Ještě žijí pamětníci, kteří se nachomýtli k poválečné likvidaci fondů klášterních a zámeckých knihoven. (Doporučuji: K pohybu knižních konfiskátů po roce 1945). Někde se „ten papír“ vyhazoval z okna, jinde nadšení brigádníci nakládali balíky knih na vozy, aby se kulturní paměť stala odpadem, který bude spočívat na dvorech a ve skladištích. Tam knihy vyčkávaly, až soudruzi rozhodnou o jejich dalším osudu. Např. jen na nádvoří kadaňského kláštera bylo takto složeno 8 vagonů knih. Za pasivního přihlížení důvěřivých (nebo dezorientovaných) občanů. Absurdnost situace vystihl Bohumil Hrabal v Příliš hlučné samotě: hlavní hrdina, jenž se ocitá ve společnosti opravdových velikánů filozofie a písemnictví, propadá pocitu neskutečna. On, člověk nicotný, likviduje díla géniů! Něco takového je přece možné jen ve snu!
Stella
Jenomže sen to byl příliš reálný a naše dějiny ho dobře znají. Nejen „lítý jezuita“ Koniáš usiloval o zničení zdroje duchovní nákazy, veden přesvědčením o spáse duší. Také za osvíceného Josefa II. se likvidovaly klášterní knihovny. Mladý František Hek (F. L. Věk) vozil knihy tatínkovi na kornouty do krámu… Knihy se veřejně pálily ve fašistickém Německu, v duchu prorockých slov H. Heina o pálení lidí, jemuž předchází pálení knih. Myšlenky mohou být nebezpečné a mohou ohrozit trůn. Libri prohibiti tak nejsou nic nového. Cenzuru je totiž možné chápat (také) jako symbolickou očistu od minulého. Zároveň je cenzura formou regulace i formou sociální praxe mezi institucemi různého řádu.
Velmi dobře si významu osvěty byli vědomi komunisté, kteří po převratu v roce 1948 účinně využili faktu, že od roku 1919 u nás musela být v každé obci knihovna. Knihovníci bývali lidé s rozhledem a většinou svou práci nechápali jako pouhé půjčování knih. Koncem 40. let dvacátého století ale mnohé z nich strhla vidina krásných zítřků k tomu, že pomáhali vytvářet seznamy závadné literatury. Podobné seznamy by totiž nikdy nesestavili sami pracovníci Ústavu dějin KSČ, jimž tento úkol náležel. Nápomocni jim byli také nakladatelští redaktoři a autoři lektorských posudků.
Jaká byla východiska při určování „závadných“ knih? Vycházelo se z představy knihy jako zbraně, která člověka buď kultivuje, nebo kazí. Knihovny jako rezervoár kolektivní paměti tedy mají moc formovat čtenáře. Spisovatelé a knihovníci pak opracovávají („soustruží“) nového člověka v duchu stalinského, že spisovatelé jsou inženýry lidských duší. A proto novému člověku škodí např. četba detektivek. Neboť detektivka je „Slovanům cizí“ a deformuje osobnost. Je to zplodina nakladatelského kapitalismu. Dětskou psychiku zase ničí klasické pohádky, protože zřídkakdy nabízejí kladné vzory. (Podle vůdčí osobnosti kulturní politiky, Jaroslava Freye.)
O významu, jaký nový režim přikládal literatuře, svědčí i to, že už 28. února 1948, bezprostředně po převratu, přešly knihovny ze správy ministerstva školství pod správu ministerstva informací. Knihovna měla u dospělých čtenářů nahrazovat působení školy. V duchu hesla, že kniha musí za čtenářem, se rozbíhaly akce jako Tuchlovické hnutí (obcházení domácností s nabídkami knih), soutěže jako Fučíkův odznak nebo společná předčítání. Tyto akce spojoval jeden důležitý rys: plánování. Přesné určení, co se bude číst. Nové mravní výchově pak měly dopomoci i nově vznikající závodní knihovny.
Aby se knihovny mohly stát alternativními vzdělávacími institucemi, jež budou získávat bojovníky za lepší budoucnost, bylo nezbytné ustavit cenzurní knihovnický systém. Hlavní správa tiskového dohledu vydala Seznam nepřátelské, závadné, zastaralé a nežádoucí literatury. Nejprve bylo zapotřebí zlikvidovat knihy dobrodružné, milostné, okultistické, antisemitské a erotické.
Největší vlna vyřazování probíhala od roku 1949 do roku 1953. (Druhá vlna proběhla roku r. 1972. Tajné seznamy se knihovníkům diktovaly do zvláštních sešitů, vyřazené knihy se musely uložit v zapečetěných balících na skryté místo… Tzv. protistátní tiskoviny mohly být uskladněny jen v SK ČSR nebo v Ústavu marxismu-leninismu. (Viz Zpráva o činnosti KNAV v roce 2002.)
První seznam (1950-52) „nacistické, protistátní, protisovětské a jiné brakové literatury“ měl 72 stran. Celé dílo autora bylo vyřazeno ve 208 případech. U prověrek fondů v padesátých letech byli přítomni: politicky vyspělí občané, tajemník MNV, správce osvětové besedy, knihovník, učitel, někde i sovětský poradce. Protože bylo nutné fyzicky vyřadit nejméně 27 milionů knih, organizovaly se o prázdninách sběry – svozy. Balíky se organizovaně shromažďovaly v obvodových nákupnách starého papíru, potom šly buď do stoupy, nebo do velikých skladišť, v nichž ovšem knihy plesnivěly. V době politického uvolnění tak už nebyly k použití. V polovině 60. let se znovu dostalo do oběhu pouhých 3 046 knih…
Příklady autorů s uvedením důvodů k vyřazení na základě cenzurního indexu z roku 1954 (dovršení knihovnické linie cenzury lidových knihoven):
A. Christie, brak. G. Simenon, brak. A. C. Doyle, brak. D. Sayersová, brak. E. Vachek, úniková četba, brak. L. Klíma (Svět jako vědomí a nic), brak. U. Sinclair, autorův postoj k táboru míru. E. Hemingway, kosmopolitická literatura. A. Huxley, dráždivá, úpadková a bezvýchodná literatura imperialistického světa. H. G. Wells, závadné. J. Steinbeck, obrat k formalismu. S. Lewis, neprůbojná, buržoazní, slabá autorova práce. B. MacDonald, brak. J. Dos Passos, autorův postoj k táboru míru. W. Faulkner, úpadková mravně závadná literatura. R. Kipling, imperialismus. I. Andrić, fašismus. M. Waltari, brak. L. Bromfield, úniková a buržoazně nemorální literatura. A. Achmatovová, překonaný formalismus. I. Bunin, reakční protirevoluční emigrantská literatura. M. A. Bulgakov, emigrantský, protibolševický brak. M. M. Zoščenko, netvořivá kritika. G. Duhamel, literatura s tendencí reakčního světového názoru, D. Du Maurier, líbivá úniková literatura, C. Flammarion, okultismus. J. Sartre, existencionalismus. A. Jarry, formalismus. Guth-Jarkovský, řeší měšťácké problémy. L. Novomeský, nepřítel republiky. J. Nižnánsky, brak. Ideologické důvody uváděny u Machara, Durycha, Čepa, Demla, Renče, Dyka, Kopty, Langera, Vrby…
Kniha Petra Šámala Soustružníci lidských duší uvádí úplné seznamy knih určených k vyřazení. Politické hledisko je při výběru knih na první pohled zřejmé. Dvě generace tak byly ošizeny o bohatství myšlenek a forem a místo nich dostávaly jednotvárný ideologický balast. Ze seznamů je ale také patrné, že se v knihovnách vždy nacházelo mnoho laciného čtiva, skutečného braku. Při vší „tekutosti“ pojmu vkus se dá zbytečným nákupům nekvalitní literatury předejít. Pořád ještě platí, že knihovna je osvětovou institucí a knihovník by se měl dobře orientovat v tom, co pro zvídavého čtenáře vybírá. Kniha svou moc neztrácí ani dnes, a bude mít ještě větší sílu, až se nová doba přesytí jinými informačními zdroji.
Zdroj: Šámal, Petr: Soustružníci lidských duší (Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století s edicí seznamů zakázaných knih), Academia, Praha 2017
12.04.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 17