Neviditelný čert

Kolem deseti tisíc ruských umělců, politiků i filozofů spočívá na ortodoxním hřbitově Sainte-Genevieve-des-Bois nedaleko Paříže. Leží zde jeden z Rasputinových vrahů, kníže Jusupov, symbolističtí básníci a manželé Dmitrij Merežkovskij a Zinaida Gippius, předseda Prozatímní vlády Georgij Lvov i nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivan Bunin. Jinému spisovateli, Viktoru Někrasovovi (V stalingradských zákopech), jistě nikdy nepřišlo na mysl, že také on najde své poslední místo mezi porevolučními emigranty. K hrobům proslulých osobností minulosti přibyl v nové době i hrob tanečníka (a ředitele baletu Pařížské opery) Rudolfa Nurejeva a hrob režiséra Andreje Tarkovského (Solaris, Stalker…).

Stella

Nová společnost

Lenin prý prokázal Západu dobrou službu tím, že bolševickou revolucí z roku 1917 zahájil experiment, jehož výsledkem bylo poznání, že jej není radno opakovat. Budování nové společnosti vycházelo z hegelovské a marxistické představy dějin jako procesu, který je možné urychlit. Rychlost a směr vývoje ovšem brzdila ideová a politická opozice – vzdělanci spjatí s minulou dobou. Zatímco masami se dá dobře manipulovat (k tomu rudý teror přinášel rychlé výsledky) a likvidace církevních představitelů nebyla tak riskantní, postřílet stovky a tisíce inteligentů by mohlo způsobit, že nový stát nebude uznán v zahraničí. A tak Lenin osobně sestavoval nebo alespoň upravoval seznamy inteligentů, kteří budou deportováni. Jedním z hlavních úkolů nové vlády pak bylo zajistit vytvoření nové inteligence, inteligence dělnicko-rolnické. Za tím účelem vznikl např. Institut rudých profesorů.

Rodiny vybraných inteligentů odpluly ze země roku 1922 na tzv. Parníku filozofů. Tato událost nabývá v současnosti mýtických rysů. Pro Východ i pro Západ symbolizuje rozchod s jinou než přirozenou filozofií vývoje. Lenin se totiž choval v podstatě racionálně a chtěl zmodernizovat Rusko podobně jako kdysi Petr Veliký. Zbavil se idealistů, pro něž existoval Bůh a metafyzické hodnoty a kteří lidskou vůli viděli jako součást božského řádu. Za důležitou považovali individuální vnitřní svobodu. Leninův svět byl přesně opačný: materialistický, praktický. Kolektivní. Protimetafyzický. Materialistický svět je podle Lenina zcela soběstačný, proto víru v nadpřirozené hodnoty nepotřebuje. Leninovým cílem bylo vytvořit sekulární stát s fungující ekonomikou. Nahrávalo mu to, co se v Rusku datuje od poloviny 19. století: nedůvěra k liberálním idealistům a k inteligenci vůbec (Turgeněv: Otcové a děti). Filozofové obecně byli považováni za zbytečné, neboť jde o osoby pouze akademické. Proto byla v sovětském Rusku filozofie zaměněna za ideologii a opravdoví a proslulí ruští filozofové (Berďajev) obohatili především západní myšlení.

Rusko se začalo uzavírat před světem. Roku 1922 byla založena cenzorská agentura pro dohled nad literaturou. S výjimkou Akademie věd byly postaveny pod dohled státu všechny akademické a literární organizace. Kontrola státu nad myšlením se stupňovala až do roku 1929, od něhož se už přísně trestal jakýkoli projev samostatnosti v umění či bádání. To je počátek oné stalinské éry, která zakázala např. veškeré umělecké směry a nařídila jediný směr a jedinou metodu – socialistický realismus. Přitom se právě v Rusku moderním směrům už od počátku 20. století nesmírně dařilo (symbolismus, futurismus, kubofuturismus…) Z Ruska odešli ve dvacátých letech všichni abstraktní malíři… Ne, není to náhoda, že podobný vztah zaujalo k abstraktnímu umění např. hitlerovské Německo. Různé cesty (ateismus, prosperita) s podobným výsledkem charakterizují rozdílné režimy dvacátého století.

Ale z Ruska nebyli vyhoštěni pouze filozofové a umělci. Mezi exulanty bylo mnoho odborníků na ekonomii a zemědělství – to poznamenalo hospodářský vývoj země obzvlášť těžce, viz tragédie hladomoru třicátých let i dovážení pšenice z USA během studené války.

Parník filozofů

Ve skutečnosti to byly dvě lodi, Haken a Preussen, pronajaté od Německa. Vypluly na podzim roku 1922 od Petrohradu a na palubě měly význačné matematiky (Dmitrij Selivanov, který nechal propadnout mladého Šostakoviče), lingvisty, spisovatele, agronomy, lékaře, vydavatele knih a časopisů a také jedenáct filozofů. Lenin (se Stalinem) vyzval úřady, aby nahlásily „vhodné uchazeče“ a poté sám navržená jména posuzoval.

Vyhnance čekaly roky života v „Rusku v zahraničí“, život v napětí, mezi těmi, kteří odešli už dříve a dobrovolně. Byl si Lenin vědom toho, že deportací nepohodlných pokračuje v carských praktikách? Gorkého, vyděšeného proléváním krve ve jménu ideje, odeslal do ciziny už dříve a zvlášť… (Gorkij roku 1918 napsal: Ničíme duchovní kapitál ruského lidu… Pěstujeme si novou várku brutálních a zkorumpovaných byrokratů a strašnou novou generaci mládeže, která se učí smát každodenním krvavým scénám bití, střílení, zmrzačování a lynčování… Petrohrad… středisko našeho intelektuálního života… je umírající město.)

Nejen, že vysláním parníků ze vzdělanci byla symbolicky zlikvidována politická opozice, ale započalo šíření primitivismu a hrubosti, úpadek mravů obecně, a především: přizpůsobování! Inteligence je nepřítel, řekl žalobce v jednom z procesů s inteligenty, Nikolaj Krylenko. Právě tak byla kriminalizována církev a víra.

Početné komunity Rusů se vytvořily v Berlíně, v Paříži, v Praze. Méně se jich usídlilo v Srbsku, v Bulharsku a v Londýně.

Berlín

Kosmopolitní město s více než 360 000 ruskými emigranty! Mezi berlínský proletariát přišlo mnoho bohémských ruských šlechticů a i ntelektuálů. Protože byli dobře přijati a bez ohledu na poválečnou bídu se jim dostávalo štědré podpory, snažili se zájem země oplatit usilovnou prací. Založili např. RNI – Ruský vědecký institut (mimo jiné zajišťoval střední i vysoké vzdělávání). V jeho čele stáli spisovatelé, jako Thomas Mann. Fascinace vším ruským časem opadla, když se začaly šířit ideje o podřadnosti Slovanů a Židů. Rusové vydali během prvních šesti let exilu jenom v Berlíně více než 2 000 titulů knih, v osmdesáti šesti vydavatelstvích. Velký význam mělo vydání Archivu ruské revoluce – zdroje budoucího bádání. Dařilo se početným ruskojazyčným časopisům a novinám. Velkou roli sehrálo přibližování a interpretace děl klasiků, především Tolstého a Dostojevského (prazáklad existencialismu!).

S německou realitou se většina z Rusů ale nedokázala vyrovnat. Žili uzavřeně, ve svém světě. Ruský akademický svaz zajišťoval maximální možnou míru uplatnění imigrantů za pomoci vlastních prostředků. Všichni, vychováni v představě o rozhodujícím významu duchovna, byli hluboce zklamáni kapitalistickým světem založeným na zbožňování peněz a na tovární výrobě. Např. budoucí cambridgeský historik Nikolaj Andrejev byl technikou Západu zděšen. Strach v něm vzbuzovalo množství továrních komínů, telefonů, potrubí, technických budov, přístavy. Důraz na materiální zajištění a pohodlí Rusové považovali za jev pro lidskou kulturu škodlivý. Žili v Berlíně s vizí duchovního Ruska a věřili, že do takových osmi let doma dojde k převratu a oni se vrátí. Zatím tedy musejí udržovat kontinuitu, alespoň literárními texty, které se přesně v duchu tradice překrývaly s filozofickými. Naděje svitla po Leninově smrti. Postupně se vrátili Pasternak, Jesenin, Majakovskij, Erenburg. Z Paříže se vrátili Kuprin a Cvětajevová. Osudová chyba! Jinou cestou šli spisovatelé Vladimir Nabokov a zakladatel moderní lingvistiky Roman Jakobson.

Paříž

Příchod Rusů znamenal velké kulturní oživení. Až na výjimky (Cvětajevová) do Francie přišli ti nejbohatší. Paříž se stala skutečnou ruskou kulturní Mekkou. Už před první světovou válkou zde zanechali výraznou stopu skladatel Stravinskij a Ďagilevův balet, nyní přibyly instituce, jako Ruská lidová univerzita, Nábožensko-filozofická akademie, Francouzsko-ruská univerzita, Pravoslavný teologický institut a seminář… Denně se hrálo ruské divadlo, konaly se výstavy, recitály, prosperovala velká knihovna. Každý den přednášel nejvýznamnější ruský filozof Berďajev. Ruská střední škola prosperovala až do roku 1961, ale devět desetin Rusů od prvopočátku posílalo své děti do francouzských škol. Z této generace vzešli spisovatelé Henri Troyat, Joseph Kessel, Romain Gary (!). Je nutné zdůraznit, že bez podpory americké YMCY by ale sotva mohlo vycházet tolik ruských časopisů a knih.

Někdy se uvádí, že ještě víc než kulturním centrem byla pro Rusy Paříž centrem náboženským, přesněji církevním. Na poli církevním se ve Francii (také v ČSR, v Srbsku) odehrávaly velké spory mezi konzervativní a pokrokovou frakcí. Až do příchodu bolševiků pravoslaví spolupracovalo se státem. Současnost nám ukazuje, že bitva zdaleka neskončila…

Ruská duše

Ruští filozofové se zabývali nábožensko-filozofickou tradicí, aby vysvětlili ruské zvláštnosti: spisovatel a Berďajevův zástupce Vyšeslavcev objasňuje to, čemu se říká „ruská duše“: filozofická pravda nikdy nebude Rusy uchopena intelektuálně. Musí být cítěna a pochopena intuitivně. V duchu psychoanalýzy Vyšeslavcev říká, že kolektivní nevědomí ruského lidu leží blíže k povrchu vědomí a jejich nevědomí není tolik jako na Západě vytlačováno vědomím. Rusové jsou mladší, barbarštější národ, ve filozofii nejsou doma, přesto dali Západu velké myslitele. Rusové věří ve věčnou, absolutně platnou pravdu. Před válkou vytvořili filozofii lidských práv, ač ji nazývali jinak a rámec svobody osobnosti je u nich náboženský, nikoli právní.

Eurasijství

Vykořenění Rusové se zabydleli v myšlenkách klasické literatury19. století a potom – v euroasijství. Toto hnutí se objevilo roku 1921 a vycházelo z eseje Nikolaje Savického, jenž se jím připojil k Romanu Jakobsonovi a Nikolaji Trubeckému. Jde o představu svébytného Ruska se zvláštní geokulturní polohou. Chápali Eurasii jako jedinečný, soběstačný kontinent (v rámci hranic carského Ruska) ovládaný Ruskem. V tomto celku mají spořádaně žít pravoslavně-muslimské a pravoslavně-buddhistické kultury. Poměřovat se s Evropou je pro Rusko škodlivé a Evropa nemá právo mluvit ani za Rusko, ani za jiné země. Neduchovní Západ je nutné kategoricky odmítnout. (Na rozdíl od mnoha jiných, Jakobson a Trubeckoj tento názor opustili.) Sověti nadšeně z eurasijství přijali odmítání parlamentarismu, kosmopolitismu… Spory o ruskou podstatu dělily emigraci… Berďajev moudře odrazoval od snah měnit svět: to není úkol pro člověka.

Nicméně stále přežívá Karsavinova vize Ruska jako pravoslavného státu obrozeného náboženstvím a obohaceného o samosprávu lidu. Takový stát bude v čele světa a vytvoří dominantní kulturu.

Praha

V rámci Ruské akce vydalo Československo v letech 1921-1928 na podporu ruských uprchlíků mnohem více prostředků než všechny ostatní země dohromady. Akce pak byla prodloužena do roku 1938. Jenom ruských a ukrajinských studentů u nás bylo 25 tisíc. Masaryk předpokládal, že ČSR bude centrem slovanského světa a právě vzdělání a vděčnost Moskvy, kam se po pádu bolševiků vzdělaní Rusové vrátí, zajistí bezpečnost mladé republiky. Pro ruské emigranty se Praha stala akademickým centrem. Mnohé z nich zklamala její provinčnost a také Češi se jim jevili jako maloměšťáčtí materialisté. Katkov nechápal, jak se někteří čeští akademici mohou považovat za Evropany a za profesory. O Rusech říkal: My jsme velký národ, jsme nedostižní. Nicméně právě v Praze Jakobson a Trubeckoj založili slavný Pražský lingvistický kroužek. Jinak zde Rusové žili svým životem mezi rodáky, často ovšem dávali přednost nostalgické samotě. S jejich pobytem jsou spojeny především čtvrti Bubeneč a Libeň. Oblíbenou hospodu měli na Tylově náměstí. Podrobněji viz Osudy ruské emigrace v Československu.

V současnosti se hovoří o zvláštní podobě putinovské emigrace…

Segej Jesenin (vzal si život roku 1925) píše roku 1921 svému příteli: Cítím veliký smutek v ten okamžik, kdy dějiny procházejí složitým obdobím, v němž je jednotlivec jako živoucí organismus odsouzen k záhubě. To, co se děje, není vůbec socialismus, jak jsem si jej představoval, ale konečná a záměrná záležitost jako nějaký ostrov sv. Heleny, připravený o slávu a zbavený snů… Podminovávají mosty pod nohama budoucích generací.

Mimochodem, termín „vnitřní emigrace“ vymyslel Trockij.

Zdroj: Chamberlainová, Lesley: Parník filozofů, Lenin a vyhnání inteligence, Mladá fronta, Praha 2009

07.05.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 41