Straším (Když už je těch čarodějnic)

rubrika: Pel-mel


Několikrát mi sama od sebe začala hrát televize. Nikdy, když jsem byla pryč. Proto jsem zprvu pochybovala o sobě, protože, jak jednou pěkně řekla Astra: „Lojza už šmajdá okolo“. Pak jsem se marně pokoušela dohodnout s naším domácnostním poltergeistem. Co mám ale v podobných situacích po ruce vždycky nejdřív, to je – strach. Bohužel. A strach má úžasnou schopnost sebeplození, sebezrození, sebemnožení vůbec, kynutí, kypění a přetékání. Nejdřív vyskočí z toho, co se nedá okamžitě vysvětlit, pak ho vystřídá strach z úpadku duševních schopností, potom se převrátí sám v sebe: ve strach ze strachu. Co udělám, když půjde do tuhého a já se budu bát tak, že nebudu schopna vůbec žádné akce? Jak je to se spouštěním (se) televize, to jsem si vyhledala. Běžná věc. Přesto není příjemné, když vás v noci probudí hovor z prázdného pokoje, o tanku s helikoptérou nemluvě.

 

Stella


Jsou strachy různé, sebezáchovné i panické, jsou také naprosto iracionální fobie. Někdy je strach svým způsobem krásný, podobný uvolňujícímu vzteku: najednou se v člověku probudí netušené síly, a člověk koná. Hrozný je strach ochromující. Ten se mi v životě podařilo překonat jen jednou. V době, kdy jsme si jenom domýšleli, v čem to tak Goriot může bydlet, když bydlí v penzionu, jsem v rámci služební cesty měla zajištěné bydlení v prázdném kempu. Koncem zimy, pod Tatrami, u divoké vody. Někdy po desáté večerní jsem šla vyprovodit své hostitele k poslednímu autobusu a schválně jsem nechala svítit. A shora od silnice jsem viděla, jak někdo zkouší dveře u mé chatičky. Co teď? Naprostá pustina, vysoké kopce a hučící řeka. Doba bezmobilová, ba, povětšinou vůbec beztelefonní. Vydala jsem se pro pomoc do tmy, směrem do nejbližší vsi. (Pokračování příště.) Jindy jsem strach nepřekonala a utekla jsem, když jsme šli s partou o půlnoci na hřbitov za vesnicí. Ne, že by ubytovna, na niž jsem se vrátila, byla bezpečnější než spící hřbitov.

 

Jak známo, na hřbitovech nehrozí nic od nebožtíků, ale od živých. Jenomže: v Evropě bylo dlouhé období, kdy se lidé báli nemrtvých. Kdy panoval odůvodněný strach z toho, že člověka pohřbí zaživa. Určitě jste i dnes slyšeli o přání být pohřben s mobilem… Ale tento strach nakonec vedl k velmi racionálním opatřením, z nichž těžíme dodnes. Ne vždycky se nachomýtne nějaký ten doktor Kazisvět nebo mladý F. L. Věk (Hek), který vzkřísí domněle mrtvého pátera. (Tento příběh se opravdu odehrál.) Předčasné pohřby byly i častým literárním námětem (Poe, Herrmann, Fuks…) Roku 1822 u nás vyšla anonymní povídka Pohřbený nedomřelec o zážitku z počínající pitvy vypravěčova těla. Stávalo se.

 

Proč? Na tuto otázku odpovídá mimo jiných oborů např. thanatologie (Aries: Dějiny smrti…) i tzv. „body history“. Příklady oživlých a oživovaných jedinců ale provázejí celé kulturní dějiny. Už z antiky známe popisy hlubokého bezvědomí nebo hysterického kómatu (teprve Paracelsus jako první označil hysterii za duševní onemocnění). Jsou zdokumentovány příběhy oživlých hysteriček, které se dostavily na vlastní pohřební hostinu. V případě úmrtí žen se tedy doporučovalo vyčkat s pohřbením aspoň 72 hodin. Zvláštní pozornost vzbuzoval židovský zvyk pohřbít zemřelého v den skonu. I mezi pražskými Židy se vypráví o zmrtvýchvstání, které se odehrálo jen proto, že nebožku nemohli pohřbít během soboty. Marie Terezie povolovala Židům pohřeb až za 24 hodin, Josef II. stanovil nejkratší interval mezi úmrtím a pohřbem obecně (s výjimkou úmrtí na mor) na 48 hodin. Své opodstatnění měla i nařízená stráž u mrtvého.

 

Problém intervalu mezi úmrtím a pohřbením vyvstával zvláště za epidemií. Nejeden „zemřelý“ se probral po dlouhém posilujícím spánku. Není divu, že se šířily pověsti. Nabývaly na síle také proto, že v časech moru bývaly z hrobů slyšet různé zvuky, nejčastěji „chrochtání“. Snad prý – krysy. Na Balkáně bývaly hroby mělké, a tak se uložený nebožtík snadno dostal ven. Zdá se, že právě proto jsou zde doma pověsti o upírech.

 

Přesvědčení, že se za zdánlivou smrtí skrývají nadpřirozené síly, přetrvávalo velmi dlouho. Pohled na smrt se podstatně změnil až za osvícenství. Přestože už od roku 1550 (oficiálně do roku 1600) bylo možné považovat mrtvé tělo za vědecký objekt, stále platilo, že umírání je náboženská a duchovní událost. Proto musel umírajícího na poslední cestě doprovázet kněz. Myšlenka tzv. dobré smrti byla všudypřítomná a každodenní, protože myslet na smrt bylo první povinností křesťana. Neboť pozemský život byl jen procesem přípravy na život věčný.

 

S profesionalizací medicíny začal v 18. století umírajícího provázet lékař. Z oblasti sakrální se smrt přesunula do oblasti rozumu. Přestala být dávána do souvislosti s hříchem a vírou, ale stala se jevem statisticky pravděpodobným. Došlo k medikalizaci smrti. S tím, jak státy osvícenské Evropy začaly kontrolovat obyvatelstvo, vznikaly mocenské mechanismy k dohledu nad zdravím, tedy i nad hygienou, až nakonec byla vytvořena Medizinische Polizey jako koncept státní a kolektivní medicíny (nejprve v německy mluvících oblastech, 70. léta 18. století). K této politice („biopolitice“) patřily i základy moderního pohřebnictví, počátky forenzní patologie i studium tzv. zdánlivé smrti. Vždyť ještě v 19. století by se dal strach z předčasného pohřbení označit za obsesi.

 

Nový, racionální pohled na lidské tělo a vznik zdravotní policie vedly i k zakládání prvních záchranných společností v Hamburku, Londýně a v Paříži. Nejprve se tyto společnosti zaměřovaly na záchranu „tonoucích a utonulých“. U nás se podobná společnost objevila dokonce dříve než ve Vídni, už roku 1792 (Česká soukromá lidumilná společnost pro neštěstím postižené a zdánlivě mrtvé lidi). Její zakladatel, Adalbert Vincenz Zarda, pak roku 1798 založil záchranný ústav. Nová instituce měla stálý personál a na svou dobu obdivuhodné vybavení (inspiraci nacházeli mecenáši a provozovatelé především v Londýně). Do roku 1810 vykázala 157 zachráněných.

 

Bývalo zvykem, že člověk vyslovil přání, aby jeho mrtvé tělo bylo probodeno. Jednak aby se nemohl v podobě upíra vracet, jednak aby byla jistota, že pohřben bude skutečně mrtvý. Nové pojetí smrti přineslo požadavek přistupovat k umírajícímu jako k pacientovi. Už se mu nesměla ucpávat ústa a nos, jako tomu bylo dosud. Zemřelý měl být ponechán v posteli. Za mrtvého mohl člověka prohlásit jedině lékař, který za jistotu smrti převzal plnou odpovědnost. Platilo, že o smrti se dá hovořit teprve tehdy, když se projeví známky tělesného rozkladu (Bruhierova kampaň mezi lety 1740-1750). Než se dostavil lékař, doporučovalo se provádět oživovací pokusy, především zahříváním (někdy velmi bizarními způsoby) a masírováním. Zachraňováni byli i špatně popravení.

 

Do této doby spadá také šíření osvěty zaměřené na první pomoc při nejrůznějších nehodách. Země habsburské monarchie vycházely ze zdravotně policejního spisu Johanna Petera Franka Systém kompletní zdravotní policie z roku 1788. Frank byl znepokojen tím, že mnohem víc bylo lidí zaživa pohřbených než přivedených zpět k životu. Jeho Systém se stal učebnicí, jakkoli byl primárně určen všem, kdo zodpovídali za dodržování zákonů: radní, rychtáři… Ti měli kontrolovat stav snoubenců, těhotných žen, šestinedělek, podmínky ve špitálech, prostituci, stravovací zvyklosti… Do Systému tedy patřila i smrt, v souvislosti s nedávným Lavoisierovým objevem principu dýchání. Doboví vitalisté pak prosazovali myšlenku smrti jako procesu, při němž postupně opouštějí člověka tři síly: fyzická (tíha, teplo, elektrická energie) mechanická (páky, které ovládají hydraulické a pneumatické funkce) a zvířecí (síla pohybu jako síla duševní nebo nervová).

 

Aby se předešlo pohřbení zdánlivě mrtvých, začaly se budovat místo dosavadních umrlčích komor moderní márnice. Nebožtík musel ležet v otevřené rakvi, tak vysoko, aby se z ní dostal sám bez úrazu. Jedna ruka měla být připojena k drátu nebo provazu, který vedl do nejbližšího stavení, v němž byl umístěn zvon. Márnice měla být zděná a vytápěná. Proslulou se stala pařížská Morgue, oblíbené místo četných návštěv, atrakce pro veřejnost. Tyto návštěvy se nebránily nejrůznějším posměškům na adresu nebožtíků vystavených za sklem. Smrt sice děsila, ale zároveň byla úplně normální a o tělesném rozkladu se ostýchal mluvit málokdo… Vítězící racionalita ale nevymýtila to prapůvodní v nás. Pudový strach ze smrti a touhu po životě.

 

No. Ale abych to dopověděla. Došla jsem do vsi, kde se už v žádném stavení nesvítilo. Co teď. Vzala jsem za kliku jedněch domovních dveří. Nebylo zamčeno! Ale ozvaly se husy, v té zimě nevím proč klimbající na dvorku. Jinak jsem jim byla úplně fuk. Jdu tmavou předsíní až do ložnice, kde se na posteli posadilo děvčátko. Jsou tady tví rodiče? Oni spí. Dobře. Tak spi taky. A šla jsem pryč a zpátky do kempu. Žádný tátoš nepřiletěl, žádný šarkan mě nepokousal. Snad prý mohl být v kempu nějaký hlídač, který tam obcházel, říkali mi druhého dne. Moc by mě zajímalo, kdo té dívence uvěřil, že se jí postava neznámé paní v ložnici nezdála. A tak se možná v jedné slovenské dědině zjevuje bosorka a nikdo neví, že je to import z Čech.

 

Přívažek:

 

Obejmula děva

strašného upíra,

ach ji hrůza jímá,

když mu v oči zírá.

 

 

I rtoma ostrýma

srdce jí zotvírá.

Ha poznávám pozdě

strašného upíra!

 

Vincenc Furch (1817-1864)

 

Zdroj: Grubhoffer, Václav: Zdánlivá smrt, Noční můra osvícenské Evropy, Městská knihovna Polička 2018, Argo, Praha 2018


komentářů: 7         



Komentáře (7)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
8
Lucifer * 02.05.2018, 14:23:53
Přesně tak Starý kocoure: přelez, přeskoč, ale nepodlez Úžasný

7 Samorozumně, Světlonoši
Starý kocour (neregistrovaný) 02.05.2018, 14:17:39
ale přece Ti nebudu podlézat... Úžasný Mrkající

Lucifer
6
Lucifer * 02.05.2018, 03:13:17
Starý kocoure, až tak úplně nesouhlasím. Implementoval jsem na NČ pěknou řádku nových pohádek, kupříkladu O Luciferském pekle

http://www.neviditelnycert.cz/blog/pohadky/1587-o-luciferskem-pekle.html

a v mých pohádkách je realita někdy mnohem horší, než jakou si momentální človíčkové ve svém reálu dokáží představit, což je základní omyl jejich aktuální implementace. Takže bacha...

4 Horory, pohádky a strach
Starý kocour (neregistrovaný) 01.05.2018, 23:01:32
Milé dámy:

1. člověk, který nemá strach (oprávněné obavy) je sebevrah a je určen k zabití. Třeba i sebe sama.

2. Pohádky jsou mravoučné příběhy, které by měly dítě na modelových situacích připravovat na řešení životních problémů. Proto dneska vlastně nevznikají nové pohádky. Jen nové paskvily.

3. Ale realita života je občas mnohem horší, než jsou situace v pohádkách. Našich pohádkách. Africké, severské i arabské pohádky jsou o dost tvrdší. Jenže - jak říká Stella - bez katarze.

Kolikrát jsem už citoval z pohádky "Císařovy nvé šaty"! Stokrát? Tahle modelová situace perfektně sedí i na dnešek. "Jak p...l na hrnec", jak pravil někdejší ministr kultury Jandák.

Stella
3
Stella 01.05.2018, 10:26:32
No poslyš, Tahiti, ale ve mně z Němcové zůstal zase jiný dojem! Princeznovský. Až na to korýtko, co nesou do pece... Zato Andersen apod. - to je, chápáno jako četba pro děti(což není), příšerné.
Výše uvedený text se snaží naznačit, proč se ty hrůzy nepovažovaly za nic mimořádného. Máchův Máj
s kostlivcem - součást života. Marinka - krása, přitom v očekávání smrti. Romantismus s krajnostmi, tedy také - plné prožívání.
Svatební košile!

Dnešní horory jsou krutější, protože jsou vyspekulované, zpravidla bez katarze dané nějakým řádem - morálky, zákona...

Jinak strach jako takový. Strachů je moc, nejdůležitější je, myslím, strach o někoho. Ale na tohle téma je toho na internetu hodně.

2
Tahiti (neregistrovaný) 01.05.2018, 09:58:05

Bojím se strachu, proto o něm ráda ani nečtu. Moje máma mi kdysi koupila pohádky Boženky Němcové, ale bohužel ji asi zlákala prověřená autorka a méně už obsah pohádek, co byly v té knížce. Samá mrtvola, kostlivci, duši, kříže a hroby. Brrr
Nevím, kde to Boženka spašila, ale volba to doopravdy nebyla vhodná. Aspoň do mě to zasilo v dětství hororovou hrůzu. A navrch ještě ty obrázky - lebky a hnáty lítaly povětřím, krkavci na hrobech - no fuj. Od té doby nemůžu jít na žádný funus, mám to pořád před očima Nerozhodný Plačící

Stella
1
Stella 30.04.2018, 09:44:56
Trochu nemájové, ale související s článkem:

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/veda/bunky-mozek-prasata-veda_1804290758_ako

Ta indická paní z Hyde Parku Civilizace se hodně zajímavě vyjadřovala k věcem podobným. Bez iluzí o jedinečnosti člověka.

«     1     »