Neviditelný čert

Je říjen za humny – již z větví opadává/ list žlutý za listem, již řídne starý les, / chlad zadul podzimní a cesta promrzává, / dál potok za mlýnem si žbluňká do koles, / tůň však je pod ledem… Teď nadchází můj čas, vždyť leda nudu jen / mi jaro přináší, čas tání, bláta, puchu. / Krev kvasí: um i cit je steskem zatížen…

Puškin miloval podzim kvůli čistému průzračnému vzduchu, miloval chladný čas, který mu přinášel schopnost tvůrčího soustředění. Jen jednou se cítil na podzim rozladěný – když se chystala jeho svatba s krásnou Natálií.

Stella

Největší představitel ruské klasiky začal psát už jako student lycea v Carském Sele. Lyceum založené podle západoevropského vzoru poskytovalo encyklopedické vzdělání i skvělou jazykovou výbavu nejtalentovanějším mladým šlechticům. Puškin byl mezi nimi v každém ohledu výjimečný. Vždyť už jako dvanáctiletý sepisoval své „filozofické úvahy“ a v patnácti začal pracovat na poémě Ruslan a Ludmila. V té době už měl za sebou také sto padesát lyrických básní.

Tento geniální poeta ovšem zdaleka nežil jen studiem. Podle jeho korespondence to dokonce vypadá, jako by mu učení mnoho času nezabralo. S ostatními spolužáky trávil večery buď mezi herečkami nevolnického divadla, nebo na potulkách kolem kláštera pro šlechtické dívky. Několikrát byl student Alexandr skutečně zamilován – do slečny či do paní. A šampaňské, které teklo proudem, se objevuje v nejedné jeho básni o radostech života.

Vřelý vztah k ženám Puškina provázel stále a občas mu přinášel docela vážné problémy. O jednom z nich svědčí dopis z Michajlovského, vesnice, v níž trávil vyhnanství.

Vjazemskému, 1826:

Tenhle dopis ti doručí velmi milá a hodná dívka, kterou jeden tvůj přítel neopatrně přivedl do jiného stavu. Spoléhám na tvou lidumilnost a přátelství. Poskytni jí v Moskvě útulek a dej jí peníze, kolik bude potřebovat, a pak ji pošli do Boldina (mého dědičného statku), kde se vyskytují slepice, kohouti a medvědi. Vidíš, že je tu látky na celé poslání ve stylu Žukovského o popovi: ale potomstvo nemusí vědět o našich lidumilných činech. Zároveň tě s otcovskou láskou prosím, aby ses postaral o novorozeně, bude‑li to chlapec. Do sirotčince se mi ho dávat nechce: mohl by se zatím dát do některé vsi – třeba do Olafjeva? Milý můj, stydím se, na mou duši… ale tím se nic nespraví. Sbohem, můj anděli, ať stůněš, nebo ne.

Vida, jen syn stál za to, aby se rodič postaral…

Také následující dopis byl poslán z Michajlovského, tentokrát Anně Petrovně Kernové. V srpnu 1825 jí Puškin píše:

Ne, nechci Vaše sliby… A pak, dopis je něco tak chladného, v prosbě zaslané poštou není ani síla, ani vzrušení a v odmítnutí není ani půvab ani rozkoš. Ne shledanou tedy – a mluvme o něčem jiném. Jak se vede pakostnici Vašeho pana manžela? Doufám, že den po Vašem příjezdu dostal důkladný záchvat. Dobře mu tak! Kdybyste věděla, jakou směs odporu a úcty pociťuji k tomuto člověku. Božská, postarejte se, probůh, aby hrál a aby ho chytla pakostnice! Ta pakostnice je má jediná naděje.

A o týden později další dopis:

Sbohem. Je tma a přede mnou se vznáší Váš obraz, tak smutný a tak rozkošný – zdá se, že vidím Váš pohled, Vaše pootevřené rty. Sbohem, zdá se mi, že jsem u Vašich nohou, že je pevně objímám, cítím Vaše kolena – dal bych celý svůj život za jediný okamžik skutečnosti. Sbohem a věřte mému blouznění: je směšné, ale pravdivé.

Téže Anně Petrovně také Puškin věnuje svou slavnou báseň:

A. P. Kern

Kouzelná chvíle, vzpomínám si –

okolo mne jsi přešla ty,

jak naplnění ryzí krásy,

jak letmý přelud čistoty.

Když pak mne osud strázním vydal

a stesk a žal mne provázel,

tvou tvář jsem jako ve snách vídal,

tvůj něžný hlas mi zněl a zněl.

Šla léta. Vichr zavál zcela

sny z minula a vzal, co chtěl –

tvá milá tvář mi vymizela

a na tvůj hlas jsem zapomněl.

...

Zas k životu se duše hlásí –

a znovu kolem přešlas ty,

jak naplnění ryzí krásy,

jak letmý přelud čistoty.

Ale Puškin ve svých dopisech zdaleka není jen vážný. Ironicky a s humorem píše bratrovi, nebo, jako v tomto případě, roku 1829 příteli Vulfovi:

Nedávno jsme se dověděli, že Netty, než jde spát, má ve zvyku znamenat křížem všechny předměty, obklopující její lože. Vynasnažím se získat (jako upomínku na svou bezúhonnou lásku) nádobu, kterou takto požehnala…

A vlastní ženě z cest, roku 1833:

Jak já se vzorně chovám! Jak bys byla se mnou spokojena! Za slečnami nechodím, poštmistrové neštípu, s Kalmyčkami nekoketuji – a tuhle jsem odmítl Baškirku, přes všechnu zvědavost, člověku na cestách naprosto odpustitelnou. Jestlipak víš, že je pořekadlo: V cizích končinách je i stařenka boží dar? Nu tak, ženuško. Ber si ze mne příklad.

Ženuška to s mužíčkem neměla lehké, mužíček s ní také ne… Nakonec právě básníkova žárlivost podněcovaná intrikami znuděné smetánky byla příčinou básníkova předčasného konce. Zapadlo slunce, jak bylo po jeho smrti napsáno. Málokterý život byl však tak naplněný: láskou, tvorbou, intenzivním žitím. Když bylo Puškinovi dvacet čtyři let, napsal tuto báseň:

Bryčka života

Ač bryčka těžký náklad mívá,

docela lehce veze nás:

na kozlíku se pousmívá

obratný vozka, šedý čas.

Vsedneme do ní za svítání

a hned nás jízda rozohní,

jsme odvážní, až pánbůh brání,

voláme: Práskej do koní!

V poledne už je po kuráži

a cesta příkrou zdává se,

vůz kodrcá a sem tam vráží,

voláme: Zastav, mamlase!

Uhání bryčka víc a více:

je večer, zvykli jsme si tam,

na nocleh jedem dřímajíce –

a čas už koně žene sám.

Tak, užívejme si cesty v bryčce, která zpomaluje! Sklizeň je tady…

Dražší než kvítí jarních dní

jsou pozdní květy podzimní.

Vyvolávají teskná snění,

jimž pranic v duši nebrání.

Tak mnohdy chvíle rozloučení

dojímá víc než shledání.

(1825)

Zdroj: Puškin, Alexandr Sergejevič: Arion, Klub přátel poezie, Praha 1965

03.10.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 26