Neviditelný čert

Vracím se zpět k psychopatům z knížky bratrů Honzáků. Z její druhé části, kterou sepsal především František Honzák, jsem zde naposledy reprodukoval pasáž věnovanou Franzovi von Trenckovi. Tentokrát vám předkládám lehce poupravený výtažek z roztomilého a svým způsobem poučného povídání o věhlasném lupiči a mordýři Václavovi Babinském. O člověku, který nejdříve nedokončil gymnázium, pak se vyučil loupežníkem, aby svůj život dokončil v jehněčím rouše v klášteře, kde dokonce pletl i košíky.

Lucifer

Václav Babinský, kterému se podle místa, kde vyrůstal, přezdívalo „Pokratický Venca“, je jeden z téměř nekonečné řady českých delikventů počínaje vcelku neškodnými zlodějíčky, poberty a defraudanty přes nebezpečné lupiče, loupeživé rytíře, bandity až po ukrutné mordýře, raubíře, rabiáty a hrdlořezy, jakož i další podobné profese, jež u nás kvetly a dodnes kvetou – často pod heslem z dob totality: „Kdo nekrade, šidí rodinu!“ To překonal zlatými slovy až náš pan premiér: „Všeci kradnů!“

Na dopadené delikventy vedle šatlav či hrdelních trestů čekalo nejednou i mučení, aby vyzradili své druhy či skrýše, a tortury se nejednou zdokonalovaly i cizozemskými vynálezy: vplétání do kola, natahování na skřipec či obouvání španělských bot. Marně! Kradlo se, loupilo a přepadávalo dál, někdy v rukavičkách, ale většinou bez nich. Ne všichni byli pochopitelně psychopati, ale větší procento zejména u arcimordýřů než v běžné populaci tu jistě najdeme. A stejně jako dnes i dříve to mnohým prošlo: některé nikdy nedopadli, jiní – jako lapka Žižka – se zas patřičně vyšvihli.

Je tak trochu záhadou, proč role nejslavnějšího loupežníka připadal právě Babinskému, když i v samotném 19. století měl ve svém oboru zdatné „soupeře“. Historici se asi shodnou, že za svou popularitu vděčí Babinský neobvyklému osudu: po odpykání dvacetiletého trestu dlouho žil jako neškodný „napravený“ zlosyn v klášteře v Řepích. To on sám po propuštění velmi přispěl ke vzniku legendy. Nejprve jako zahradník a pak už na penzi žil v klášteře sloužícím i jako ženská věznice v Řepích, kde mu klid i neměnný řád velmi vyhovovaly, a chodíval po pražských hospodách vyprávět vymyšlené, zato barvité historky o svých „hrdinských“ kouscích. Ještě v době, kdy seděl v žaláři, se objevily první sešity jeho skutků a další pak přinášely pochopitelně stále nové a nové údajné kousky, a to už se jeho osudu zmocnil nejen bulvár, ale i vysoká literatura: Egon Ervín Kisch mu věnoval kapitolu v Pražském pitavalu, Gustav Meyrink ho s ironií sobě vlastní vykreslil v pražském románu Golem, verše mu věnoval i básník-buřič František Gellner.

Václav Babinský, bezesporu velmi inteligentní a také vychytralý hoch, pocházel z rodiny chudého nádeníka. Škola mu nevoněla, přesto se dostal na litoměřické gymnázium, které ale nedokončil. Roku 1816 musel narukovat do armády, a i když války s Napoleonem už skončily a velké nebezpečí nehrozilo, snášel to těžce. Nakonec se z vojny roku 1824 vykroutil, když předstíral duševní poruchu a přitom ohrožoval své druhy. Byl uznán za invalidu a odeslán do karlínské Invalidovny, odkud však záhy uprchl.

Ocitl se tedy „na svobodě“, ale práce ho nelákala, tak se různě poflakoval, nejprve s tuláky, a sem tam něco ukradl. Už roku 1825 se dostal do vazby, ale bez důkazů, a tak byl propuštěn. Pak se připojil k proslulé bandě Fichtelschenkera; toho adoroval náš velký romantik Mácha, dokonce kvůli němu přijal místo v Litoměřicích, aby tu nasál tu pravou atmosféru. Znovu Babinského zajistili na přelomu let 1828-1829, ale opět záhy pustili. Měl vlastně štěstí, neboť mezitím neslavně skončila jeho bývalá banda. Bručel také s jedním ze svých druhů, jehož sestra Apolena se mu pak stala milenkou a družkou.

Přesně v Kristových letech, která dovršil roku 1830, pocítil Venca, že už je loupežnický mistr, a stanul v čele vlastní bandy. Zprvu „jen“ přepadali lidi a loupili ve staveních s pohrůžkou zbraní, ale nezabíjeli. Měli dost velký revír celých severních Čech a při nebezpečí se stáhli i za hranice. Psychologický zlom asi nastal, když ihned po jednom přepadení oběť – mlynář na výměnku, jehož obrali o pět set tolarů – zemřela na infarkt z leknutí, což by šlo klasifikovat jako zločin s následkem smrti. Téhož roku se objevil i první zavražděný, a to známý šejdíř a zloděj, který doplatil na svou chamtivost při dělení kořisti. Dva lidi tehdy zatkli a jeden vypověděl, že se Babinský na mordu podílel, ale tuto vraždu mu soud nedokázal. Ještě v zimě se bandě povedla loupež za dva a půl tisíce zlatých, ale pochytali všechny mimo Babinského, jeho milenky a jejího bratra. Ti pak rok poté v noci vtrhli do domu rychtáře, jehož spolu se ženou uškrtili; ani tuto vraždu mu ale později u soudu neprokázali.

Znovu Václava zatýkali roku 1832 – to už měl falešné doklady na jméno Schmidt. Z vězení se mu však podařilo uprchnout, jenže po pár měsících ho i s kumpánem o kus dál opět polapili. Podrobnosti neznáme, ale zase unikl – úplný Houdini. Pak se jeden úředník mladoboleslavského magistrátu převlékl za tuláka, sám Václava Babinského vypátral a dal si od něj v hospodě vyprávět o loupežích. Večer se ho s povolanými posilami chystal zatknout, ale tentokrát se Venca doslova prostřílel. Tyto události však jen vystupňovaly násilí. Roku 1833 osmi ranami nože zavraždil a okradl pláteníka ze Saska. Po činu zmizel s novým pasem jako Müller a zamířil do ruského záboru rozděleného Polska. Carská policie však jeho povídačkám nevěnovala pozornost a „sprostého podezřelého“ cizince zatkla, rok držela ve vazbě a pak předala do Čech.

Soud se konal až po pěti letech vazby, protože Babinský nic nepřiznal, zato stále měnil výpovědi a uváděl svědky, kteří se museli obtížně shánět; někteří bývalí kumpáni mu i smyšlené alibi, zřejmě informováni motáky, potvrdili. Nakonec z původní obžaloby z dvanácti zločinů byl usvědčen pouze ze šesti včetně vraždy – i tak to vyneslo dvacet let těžkého žaláře, když vazba se tehdy nezapočítávala. A tak se ocitl na obávaném brněnském Špilberku.

První dva roky se marně snažil o útěky, pak o obnovu procesu s tím, že v době zločinů byl zakován v železech kdesi v zahraničí. Nikdo mu to neuvěřil, a navíc se asi dozvěděl, že jeho Apolena, kterou si vzal v ruském záboru v Lodži, zemřela ve vězení na tuberkulózu. Tehdy se odehrála jeho proměna v hluboce zbožného a jako beránka mírného muže, který se neustále modlil a o nedělích předčítal kázání spoluvězňům v češtině i němčině. Dozorci si ho záhy nemohli vynachválit. Když na sklonku 50. let zdejší věznici pro nehumánnost zavírali, byl Babinský převezen do valdické kartouzy. Po dvaceti letech měl konečně odejít na svobodu, a jak napsal jeden z dozorců: „… kdysi obávaný zlosyn, lstivý jako kočka, odvážný jako šelma… odcházel pokorně jako jehně.“ A nejen to, před odchodem si vyžádal slyšení u ředitele a poprosil, zda by nemohl v kartouze zůstat i nadále a dostat tu nějakou službu či práci.

Ve valdické Kartouze se sice pro něj místo nenašlo, v klášteře v Řepích, jak již bylo řečeno na začátku, však mohl bezprostředně poté nastoupit jako zahradník. Právě odtud vyrážel o volných nedělích do dvou oblíbených hospod – U Velkého dvora na Pohořelci a U Zlaté lodi na Malá Straně – kde se záhy proslavil vyprávěním vymyšlených historek. Jak zjistil už E. E. Kisch, většinu jich převzal ze šestákových románů o své osobě, případně je ještě dokreslil. Poslední tři roky už nepracoval ani nevycházel, ale pilně pletl košíky a rohože, a to na několik let dopředu, jak ho chválila matka představená. Na své vězení vzpomínal s pláčem a divil se zkaženosti světa:

Ne, to nelze snést, jak špatný je dnes svět. Poctivý člověk se musí skoro bát jít po silnici!

Zdroj: Radkin Honzák, František Honzák, Čas psychopatů, Galén, Praha 2018

07.06.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 20