkon bysme si my dva tady s chlupáčem někde krapet dáchli.“ „Jen si dáchni tatíčku, dáchni si, ty náš zlatej,“ přikyvovali horlivě lidé... Tolstoj si zalezl, vytáhl z nůše malého mamuta, uložil si ho do záňadří, lehl si naznak a okamžitě začal chrápat. Jeho mocné břicho se zvedalo a zase klesalo a vypadalo to, jako by dýchala sama země.

 

Podobný příběh je ovšem pro Gézu dobrý nanejvýš pro grilování tří mrkvových karbanátků... Ale v knize je ještě jeden samostatný příběh s motivem Tolstého. A to je příběh o nevědomém zločinu a o vině. Jak končí kniha, nebudu prozrazovat. Řeknu jen, že podobně, jako některá z předchozích Sorokinových děl.

 

Příběh se odehrává po válce, která způsobila promíchání ras a národností. Rádi se dnes oháníme křesťanstvím, o kterém přitom víme moc málo, pokud vůbec něco. (Viz neuvěřitelně trapná maturitní vzpoura proti otázce s Jidášem.) Ale podstatná památka z doby, kdy se rodila naše státnost (a právě v souvislosti s křesťanstvím), říká: Duše bez knih zdá se být v lidech mrtva. A my čím dál častěji knihy vyhazujeme jako věc zbytnou. Knihovny vyřazují klasiku po stovkách svazků – nikdo si je nepůjčuje. Už se nacházíme v mrákotném stavu, duše bez knih usíná. Čím méně toho víme o vlastních i cizích dějinách, tím hlasitěji proklamujeme své vlastenectví. Čím méně toho známe o životě předků (a tyto vědomosti nám nejlépe zprostředkovává právě literatura), tím se cítíme být jistější. Ale pevně jít po ledě dokázal jen ten pohádkový bohatýr s obrovitýma ušima, který i mamuta hravě unesl.

 

Zdroj: Sorokin, Vladimír: Manaraga, Pistorius - Olšanská, Příbram 2017


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
2
Stella 18.10.2017, 18:34:32
Matky hrdiny - polská Tatarka.
Dnes o nich mluvili v rádiu.

Tatarské menšiny podle zemí:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tata%C5%99i


Lucifer
1
Lucifer * 18.10.2017, 17:18:50
První scéna z filmu podle knihy 451 stupňů Fahrenheita:

http://jdem.cz/dhbjd5

«     1     »