Britský výtvarník Simon Patterson vytvořil sérii litografií, které vycházejí z Mendělejevovy periodické tabulky prvků. Pattersonovy „prvky“ vyvolávají nesprávné asociace: Cu je Tony Curtis, Ag je komik Phil Silvers, K je Grace Kellyová… Umělce inspiruje řád diagramu, ale dává mu svůj vlastní obsah. Viz třeba také Pattersonova mapa londýnského metra se jmény fotbalistů, světců… Také Hugh Aldersey‑Williams se v Periodických příbězích vyznává z obdivu k Mendělejevovu uspořádání univerzálních a základních složek hmoty. Tabulka prvků se mu jako systém odjakživa zdála být samozřejmá a jednoduchá. Ale jinak si mladý Aldersey‑Williams nedokázal pod názvy prvků nic konkrétního představit. Teprve při pohledu na vzorky v Přírodovědném muzeu v Londýně poprvé plně pochopil skutečnou podstatu prvků a např. i to, proč jsou plynné prvky v horních řadách… A napadlo ho, že si vytvoří vlastní sbírku. Z rozbité žárovky získal wolfram, z kuchyňské fólie hliník, z baterií extrahoval zinek, uhlík i rtuť. Bylo pro něj důležité, že si může na prvek sáhnout, potěžkat ho, přivonět k němu. Že se může dotknout něčeho, co je věčné a bez čeho by nebylo nic. Měl pocit, že shromažďuje stavební kameny vesmíru.
Stella
Při sbírání prvků se Aldersey‑Williams zamýšlel také nad tím, že se prvky objevují v kultuře a umění jako symboly a zároveň jako hybatelé dějů. Nejčastěji to bývá zlato, pak stříbro, měď, olovo. Jejich názvy odrážejí i historickou etapu, v níž byly objeveny. Pojmenování z doby osvícenství vycházela z antických bájí: niob, titan, uran. 19. století s vypjatým vlastenectvím přineslo názvy jako germanium, skandium, polonium. Později přibylo europium… Prvky nabývají významu politického a ekonomického, jako třeba plutonium nebo křemík. I ony podléhají módním vlnám, viz např. obliba platiny nebo iridia. Ještě nedávno oblíbený chrom byl nahrazen titanem, vytratila se popularita neonu.
Aldersey‑Williams jako dospělý už dobře chápe, že Mendělejevova soustava je umělý konstrukt a že by bylo možné prvky uspořádat i jinak. Pro něj mají prvky smysl jako příběhy o objevech, pověrách, o rituálech a o hodnotách. V knize Periodické příběhy se zaměřil na Mendělejevovu tabulku z pohledu antropologa. Jednotlivé kapitoly nazval Moc, Oheň, Řemeslo, Krása a Země. Jako chemika i jako člověka Aldersey‑Williamse fascinuje, že prvky hrají tak velkou roli v literatuře, v malířství a v sochařství (např. Cornelia Parker). Nakonec, je to pochopitelné. Z materie se náš svět skládá.
Moc
Úvodní část této kapitoly, Eldorado, autor věnuje samozřejmě zlatu. Jeho nadčasový význam se zakládá nepochybně na tom, že stejně, jako je krásné, je také hodnotné. Jeho barva Slunce se pojí se třpytem, s leskem, tedy se smyslovou krásou. Zlato je také neobyčejně trvanlivé. Odolává ohni a téměř všem chemickým činidlům. Odtud je už jen krůček k pojetí zlata jako symbolu nesmrtelnosti, symbolu božství. (O Freudově názoru na zlato jako vzpomínku na erotické fantazie se Aldersey‑Williams nezmiňuje…)
Jako jediný kov se zlato v přírodě nachází v čistém stavu, ale nehodí se pro výrobu zbraní, snad proto se starověk o zlato příliš nezajímal. Právě tak přírodní národy. Ale pro Evropany mělo zlato vždy cenu nejvzácnější substance, a to především kvůli ražbě peněz. (V datu prvních zlatých mincí se zdroje neshodnou. Zdá se, že nejpřesnějším údajem o první ražbě z čistého zlata je rok 500 př. n. l.) Národy Nového světa, především Inkové a Aztékové, dávaly přednost slitině mědi, stříbra a zlata (guaninu). Zlato byl kov, který se dal vylovit z řeky, a jeho získání tedy nebylo nijak pracné. Sloužilo většinou jako oběť bohům.
Záhy po objevení Nového světa začalo hledání mýtického Eldoráda. Na podobnou výpravu se vydal Hernando Cortés roku 1519. Přínos výpravy byl ale poměrně hubený. Pokud jde o zlato, spočíval především v tom množství, které výprava dostala jako dary. O třináct let později se pokusil Eldorádo objevit Franzisco Pizzaro. Získal „výkupné“: jedenáct tun krásně opracovaných šperků. Španělé je ovšem roztavili a přivezli domů jako slitky. (V průběhu 16. a 17. století Španělé dovezli 200 tun zlata.) Za zmínku stojí ještě snaha dostat se ke zdroji kolumbijského zlata vysušením jezera na vrcholu hory. I poklad na dně se ukázal být jen pověstí, stejně, jako celý mýtus o Eldorádu. O zlaté horečce bezděčně spuštěné roku 1848 projevem amerického prezidenta v Kongresu, je známo dost – nejen od Marka Twaina nebo od Jacka Londona. Podobnou horečku vyvolala téměř současně Velká Británie v Austrálii. O možnosti získávat zlato z mořské vody a o amerických zásobách zlata apod. je možné se dočíst v mnoha zdrojích, např. zde: Zlato, Fort Knox. Nejvíce zlata prý vlastnil africký Král králů, Músa.
Zastavme se u jednoho příběhu souvisejícímu s možností zlato rozpustit. Zlaté medaile, které obdrží nobelista, nesou jeho jméno. Roku 1933 už bylo zakázáno vyvážet zlato z Německa. Ve stejné době probíhalo pronásledování židovských vědců, a tak mnozí z nich emigrovali. Max von Laue a James Franck uložili své medaile do úschovy k Nielsi Bohrovi, do Kodaně. (Sám Bohr svoji medaili prodal v aukci na válečnou pomoc.) S pomocí maďarského chemika Georga de Hevesy se pokusil roku 1940, těsně před příchodem nacistů, rozpustit medaile v lučavce královské. Kvůli množství zlata to nebylo jednoduché. Ale když Němci přepečlivě prohledávali Institut pro teoretickou fyziku, lahve s hnědou tekutinou je nezajímaly. Po válce Bohr zlato odevzdal Švédské akademii věd a Nobelova nadace z něj oběma laureátům vyrazila nové medaile. Nejenom knihy mají své osudy…
Všechno se časem přejí a člověk neví, co by si ještě vymyslel. Tak např. Wallis Simpsonová, kvůli níž se vzdal trůnu Eduard VIII., zjistila, že nošení zlata k večerním šatům je laciné a že se večer má nosit platina, protože jen na jejím podkladě vynikne lesk diamantů. Už dávno předtím, od r. 1898, s platinou experimentoval Louis Cartier, majitel klenotnické firmy v Paříži. (To je ten pán, který zavedl nošení náramkových hodinek.) Používáním platiny pro výrobu nejdražších šperků zahájil dlouhou etapu snobské módy. Snobské proto, že hodnota zlata je vyšší po všech stránkách. Ale do platiny byl vsazen Koh‑i‑noor, z platiny byla vytvořena koruna pro královnu Alžbětu (1937).
Platina je ovšem daleko potřebnější jako technický kov. Nicméně, stala se odznakem určité, velké, míry. Roku 1904 Mezinárodní olympijský výbor stanovil hierarchii medailí v pořadí zlatá, stříbrná, bronzová. Od té doby se stejným způsobem oceňuje také úspěch v umění, např. zlatá deska za milion prodaných výlisků. Ale protože zlatých desek přibývalo, došlo ke změně. Zlatá za půl milionu nosičů (1976). Nejdříve tedy zlato, potom platina za milion kusů. Poněkud zpřeházené hodnoty. Jen platinové blondýnky jsou pořád platinové blondýnky.
Posedlost klasifikací
Tak nazývá Aldersey‑Williams poslední kapitolu první části své knihy.
Mendělejevova tabulka prý vznikla především z potřeby chemika-pedagoga. Při psaní učebnice úvodu do chemie Mendělejev přemýšlel, jak by se dal co nejvíce zjednodušit výklad o prvcích. Každému ze šedesáti tří známých prvků přidělil kartu, na niž napsal jeho atomovou hmotnost a chemické vlastnosti. Rozložil karty na stůl a porovnával. Během jednoho dne se před ním začala objevovat zřejmá příbuznost prvků a vyvstalo i řazení prvků se stoupající atomovou hmotností. Sám Mendělejev si nebyl zpočátku jist správností svého přehledu. V úplné jistotě mu bránilo to, že se onoho roku, 1869, za prvek považovala nejedna sloučenina nebo se mylně některý prvek označoval za prvek úplně jiný. Také nebyl první, kdo s pokusem o podobné uspořádání přišel.
Přesto už (teprve?) roku 1871 směle nazval svůj přehled periodickým a publikoval názor, že jeho tabulka umožní předpovídat vlastnosti dosud neznámých prvků, a to především na základě jejich spektra. Soudnost a objektivita skutečného vědce vedly Mendělejeva k tomu, že ponechal v tabulce volná pole. Tvrzení o dalších objevech, které budou zapadat do tabulky, vyvolalo vlnu kritiky, neboť šlo pouze o teoretický předpoklad. Kritika ustala poté, kdy roku 1875 bez povědomí o Mendělejevovi objevil Lecoq de Boisbaudran galium, prvek, který přesně zapadl do mezery pod hliníkem. Když následovalo skandium (mezi draslíkem a titanem), pak germanium (mezi křemíkem a cínem), už nikdo o správnosti Mendělejevovy klasifikace nepochyboval.
O čtvrt století později došlo k nedorozumění s Williamem Ramsayem, který objevil vzácné plyny. Jejich existenci Mendělejev zprvu zpochybňoval, dokud ho nenapadlo, že do tabulky se prostě může přidat nový sloupec. Snad skutečnost, že nepředpokládal existenci těchto prvků, vedla k tomu, že Mendělejeva o jeden hlas minula Nobelova cena. Velké debaty se rozvířily také po objevu radioaktivního rozpadu prvků. Po objevu, jímž Mendělejev vůbec nebyl nadšen. Měl pocit, že se tato věc blíží mystice.
A protože doma není nikdo prorokem, tento profesor chemie, mnohokrát vyznamenaný za hranicemi vlasti (nepřijatý do ruské akademie věd) se doma potýkal se značnými potížemi. Naštěstí měl velkého koníčka: vyráběl kožené kufry. Pokud se právě nezabýval vrcholnou klasifikací přírody.
Malá poznámka o zmíněné mystice v chemii. Mendělejeva kvůli jeho divokému zjevu někteří považovali za divokého blouznivce ze Sibiře. Ale byl to člověk velmi praktický a organizačně schopný. Skutečnými mystiky, ač spolupracovali s vědci, byli objevitelé prvku „okulta“, Annie Besantová a Charles Leadbeater. Roku 1909 Besantová vydala knihu Okultní chemie. Ona i její spolupracovník „viděli“ atomy, popisovali je mladému Sinhálci a ten je zakresloval. Atomy prvků také „vážili“. Shoda s později prokázanou skutečnou váhou je v některých případech pozoruhodná, stejně, jako shoda s některými tvrzeními o rotujících částicích atomu vodíku, jak je věda prokázala o mnoho později.
Dějiny vědy dokážou fascinovat mnohým. Britský astronom Lockyer určil nový prvek, jemuž dal název helium. Domníval se, že na Zemi se nevyskytuje. Posměšně se pak každé neznámé směsi říkalo helium, dokud téměř po 30 letech nezískal helium z uranové rudy Ramsay. A Lockyer sám získal vzorek tohoto prvku ze solí lázeňských pramenů ještě později. Už jen ta nespravedlnost, že několik chemických prvků se jmenuje po fyzicích! A trvalo hodně dlouho, než se objevilo nestálé mendělejevium.
Aldersey‑Williams píše o chemii nejen velmi poutavě, ale přesvědčivě a nesmírně poctivě. Škoda, že Periodické příběhy nestojí právě málo. (Nikomu to neříkejte, ale jsou celé dohledatelné na internetu.)
Zdroj: Aldersey‑Williams, Hugh: Periodické příběhy, Zvláštní životy prvků, Argo/Dokořán, Praha 2016
17.01.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 8