Neviditelný čert

V poslední době se snažím do svého života zařadit nečekané úhybné manévry, abych se konečně dostal z těch vyježděných kolejí, které už zívají nudou. Nejsou to nesmyslné úkroky stranou, jako když sebou škube kůň v posledním tažení a vztekle kope do čehokoli, co se mu přimotá do cesty. Naslouchám svému nitru, podvědomí, a věnuji pozornost každému intuitivnímu podnětu, každému podvědomému vzkazu od Boha, který sídlí v každém z nás. Včera jsem měl naplánováno něco úplně jiného, než co jsem nakonec učinil. Vydal jsem se úplně jinam, než kam jsem původně mířil, a na konci té cesty jsem zamířil do knihkupectví, v němž jsem už nějakou dobu nebyl. Tam jsem však zamířil k úplně jinému regálu, než u jakého jsem obvykle postával, a sama od sebe mi do rukou spadla útlá knížka od jakéhosi salesiána, kterého jsem vůbec neznal. Obsahuje krátké příběhy a zamyšlení, jež představují skutečnou „hostinu pro duši“. A to jsem právě potřeboval.

Lucifer

První příběh či spíše zamyšlení se jmenuje „Poslední host“. Popisuje největší hostinu všech časů v Ráji, které šéfuje samotný Ježíš Kristus. Svatí hosté včetně poustevníků s nenápadnou netrpělivostí očekávají zahájení hostiny a pokukují po příborech. Jenže Ježíš v čele stolu stále nedává žádný pokyn. Nikdo netuší, proč s tím Ježíš tak ukrutně váhá. Najednou se však otevře zlatá brána a dovnitř vejde váhavým krokem muž starodávného a posmutnělého vzezření. Ježíš se rozzáří, rozpřáhne ruce a běží toho muže obejmout.

Zvolá: „Jidáši, příteli, čekali jsme už jen na tebe!“

Musíte uznat, že pointa nemá žádnou chybu. Není to však vtip, ale hluboká moudrost, které by bylo záhodnou věnovat jistou pozornost.

Anebo třeba „Transfuze“. Cituji druhou pasáž tohoto zamyšlení:

Věřící si lámali hlavu, kam jejich rabín v předvečer každé soboty mizí. Měli za to, že se tajně setkává s všemohoucím, a tak se dohodli, že ho bude jeden z nich sledovat. A co ten člověk neviděl: rabín se převlékl za rolníka a chodil pomáhat jedné chromé ženě. Vždycky jí doma uklidil a nachystal jídlo na sobotu. Když se špión vrátil, věřící se ptali: „Tak co, kam šel rabín? Vystoupil na nebesa?“

„Ne,“ odpověděl ten člověk, „byl ještě mnohem výš.“

Nejvíce mě však zaujal myšlenkový příběh pod názvem „Růžové šaty“:

Jedna žena se koukala z okna do parku a spatřila osamělou holčičku, která se tvářila velmi smutně. Měla na sobě potrhané růžové šaty, byla bosá a špinavá, seděla a jen se dívala na lidi, kteří kolem ní procházeli, aniž by jí věnovali jakoukoli pozornost.

Druhého dne žena pozorovatelka zaznamenala, že holčička v růžových šatech je stále na stejném místě. A tak se rozhodla, že musí s ní navázat kontakt. Opustila svůj dům a vydala se do parku. Když k holčičce šla, všimla si, jak vypadá zezadu. Směšně. Napadlo ji, že proto asi kolem ní lidé netečně chodili a nikdo se s ní nesnažil promluvit. Tělesné deformace jsou slabým místem naší společnosti a je těžké pomáhat někomu, kdo je jiný.

Když přišla blíže, viděla jasně, že holčička má páteř strašně zkřivenou do velikého hrbu. Usmála se na ni, aby pochopila, že jí to nevadí. Že přišla, aby jí pomohla, aby si s ní promluvila. Sedla si vedle ní a řekla prostě: „Ahoj.“ Holčičku to jakoby překvapilo, dlouze na ni pohlédla a také zakoktala: „Ahoj.“ Potom spolu mluvili až do večera, kdy už byl park úplně prázdný. Nakonec se jí zeptala, proč je tak smutná. Holčička se na ni podívala a smutně řekla: „Protože jsem jiná.“

„To jsi!“, řekla žena.

Holčička se zdála ještě smutnější a řekla: „Já vím.“

„Připadáš mi jako anděl, něžný a nevinný.“

Holčička se na ni podívala, pak se pomalu postavila a zeptala se: „Opravdu?“

„Ano, jsi jako malý anděl strážný, kterého poslali, aby se staral o lidi, kteří chodí kolem.“

Přikývla a usmála se. Pak vzadu rozepnula šaty a rozložila křídla. Se světýlkem v očích řekla: „Jsem. Jsem tvůj anděl strážný.“

Žena oněměla a pomyslela si, že má halucinace. Holčička s andělskými křídly ale pokračovala: „Poprvé jsi myslela na někoho jiného než na sebe. Moje práce skončila.“

Žena vstala a řekla: „Počkej, proč se nikdo jiný nezastavil, aby ti pomohl?“

Holčička se usmála a odpověděla: „Ty jsi jediná, kdo mne může vidět.“ A byla pryč.

Andělé jsou stále mezi námi a s námi. Ale naše oči jsou příliš zaměstnané na to, abychom je dokázali spatřit.

Zdroj: Bruno Ferrero, Hostina pro duši, Portál, s.r.o., Praha 2017 (La cena in Paradiso, Elledici, Torino 2016)

07.09.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 15