Neviditelný čert

Moje třetí krátké prosincové zamyšlení má takový cikcakový charakter. Člověku se někdy stává, že se jeho myšlenky rozběhnou na všechny strany, jako kapky vína, když se sklenice onoho božského moku roztříští u vašich nohou. Víno se vsákne do koberce a po nějaké době se kompletně vypaří, zůstanou jen střepy té sklenice, pokud je samozřejmě nesmetete na lopatku a nevyhodíte do koše. Jenže ty střepy tu jsou stále ještě, už ne na koberci, ale v koši, pak se odeberou do kontejneru na odpad, a až teprve potom z vaší blízkosti zmizí na nějakou skládku.

Lucifer

V Budapešti jsem byl patrně jen jednou v životě. Ještě v hlubokém totáči jsem se s o čtyři roky mladším bratrem, rodiči, strýcem, tetou a dvěma sestřenkami vydal dvěma auty na dovolenkový výlet přes Maďarsko do Rumunska a Bulharska. Bylo mi asi třináct let a poprvé jsem měl uvidět moře. Když jsem ho uviděl, byl jsem fascinován. Vadilo mi pouze, že bylo slané. Když nad tím po mnoha letech přemýšlím, docházím k závěru, že ještě horší by bylo, kdyby bylo sladké. V každém případě ale bylo Černé.

Při cestě zpět jsme se stavili v Budapešti. Po krátké procházce ulicemi a vrtkavého pohledu do Dunaje jsme zamířili do jednoho z nejstarších a nejslavnějších evropských lunaparků, jehož činnost byla v září roku 2013 ukončena. Vzpomínám si na to jen velmi matně a můj pocit, že už byla tma, je tudíž nedůvěryhodný. Na co si však vzpomínám velmi dobře, je, že se v jednom momentu z našeho pohledu ztratil můj mladší bratr. Dospělí začali pobíhat, jako když střelíš bramborou do slepic, pak ale se jeden z nich vzpamatoval a obrátil se na správce lunaparku. Z ampliónů se pak ozývala v maďarském jazyce výzva, aby každý, kdo spatří volně se potulujícího chlapce tohoto věku a tohoto vzhledu, svůj nález bezprostředně odvlekl na patřičné místo. A to se nakonec povedlo.

V devadesátých letech, tedy po pádu totáče, jsem s manželkou a dvěma syny zamířil nejbližším leteckým spojem do letoviska u Egejského moře Nea Makri kousek na severovýchod od Atén. Mladšímu synovi bylo přibližně asi tolik jak mému mladšímu bratrovi onehdy v Budapešti. Jednou jsme se procházeli po pláži a najednou jsme zaznamenali, že nám nejmladší člen našeho sboru jaksi chybí. My zbývající tři členové jsme začali pobíhat po pláži, jako když střelíš bramborou do slepic. Když jsme se trochu zorientovali, spatřili jsme, jak se k nám blíží nějaká jiná rodina. Za ruku jednoho z dospělých tohoto sboru se drželo ono uprchlé dítě.

S tímto nezbedným dítětem jsem pak samostatně, bez jeho mámy a jeho bratra, absolvoval rekreační výlet do Egypta, který organizoval instituce, v níž jsem pracoval. Cílem bylo letovisko Hurghada u Rudého moře. Započali jsme plavbou lodí po Nilu, na jejíž palubě jsem se hned prvního dne spálil málem na uhel, na jednom ostrově nás u restauračního stolku navštívila egyptská kočka (čtyřnohá) a na druhém ostrově se můj syn nechal vyfotit s malým krokodýlem nilským. Jednu noc jsme strávili v Luxoru, který se nachází na pravém břehu Nilu, zatímco na jeho levém břehu se nachází Údolí králů. Když jsme přišli do hotelového pokoje, můj syn okamžitě zaktivoval televizi a po krátkém mačkání čudlíků započal hrát jakousi hru. Před odchodem z hotelu mi byl na recepci předložen účet s částkou, která evidentně převyšovala náš rozpočet. Ukázalo se, že syn si zahrál placenou hru, a to tak, že hodně dlouho. Nezačal jsem pobíhat kolem recepční desky, jako když střelíš bramborou do kohouta, ale začal velmi sugestivně vyjednávat. Výsledkem bylo, že náš rozpočet byl narušen jen nepatrně.

Zpět k Budapešti. Ačkoli umím maďarsky akorát igen, nem tudom a neved, neszeremed turbo, a ještě několik dalších podobných prkotin, jsou ve mně zakotveny mimo jiné i geny maďarské. Po otci, jehož otec pocházel z maďarského zemanského rodu. Někde na jižním Slovensku kousek pod Nízkými Tatrami existuje dokonce vesnice, která se ve slovenské verzi jmenuje po tomto rodu. Nikdy jsem tam nebyl. V Budapešti jsem byl jenom jedenkrát (patrně). U svého dědy s maďarským kořínkem, jenž i za totáče obhospodařoval své pozemky kousek na východ od Vysokých Tater, jsem byl mnohokrát. Jednou jsem tam jako ještě nedospělé dítě začal v neděli štípat v kůlně dřevo, což bylo i za totáče v této církevní enklávě naprosto nepřístojné. Do všech zbožných lidí kolem mne jako byste střelili bramborou.

Hey, Budapest, cha, cha, cha ...

12.12.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 12