Neviditelný čert

Světoznámý ukrajinský režisér prožil výjimečný, do velké míry tragický život, avšak: když podobné tvrzení uslyší Polák, Ukrajinec, Rus, obvykle zdůrazní, že to se tak jenom nám, příslušníkům jiného národa, jeví, že jde o mimořádný osud. Pro miliony lidí jde o život typický. Miliony lidí přežívaly a přežívají s válečnými traumaty, bez psychoanalýzy, bez zvláštní péče… A přitom s nadějí! Dovženkovy deníky překvapí právě optimismem, pro nás těžko pochopitelným. Obsahují vize budoucích scénářů, krátké úvahy o estetice i morálce, zachycují náhodná setkání i náhodné nápady – filmové metafory.

Stella

1. 3. 1947

Jakmile se rozneslo, že jede biskup, celá vesnice se polekala, jak je zvykem v každé obci, kam hodlá zavítat představitel duchovní moci. Zkrátka, každému začalo vrtat v hlavě, co za tím je, protože všichni věděli, že lidská dokonalost je spíš dílem náhody než výsledkem ctnosti. Takové osoby nejezdí pro nic za nic. Vždycky mají něco za lubem.

Vesnici zachránil bývalý hlídač zrušené rozdělovny Hordij Trouba. Byl to rozený kontrolor a vysloužil si přezdívku Šiml Propustka. Mohli jste ho nechat bez chleba, šatů, bez přístřeší, naopak, stával se ještě horlivějším, nic na něj neúčinkovalo. Ale bez kontroly by nevydržel ani den. Kdybyste mu neuložili, aby něco prověřil, přešetřil, překontroloval, někomu nevěřil, někoho někam nepustil, krátce a dobře – nekladl něčemu překážky – určitě by umřel. Hordij nepustil biskupa do vsi. Biskup zapomněl, že i k návštěvě obce potřebuje propustku. Nic nepomohlo. Ani jeho říza, ani odznaky biskupské moci, ba ani to, že udal důvod své návštěvy ve zdejší vsi. „Vaše doklady!“

Biskupa div neranila mrtvice. Cožpak Hordij Trouba nemá srdce v těle? Nemá duši, svědomí? Ale kdež, srdce, duše i všecky ostatní orgány byly na svém místě. Tak proč to dělá? Pro jakési pomyslné nadřízené, které si jednou provždy vymyslel. Jeho činnost už se nedala vtěsnat do obvyklých přihrádek, jako je podkuřování nebo formalismus. Tohle už byla tvůrčí nadstavba formalismu. Byl génius propustky.

„Mám příkaz nikoho nepouštět!“

„Cože? Copak nevidíš, kdo jsem?“

„Ať jste, kdo jste. Propustku!“

Tehdy biskup v návalu zoufalství a hněvu padl na kolena a úpěnlivě prosil nebesa o zázrak. Volal boha za svědka. A nastojte – stal se zázrak. Sám bůh sestoupil z nebe. Ale Hordij ani jeho nepustil.

„Stůj! Kdo jsi?“

„Jsem bůh.“

„Jaký? Jaké církve?“

„Jediné pravé církve pravoslavné. Stvořitel nebes a země, všeho viditelného i neviditelného.“

„Propustku!“

1952

Přijdu k N. do pracovny. Přede mnou sedí prase… Chvíli bylo ticho a pak se mě zeptalo, jestli jdu za ním. Když jsem řekl „ano“ a představil se, chtělo vědět, proč jsem přišel. Přitom se na mě ani nepodívalo. Stejně hulvátsko – pivním tónem se poté zeptalo, nač to potřebuju. Potom zarylo rypák do lejster a podepisovalo. Trvalo hodnou chvíli, než mi milostivě sdělilo, že mi nemůže dát průvodce po betonárně. Nanejvýš mi dá doporučení pro stavbyvedoucího N., kterého si musím někde sehnat. Odešel jsem. Za celou dobu návštěvy mě prase nepoctilo jediným pohledem.

Byl jsem tak zhnusen, až mě rozbolela hlava. Ale pak jsem si pomyslel: vždyť je to vlastně výborné. Sláva bohu, našel jsem aspoň jedno prase, které při svém hulvátství buduje komunismus. Třeba ve druhém, třetím pokolení hulvátský cejch vymizí… V koutě za ním stála putovní komsomolská vlajka – není to paradox?

Zdroj: Dovženko, Alexandr: Z deníků. Československý spisovatel, Praha 1964

08.08.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 3