Neviditelný čert

Pro začátek tohoto týdne, jenž se zřejmě rozhodl i nadále setrvat ve stavu ne již babího, ale indiánského léta, předkládám mnou sestřižený a stylisticky lehce poupravený obsah třetí eseje z knížky Paula Watzlawicka, kterou jsem zde uvedl výňatkem z její Předmluvy v podobě „Patend“ na rozum - Operace se zdařila, pacient zemřel. Hlavním a svým způsobem tragikomickým hrdinou této úvahy je jistý „dobromil“ („dobroser“) Ide Olog, který se v režii bohyně Hekaté a jejích tří čarodějek (agentek) pokusí nasměrovat lidstvo k absolutnímu dobru, a to i v případě, že by ho měl celé vyhodit do povětří. První vydání originálu této knížky vyšlo v roce 1986 (dole zmíněný rok originálu, z něhož byl učiněn český překlad, je třetím vydáním). Od té doby uplynulo již 32 let a agentura Hekaté s.r.n. (společnost s ručením neomezeným) dokázala sestavit celou armádu podobných Ide Ologů, kteří se mají neobvykle výbušným způsobem čile ke svému „milovanému“ lidstvu. A to téměř ve všech kulturách a na všech stranách či frontách kumulujícího se boje za vítězství absolutní pravdy, kterou si po svém způsobu uzurpuje zpravidla zcela jinak každá z těchto dobráckých armád. Tenhle způsob šíření dobra zdá se mi poněkud nešťastným (slušně a romanticky řečeno). Předávám slovo Paulu Watzlawickovi:

Lucifer

Když je něco zlé, musí být to, co je pravým opakem dobré – to je snad logické. Komu se podařilo prosadit tuto ideu, už dnes těžko někdo zjistí. Filosofové a historici náboženství mají však přece jen tendenci svádět to na Máního. Mání byl zakladatelem gnostického náboženství zvaného manicheismus, jež se šířilo tak rychle, že v jednu dobu málem vytlačilo křesťanství. Mání zastával radikální dualismus s nesjednotitelným protikladem světla a tmy, ducha a hmoty, Boha a ďábla; s protikladem, který může vyřešit jen absolutní vítězství dobra. Mání však v podstatě neobjevil nic nového. Kupříkladu Adam a Eva, když pojedli dávno před Máním ovoce ze stromu poznání (jelikož bylo k mání), se velice dobře naučili rozlišovat dobro a zlo. Dokonce i zvířata se zdají docela dobře obeznámena s touto filosofií. Žrát je dobré, hladovět je zlé, být sežrán – to už je dost vážné.

Abychom se nad tím blíže zamysleli, podívejme se na životní pouť člověka, který se zcela vážně pokouší žít podle filosofie protikladů. Říkejme mu třeba Ide Olog:

O Ologově dětství toho moc nevíme. Víme pouze, že byl dítětem citlivým, třebaže (nebo právě proto, že) jeho dětství bylo zcela uchráněno jakýchkoli nepříjemností, selhání a zklamání. A tak když opouštěl rodičovský dům, bylo to pro něj jako biblické vyhnání z ráje. To, co ho čekalo především, bylo poznání, že svět se dělí na dobro a zlo. Olog byl rozhořčen na nejvyšší míru, že svět vůči němu nedostál svým závazkům. Svět byl vymknut z kloubů – a na rozdíl od Hamleta připadalo Ologovi, že přišel na svět proto, aby to tady „dal do pořádku“.

Tím se však octl na kandidátce Hekatiných čarodějek. Neboť tak jako tajní se budou vždycky pídit po alkoholicích, bankrotujících podnikatelích a sluníčkářích, které mohou zmáčknout, Hekaté a její agentky si s oblibou vyhlížejí ty, kdo nejenže chtějí napravovat svět, ale dokonce ho činit šťastnějším.

„Do mladého Ologa vkládám skutečně velké naděje,“ nechala se slyšet čarodějka, která ho sledovala už delší dobu. „Přestavte si, že dnes dostal záchvat vzteku, kdy byl na poště suše vyzván, aby se laskavě jako ostatní zařadil do fronty před přepážkou. Teď sedí doma a kuje pikle.“ „Ohó, ti, co kují pikle, se mi líbí, hlavně ti, co rychle něco vymyslí, s těmi se dá hned něco podniknout,“ zaradovala se druhá čarodějka. To vzbudilo zájem i Hekaty, která se obou zeptala, co navrhují. Nakonec se dohodly na postupu, jehož úspěšný průběh si nyní nastíníme:

Zaprvé v Ologovi vzbudily naprostou jistotu, že jeho názor na svět je jediný správný. Dosáhnout toho nebylo nijak zvlášť těžké, protože jeho duševní horizont se dal zhruba změřit úhlopříčkou televizní obrazovky. Zůstal tak ušetřen rozčarování, že geniální řešení mohla vzniknout už kdysi dávno, za úsvitu civilizace.

Druhý krok měl téměř okamžitý úspěch. Ologovi totiž nešlo na rozum, jak je možné, že bídu celého světa vidí tak jasně jenom on. Nechápal, že druzí tu jenom tak nečinně vegetují a spokojí se s daným stavem věcí. Ve hře musí být nějaká temná síla, která lidstvo mystifikuje.

A kdo vlastně mystifikuje? Přece ten, v jehož zájmu je udržovat masy v nevědomosti o zlořádech, které panují na světě. Jsou to ti, kdo lidstvu překážejí na cestě do ráje na zemi. Kdo jsou tito lidé? Kde jsou? Jak známo, je velice těžké najít někoho, když vůbec netušíme, kde se nachází. Proto se Ologovi zdálo mnohem jednodušší dát do pohybu masy a otevřít jim oči, aby poznaly pravdu. Olog byl samozřejmě jasný blázen, který si stihl osvojit myšlení v protikladech; chtěl dobro a štěstí pro všechny – i pro ty, kteří to dosud nepochopili. Tím se však dostal tak daleko, že další vývoj už nabral vlastní dynamiku a mezi Ologem a Macbethem přestal být podstatný rozdíl. Jistěže se (prozatím) nekoupal v krvi, Macbeth si však také na první pohled „uvědomoval své poslání“, i on „prohlédl“ jako Olog; ovšem nebyl ideolog, byl to „jen“ obyčejný surovec, lačný moci a posedlý jistotou.

Jak ale nakonec došlo k tomu, že Olog, vědom si svého poslání, umístil časovanou bombu do přeplněné nádražní restaurace? (Bomba usmrtila mnoho lidí a další zranila.) Jak vysvětlit Ologův teroristický čin, spáchaný z lásky k lidstvu? Inu, asi takto:

Když totiž ten, kdo byl zprvu jen volajícím na poušti, vyplašeným bledým odstínem myšlenky, nedojde sluchu, vžije se dříve či později ve svých fantaziích do role chirurga, jemuž prozřetelnost vložila do rukou skalpel, jejž má použít v zájmu lidstva, které potřebuje pomoci, třebaže to samo nechápe. Ke svému zděšení však dosáhl pravého opaku. Místo aby jeho teroristický akt destabilizoval mystifikující nespravedlivý řád, způsobil, že rozhořčení a hrůza nad krvavou lázní sblížily lidi nejrůznějších světonázorů a všichni se začali dovolávat toho, aby ve společnosti ještě více a jen houšť fungoval pořádek. Rozumí se samo sebou, že Ologa to přivádělo k zuřivosti a chtěl spáchat další šílené činy.

Už Hérakleitos varoval, že extrémní postoje nevedou k odstranění protikladů, nýbrž spíše posílí pravý opak. Koho však dnes zajímá Hérakleitos? Oč šlechetnější a odvážnější je upsat se beze zbytku a bezvýhradně velkolepé ideji, i když si přitom zašpiníme ruce a osud brzy zabuší na dveře.

Čarodějky si v každém případě gratulovaly k odvedené práci. Zase jednou jim vyšel až směšně jednoduchý trik: účelně využít toho, že všechno dobré je k něčemu zlé. Opakem zlého nemusí být nutně dobré, ale může to být ještě horší. Jak je to možné? Inu, protože na názoru, že opakem zla je dobro, nebude něco v pořádku – a ne proto, že by snad dobro bylo málo dobré nebo že jeho opak ještě nebyl vyhlazen z povrchu zemského.

Zamotal jsem se ve vlastních vývodech a můj závěr je v přímém rozporu s prvotní idejí, ze které vychází. Vycházeje z neomezené svobody, končím neomezeným despotismem. Dodávám však, že mimo mé řešení společenské formy nemůže existovat žádné jiné,

říká v Dostojevského Běsech Šigajlov, navrhující ráj na zemi. A jeho současník Berďajev píše něco podobného o svobodě:

Svoboda se nedá určit pomocí dobra, pravdy, dokonalosti. […] Každé rozšíření a určení svobody dobrem a dokonalostí je už samo zničením svobody, je důkazem násilí a útlaku. Vnucené dobro už není dobrem, stává se zlem.

Nekompromisní usilování o nejvyšší dobro – ať už je to jistota, vlast, mír, svoboda, štěstí, nebo cokoli jiného – je vždy patendované řešení čili síla, která chce vždy jen to nejlepší dobro, přičemž pokaždé nezplodí nic jiného než zlo.

Jenom to neříkejte moc nahlas, žijete-li v jistých zemích. Buď vás pošlou na „převýchovu“, nebo vám bojovníci za mír rozmlátí lebku…

Zdroj: Paul Watzlawick, Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate, Portál, s.r.o., Praha 2015 (Vom Schlechten des Guten oder Hekates Lösungen, PIPER Verlag GmbH, München 1993)

15.10.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4