Kdo to kdy pochopí (Dvě ženy nejen o ženách)

rubrika: Pel-mel


Tak se pořád píše a mluví o tom, že vytěsňujeme smrt, ale kdo z nás má raději smutné téma než veselé? Všeho moc škodí, i úvah o konci pozemské pouti. Ale jsou dějinná období, v nichž smrt zevšední a volání po pomstě přivede lidi jako dobrovolné diváky k šibenicím. Arnošt Lustig vzpomíná, jak v Osvětimi kopali kluci do míče na dohled od kouřících komínů a dobře věděli, že nejspíš už zítra budou tím kouřem oni. Pud sebezáchovy má sílu. Nedovolí překročit určitou mez. Smrt zevšedněla i lidem, kteří cestovali do ruských lágrů. Každého rána bylo nutné vyházet z vagonů nebožtíky. Podél trati ležela těla žen, mužů, dětí z předchozích vlaků. Přesto mnozí z hladových vězňů poslaných osídlit nehostinné pusté kraje věřili ve velkou myšlenku revoluce a v nutnost obětí. Zdůvodnit se dá úplně všechno.

 

Stella


Jak neuniklo žádnému z recenzentů, mladá spisovatelka Guzel Jachina dokázala nemožné: psát o zlých a nepříjemných věcech velmi čtivě a příjemně. Její vyprávění plyne úplně samozřejmě, přitom uvádí přesná historická fakta, ale dokáže je tak zakomponovat do popisu i do řeči postav, že ani v nejmenším nevzbudí podezření z didaktičnosti. Vyvstává před námi jeden individuální osud jako zrcadlo osudu tatarského národa (jejž je třeba na Stalinův příkaz zlikvidovat) i jako typický ženský úděl. Ani se nenadějeme, a už víme... To se podaří málokterému spisovateli. Jachina přesvědčivě pracuje s konkrétními detaily, uvěřitelnými dialogy – ne nadarmo vystudovala scenáristiku.

 

Několik ukázek z knihy Zulejka otevírá oči, z vyprávění o osudu, výjimečném jen málo...

 

Zulejka otevírá oči. Je tma jako v pytli. Za tenkým závěsem ospale kejhají husy... Za okénkem u záhlaví postele je slyšet tlumené sténání ledové vánice. Díky Murtazovi sem však skulinami neprofukuje, před zimou utěsnil všechna okna. Murtaza je dobrý hospodář. A dobrý muž. Dunivě a hlučně chrápe v mužské části místnosti. Spí tvrdě, před rozedněním je spánek nejhlubší... Je to tu úzké a těsné, ale ona si pamatuje každé zákoutí, každý výčnělek – půlku života pendluje celé dny sem a tam jako kyvadlo: od kotle do mužské části s naplněnými a horkými miskami, z mužské části nazpátek s miskami prázdnými a studenými... Kolik let je vdaná? Patnáct ze svých třiceti? To je dokonce víc jak půlka života. Bude se muset zeptat Murtazy – až bude mít dobrou náladu, poprosí ho, ať to spočítá... Sláva Alláhovi, část cesty je zdolána. V předsíni je zima jako venku – mráz štípe, košile nehřeje. Skrz spáry v podlaze se na bosé nohy dere ledový vzduch. Není to však tak hrozné.

 

To hrozné se ukrývá za dveřmi naproti. Ubyrly kurčyk – čarodějnice. Tak jí říká Zulejka. Sláva Všemohoucímu, tchyně s nimi nežije v jedné chalupě... Čarodějnice se obvykle probouzí dřív než ostatní a vynáší do předsíně svůj pečlivě skrývaný poklad – krásný nočník z mléčně bílého porcelánu s jemně modrými chrpami na boku a s bizarní pokličkou. (Murtaza jí ho kdysi přivezl z Kazaně jako dárek). Zulejka musí na tchynino zavolání vyskočit, drahocennou nádobu vyprázdnit a opatrně vymýt – a to dřív než zatopí v peci, dřív než dá vykynout těsto a odvede krávu do stáda.Běda jí, kdyby zaspala tenhle ranní budíček. Za patnáct let Zulejka zaspala dvakrát – a na to, co bylo potom, si zakázala vzpomínat... Za dveřmi je dosud ticho. „No tak, Zulejko, zmoklá slepice, pospěš si.“ Zmoklá slepice – žebegjan tavyk – takhle ji pojmenovala Čarodějnice. Zulejka ani nepostřehla, že si tak po nějaké době začala sama říkat.

 

… Když Zulejka přišla poprvé poprosit „basu kapka ijase“ o laskavost – chtěla si promluvit se „zírat irase“, duchem hřbitova, ať dohlédne na hroby dcerek, přikryje je sněhem, aby jim bylo teplo, ať od nich odežene zlé rozpustilé „šurale“ – přinesla mu bonbony. Potom nosívala oříšky v medu...

 

…„Čím by tě tenkrát v časech hladomoru krmil, kdybych neměla mléko? Byla to příšerná doba. Byly ti už tři roky, jíst jsi chtěl jako dospělý. Prsa jsi mi vysál beze zbytku... Dej mi chleba, prosil jsi. Kde bych vzala chleba! Ke konci léta jsme všechnu slámu ze střechy snědli, všechny kobylky v okolí pochytali, a lebeda, to byla pochoutka. Jenže kde tehdy vzít lebedu? Lidé přicházeli o rozum... Ty jsi měl aspoň moje mléko, ale ti starší – nic. Neopovaž se na to ani pomyslet, slyšíš? Tisíckrát jsem ti to opakovala – a řeknu ti to po tisící prvé: já jsem je nezabila. Sami zemřeli. Hladem.“

 

Čarodějnice vysune hlavu dopředu... ve zlatých prstenech se matně mihotají odlesky petrolejových lamp. „Slyšíš, synku? My je nesnědli. Pohřbili jsme je. Sami, bez mully, v noci. Byls prostě malý a všechno jsi zapomněl. Ať se propadnu, jestli lžu, ale to léto všechny pohřbívali bez hrobů. Po hřbitovech se potulovaly tlupy lidojedů. Jak zahlédli čerstvý hrob – rozhrabali ho a nebožtíka sežrali. Tak už mi věř, konečně mi po půlstoletí uvěř! Ti, co tyhle odporné klepy o nás roznášeli, jsou už dávno v zemi“...

 

Tak vzpomíná Zulejčina tchyně na minulost. Přítomnost a budoucnost není o mnoho lepší. Píše se rok 1930 a Zulejka je transportována do lágru. Všechno, co tam prožívá, zná Guzel Jachina z vyprávění své matky: autentické příběhy, osudy směsice lidí, které svedlo dohromady šílenství doby a kteří si jen těžko uchovávají lidskou důstojnost i soucit s druhými.

 

Jinou cestu zvolila Světlana Alexijevičová, která je známa tím, že ponechává slovo přímým účastníkům. V Době z druhé ruky tak defilují výpovědi o realitě za vlády Sovětů, o třeskuté bídě za perestrojky, kdy nikdo nevěděl, kam se vrtnout, co si počít se svobodou zrozenou v náhlém chaosu, kdy okamžitě zabrali místo ti draví, ti bez skrupulí. Starší lidé vzpomínají na počátky budování státu i na sadismus stalinských represí. Kati a oběti si vyměňovali místo...

 

Válka skončila

 

... Invalidi jezdili na podomácku vyrobených vozících s kuličkovými ložisky. Bydleli v suterénech a polosuterénech. Pili, váleli se po škarpách. Žebrali. Svoje vyznamenání měnili za vodku... Jakmile se začali lidi mít líp, většinou pro ně invalidi byli vzduch. Nikdo nechtěl vzpomínat na válku. Všichni už byli zaměstnaní životem. Jednoho dne invalidy z našeho města odklidili. Milicionáři je pochytali a nacpali je do aut, jako prasata. Ozývaly se nadávky, jekot, vřískot...

 

V našem městě stál Dům invalidů. Mladý chlapi bez rukou a nohou. Všichni s vyznamenáním. Bylo povoleno vzít si je k sobě domů, oficiálně rozhodnuto... Ženské zatoužily po mužské lásce a honem si je odvážely domů: někdo na kolečku, někdo v dětském kočárku. Chtěly, aby to doma načichlo chlapem, aby mohly venku na šňůře pověsit pánské košile. Vzápětí však chlapy odvážely zpátky... Vždyť oni nebyli na hraní, ani pro zábavu. Jen to zkuste ten kus mužského milovat. Je vzteklý, ukřivděný, je si vědom toho, že ho odepsali... Den Velkého vítězství... Ruské ženy tyhle nešťastné typy zbožňují. Skvělé motto k celému našemu životu: Neubližuj mu, ve válce mu umrzly nohy... Ve válce zvítězili! Jenže jenom jejich ženy vědí, co to znamená žít s vítězem... Naši muži jsou mučedníci, všichni mají traumata, buď z války, nebo z vězení. Z lágru. Válka a vězení jsou dvě nejdůležitější ruská slova. Opravdu ruská! Ruská žena nikdy neměla normálního muže. V jednom kuse svého muže ošetřuje.

 

Lágry

 

Stačil krok stranou a zastřelili vás, a když jste dokázali utéct do lesa, roztrhala vás divá zvěř. V baráku vás mohli vaši vlastní podřezat. Jednoduše se někdo sebral a kohosi zařízl. Bez jediného slova, jen tak... To byl lágr, každý tam žil sám pro sebe...

 

Brzy zavřeli i maminku a mě s ní... Byly mi tehdy čtyři měsíce. Dvě starší sestřičky stihla maminka poslat k tatínkově sestře na vesnici, ale z NKVD dorazil papír... Děti půjdou do dětského domova. Tam z nich vyrostou komsomolci. Ani adresu nám nedali. Holčičky jsme našli, až když už byly vdané a měly vlastní děti... V lágru jsem do tří let bydlela s maminkou. Ta vzpomínala, že maličké děti často umíraly. V zimě ukládali mrtvolky do obrovských sudů a ty tam ležely do jara. Krysy je tam ohlodaly. Na jaře je pohřbili... Pohřbili to, co zbylo... Ve třech letech matkám děti sebrali a umístili je do dětského baráku... Vše mimo lágr byl jiný svět, něco nepochopitelného, děsivého... Hlídali nás naši vojáci a my jsme na ně byli pyšní... Oči jsme měli pořád upřené pod nohy: najít tak něco a sníst to. Jedli jsme kdejakou trávu, kořínky, olizovali jsme kamínky...

 

Těch strachů bylo hodně, báli jsme se, že už nám bude pět. V pěti letech odváželi děti do dětského domova, a my jsme věděli, že je to někam hodně daleko... Plakat jsem se naučila až v dětském domově. Tam nás strašně bili. Říkali nám: „Vás můžeme bít a klidně i zabít, protože vaše matky jsou nepřátelé.“ „Tvoje máma je zlá. Je to náš nepřítel.“ Neměli jsme vychovatele a učitele, taková slova jsme neznali, tohle byli velitelé. Učili nás. Nejvíc ze všeho nás učili milovat soudruha Stalina. Svůj první dopis v životě jsme psali právě jemu do Kremlu, podle diktátu... Milovali jsme ho, věřili jsme, že dostaneme odpověď a že nám pošle dárky...

 

V jedné místnosti bylo čtyřicet železných postelí. Každý večer zaveleli: dlaně k sobě, složit pod tvář a otočit na pravý boček. Museli jsme to dělat společně!…„Heleď, nevíš, co je to táta?“ zeptala se mě večer Valja Knorinová. Nevěděla jsem. A ona jakbysmet... Umřel Stalin... Po celou dobu, co pohřeb trval, jsme stáli v pozoru, šest nebo osm hodin. Leckdo z nás ztratil vědomí... A já plakala. Jak žít bez mámy, už jsem věděla. Ale jak žít bez Stalina?...

 

Maminka... Přijela s dřevěným kufříčkem, v něm pozinkovaný pekáč, dvě hliníkové lžičky a hromadu rozedraných ponožek... Dostala jsem stipendium osmnáct rublů a maminčina penze dělala čtrnáct rublů. To byl pro nás ráj! Chleba jsme jedly, kolik chtěly, a ještě zbylo na čaj. Měla jsem jedny tepláky a jedny kartounové šaty, které jsem si sama ušila. Do školy jsem v zimě a na podzim chodila v teplákách. A zdálo se mi... že máme všechno.

 

Po návštěvě bývalého lágru

 

Na jednom místě, kde stály baráky, je kavárna a na jiném postavili letní byty. Pasou se tam krávy. Neměla jsem se tam vracet. Kdepak! Tak hořce pláčeme a trpíme, nač? Nač to všechno bylo? Stačí tak dvacet, padesát let a všechno se zašlape do prachu, jako bychom tu nikdy nebyli... A co jsem čekala? Že tu postaví pyramidy? Že tu navrší mohylu slávy?... Na jaře, když sleze sníh a taky po dešti, tu z bramborových brázd trčí kosti. Nikomu se to neoškliví, zvykli si, že všude je tu v zemi kostí jako kamení. Hází to na meze, šlapou po tom holínkami. Zadusávají to. Prostě si už zvykli...

 

…Velcí kati se bez malých nikdy neobejdou. Je jich potřeba hodně, těch, co se postarají o špinavou práci. Tátu udal náš soused, strejda Jura... Jedno napsala teta Olja, příbuzná... Krásná žena, veselá... Rozumíte, čisté zlo chemicky neexistuje... Takže nejen Stalin a Berija... Ale i strejda Jura a krásná teta Olja...

 

Devadesátá léta

 

To byla doba, kdy kati ještě žili... a tehdy se vyděsili... Všichni pracovali pro státní bezpečnost... Když mě přijali na práci do enkávédé, byl jsem strašně hrdý... Práce to byla... S čím bych to srovnal. Možná s válkou. Jenže ve válce, to byl oddech. Zastřelíš Němce a on křičí německy. Ale tihle... ti křičeli rusky... Střílet Litevce a Poláky bylo snazší... Byli jsme celí od krve. Někdy nám vydali kožený zástěry... Byla to prostě taková práce... Zabíjel jsem nepřátele! Škůdce!

 

… Ruka mi ke konci směny visela jako kus hadru. Nejvíc dostal zabrat ukazováček. Měli jsme taky plnit plán. Jako v podniku. Ze začátku jsme plán nestíhali. Fyzicky se to nedalo zvládnout. Tak sezvali doktory. Koncilium. Výsledek byl, že dávali všem popravčím dvakrát týdně masáž palce a ukazováčku... Předávali nám čestný uznání... Jednou do roka nás poslali i s rodinou do skvělýho sanatoria. Vynikající jídlo, spousta masa, léčebný kúry. (Tento člověk ve stáří emigroval s rodinou do Kanady.) Stroj fungoval bez přestání, desítky let... Setrvačník se točí a všichni jsou bez viny... Moskva je ruská, kapitalistická... A Rusko je takové, jaké bylo – zůstalo sovětské. Venkov nikdy žádného demokrata neviděl, a kdyby viděl, tak by ho roztrhal na kusy. Většina z těch lidí chce otěže a vůdce. Řeky laciné pálenky... Jenže Rusku do nás nic není, to si žije svým vlastním životem...

 

Zdroje:

  • Jachina, Guzel: Zulejka otevírá oči, Prostor, Praha 2017
  • Alexijevičová, Světlana: Doba z druhé ruky, Pistorius – Olšanská, Příbram 2015

komentářů: 24         



Komentáře (24)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »


Stella
23
Stella 06.11.2017, 11:27:52
Hnidopichově připisuji, co se někdy spisovateli může stát: Jachina píše o hladomoru, který měl být, když Murtazovi byly tři roky. Jeho matce je v roce 1930 skoro sto. Jemu je, pokud se nepletu, 45.
Nešlo tedy o hladomor jako o důsledek sovětských opatření a sov. hospodaření.
Ostatně, hladomory během první sv. války a hlavně za občanské války na začátku 20.let byly příšerné tak, jak je J. připomíná. Ještě větší hrůzy nastaly v první polovině let třicátých a za druhé války.
Ta stále přetrvávající tendence ruské historiografie: viz také poslední ruský televizní dokument: Dzeržinskij byl sice příšerný, ale zato založil Dynamo a staral se o rekreace svých zaměstnanců. A to je pořád a pořád.
Stalin zabil miliony, ale byly krásné První máje.
Omlouvání, snadnost, s jakou se dají masy opít rohlíkem.
Všude.


Stella
22
Stella 05.11.2017, 21:42:00
Tak v sobotních LN stejná ukázka jako zde výše...

21
xxx (neregistrovaný) 05.11.2017, 21:40:48
Ad 18
Moravané typu Vl. Menšík - temperamentní, po Turcích!
Znám pár takových. Strašní pruďasové. Ale jinak - veselí.


19
Zuzana (neregistrovaný) 05.11.2017, 15:11:56
http://i.pinimg.com/736x/38/c2/e9/38c2e921d7afd6fd0fff1d3b7fd28bdb.jpg

Hezke cikanske (tady rumunske) devce, jakych je hodne i na (zejmena jizni) Morave. Ty moravske ale vetsine bez etnickeho zdobeni.




18
Zuzana (neregistrovaný) 05.11.2017, 14:45:35
Na Morave (zejmena jizni) se to ale casto vubec nevi, zijou-li v 'bile' komunite. Je tam velka spousta lidi s tmavyma ocima ( vlasy, plet atd..), kde se ty barvy vzaly v keltsko germansko vikingskem prostredi?

O lidech, kteri 'ziji ted' se tady rika, 'cekaji odkud prileti dalsi hamburger'. ;)

Stella
17
Stella 05.11.2017, 11:07:58
Krásně řečeno, St. Kocoure! Smějící se
Je to tak.
Žijí dnes.

16 Cikánky
Starý kocour (neregistrovaný) 05.11.2017, 00:33:47
Bílí mužové nemají dostatek aifru, vášně. Cikánka má raději divocha, který ji zfackuje - a za pár minut nádherně pomiluje. Gádžové jsou pro Cikánky příliš těžkopádní a racionální.
Třeba nemají smysl pro utracení posledních rodinných peněz za opulentní nákup nebo oslavy, když do výplaty je daleko. Cikán s tím problém nemá.
Tyhle postřehy mám od jedné Cikánky, která hraje v orchestru našeho Ústavu. Hraje skvěle na housle a má vždy za muže nějakého gadžo. Myslím t.č. už třetího.
Je malá, kulatá, moc hezká, má až český smysl pro humor a ironii a skvěle vaří. Když se ji chce.

Ale ani kdybych byl mladší a volný, za ženu bych si ji určitě nevzal. To už raději uléhat do postele s odjištěným ručním granátem.

Lucifer
15
Lucifer * 04.11.2017, 22:55:28
Uriah Heep - Gypsy

https://www.youtube.com/watch?v=motAwhIOycg

Mrkající

«     1    2  3   »