Rámus v hlavě (stádo opic a kravské přežvykování myšlenek)

rubrika: Pel-mel


První kapitola knížky Andrease Knufa, se kterou jsem vás seznámil v podobě Splašená mysl, se jmenuje „Rámus v hlavě“. Pro tento příspěvek jsem zpracoval a vlastními myšlenkami okořenil zhruba první část této kapitoly. Rozhodl jsem se, že v předkládaném textu nebudu rozlišovat přímé či stylisticky přeformulované citace z knížky a své koření. Faktem je, že jsem na to šel jako někdo, kdo si s obsahem knížky velmi dobře rozumí, ovšem ne pasivně, ale aktivně – a to na základě svých vlastních zkušeností.

 

Lucifer


Když přijdeme na svět, máme v sobě jen klid. Žijeme výhradně přítomným životem. Hlavou se nám nehoní žádné zbytečné myšlenky, neexistuje pro nás ani včerejšek či zítřek, ani tady a tam, ani věci, které musíme vyřídit. Radujeme se pouze z toho, co zrovna tady a teď prožíváme. Klid v nás vládne proto, že ještě neumíme myslet – umíme pouze vnímat realitu tím nejpřirozenějším způsobem.

 

Část našeho mozku nazývaná velký mozek, která má myšlení na starosti, se nicméně začíná rozvíjet. To myšlení budeme samozřejmě potřebovat, nemůžeme zůstat na úrovni elementární přirozenosti. Naší mysl se však musíme naučit ovládat a dětskou přirozenost neztrácet.

 

Všichni máme v dětství snazší přístup k nerozumové části své duše, než je tomu v dospělosti. Rámus v hlavě nám už sice začal, ale ještě není moc dotěrný, a někdy dokonce utichá úplně. V tom období dokážeme být ještě mnohem snáz plně v přítomném okamžiku, fascinováni tím, co se právě děje. Pocity vnímáme bezprostředněji a spontánněji.

 

Pokud své mysli nevymezíme patřičné meze, začne nespoutaně skákat od jednoho k druhému, nikde dlouho nevydrží, zběsile osciluje a často nesmyslně hromadí myšlenky a představy. Faktem je, že se nemůžeme svobodně rozhodnout, jestli budeme, nebo nebudeme myslet. To by nebylo až tak strašné, kdyby naše mysl pracovala jen tehdy, když ji opravdu potřebujeme. Ale právě to nedělá. Myslí si bez ustání, kdy se jí zachce a co se jí zachce. Ze služebníka se tak stává pán a pán služebníkem. Nemyslíme my, ale myslí „se“ v nás.

 

Nevnímáme, co si myslíme, a většinou si ani nevšimneme okamžiků, kdy je naše mysl v klidu. Mnoho lidí proto o neustálém hluku ve své hlavě ani neví. Dávno zapomněli, jaké to je, když v sobě mají klid. Možná si dokonce myslí, že v sobě klid mají, ale přitom jim v hlavě zuří stádo opic. Až když se naše myšlení pomate a onemocníme, uvědomíme si, že tam nahoře není něco v pořádku. Má-li někdo pocit, že ho sledují tajné služby celého světa nebo má panickou hrůzu z berušek, ten je nepochybně „nemocný“.

 

Nezabývejme se však psychickými nemocemi, nýbrž „obyčejným šílenstvím“. Zná ho každý z nás a většina z nás ho vůbec nevnímá.

 

Každý den se nám hlavou honí tisíce myšlenek. Jen malá část z nich se vynoří na povrch našeho vědomí a z této malé části jen nepatrnou část opravdu vnímáme. V mozku to vypadá jako na víceproudé dálnici v dopravní špičce a nekonečný proud našich myšlenek nevysychá ani v noci. Mnohotisíckrát za den máme minimyšlenky – krátké věty, jednotlivá slova nebo čísla, která nám vytanou na mysli. Všechno, s čím se setkáváme, okamžitě nějak zařazujeme a tím i hodnotíme. Kromě toho máme složitější myšlenkové pochody a celé řetězce myšlenek. Vedle kratších myšlenek a myšlenkových řetězců často probíhá i jakýsi vnitřní rozhovor mezi různými částmi naší osoby, které otevřeně řeší názorové rozdíly.

 

Když se nám v hlavě objeví „rámus“, začneme se cítit pod nesnesitelným tlakem. Neustále přemýšlíme nad tím, co všechno ještě musíme zvládnout, a když něco vyřídíme, napadají nás hned další věci, které nesnesou odklad. Obvykle si myslíme, že jsme vystresovaní proto, že toho musíme vyřídit tolik. Nemusíme! Ve skutečnosti trpíme tím, že máme příliš aktivní mysl, kterou neustále napadá něco nového, co máme ještě udělat. Cítíme se uhonění, neklidní a nedokážeme se zastavit.

 

Neklid v naší duši vyvolává napětí i v našem těle. Mnoho nemocí z blahobytu 21. století je následkem stresujícího způsobu života. Dvě nejčastější poruchy, a to úzkost a deprese, kráčí ruku v ruce s nekontrolovatelnou myslí, která mučí svého majitele zasmušilými myšlenkami či neustálými obavami. V Zimbabwe se deprese nazývá kufungisisa, což znamená něco jako „příliš nad něčím přemýšlet“.

 

Trpíme jevem, který psychologové nazývají přemítání. Přemítat znamená, že pořád přemýšlíme a uvažujeme nad tím samým. Přemítání reprezentuje nesmyslnost mnoha myšlenkových procesů, neboť je nám k ničemu. Všichni přemítáme a lidé v depresi přemítají zejména. Odborníci používají rovněž cizí slovo ruminace, jehož další význam je přežvykování jednou polknuté potravy, které známe například u krav. Přemítání přichází, když naše mysl hledá řešení nějakého problému a nechce si přiznat, že žádné nenajde.

 

Zdroj: Andreas Knuf, Jak zklidnit splašenou mysl – Cesta k vnitřnímu klidu, Grada Publishing, a.s., Praha 2014 (Z německého originálu Ruhe da oben! Der Weg zu einem gelassenen Geist, Arbor Verlag GmbH, Freiburg 2010)

 


komentářů: 9         



Komentáře (9)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

9
xxx (neregistrovaný) 06.07.2019, 21:31:55
Rituály, stereotypy mají ten význam, že nás zachraňují...

8 Ano
Z. (neregistrovaný) 06.07.2019, 17:38:27
Nebo nspr. kdybychom jeli k doktorovi ( do nemocnice atd..) o neco driv...

Stary kocour
7 2 Světlonoš
Stary kocour * 06.07.2019, 15:41:54
Řeším to plněním "běžných povinností", dalo by se říct prací. Sedět a nechat si pobíhat v hlavě nějakou neřešitelnou situaci není k ničemu dobré.

Ale jak jsem psal - dělají to i zvířata v kleci.
Myslím, že tohle to přehrávání "filmečku" stále dokola je principem trestu zvaného "samotka".
Proto si asi ti, kteří se nechtěli zbláznit hlasitě zpívali nebo z hlavy násobili velká čísla.
Nastává totiž dost debilní situace "kdybych". Kdybych se pořádně rozhlédl, kdybych nenechal synka tu minutu bez dozoru, kdybych to pořádně přišrouboval, kdybych jí to neřekl nebo naopak řekl atd...

6
Z. (neregistrovaný) 06.07.2019, 00:13:14
Panika.

5
xxx (neregistrovaný) 05.07.2019, 21:47:28
Tady jde hodně o slova nebo o slovíčka.

Každá doba má svoje. Od Werthera po Annu Kareninovou, po Jesenina, vždy někteří nesnesou tlak doby (prostředí)? Nebo rozpor mezi realitou a iluzemi, jež si stvořili sami?

Myslím, že bylo, je a bude. Nic nového!

Psychologie zná utkvělé, zafixované myšlenky.
Ale to je zase jiná oblast...


Lucifer
4 Přemítání versus přemýšlení
Lucifer * 05.07.2019, 18:13:06
Starý kocoure, další možností reakce na neřešitelnou situaci není jen odevzdané čekání na smrt, ale jak píše Petra z Retra, život v pohodě. Není ovšem pravda, že každá situace se dá řešit. Existují však způsoby, jak tu neřešitelnou situaci obejít, vytěsnit, uniknout jí tak, že nás už nebude obtěžovat.

Posláním knížky Andrease Knufa není, že se máme na všechno vykašlat, ale abychom se efektivně zbavili zbytečného rámusu v hlavě. Neustálého přemítání o záležitostech, se kterými si nevíme rady, které na nás dotírají ze všech stran. Představ, které v naší hlavě nabobtnaly do takových rozměrů, že už se nedokážeme ani pořádně vyspat, ačkoli mnohé z těchto myšlenek často přestavují už jenom naši vlastní skutečnost, která s vnější realitou má pramálo společného. Je spousta neřešitelných situací, které se časem rozplynou samy od sebe.

Nic takového nevyřešíme tím, že je budeme v mysli od rána do večera přežvykovat jako krávy. To nejlepší, co můžeme udělat, je nenechat se vyvést z míry, nenechat se zahnat do kouta a tam se těmi hlomoznými myšlenkami nechat umlátit – ale podržet si svoji přirozenou suverenitu. Není vyloučeno, že se nám to do té či oné míry nepovede, ale nic lepšího pro to udělat nemůžeme.

Přes veškeré nepříjemnosti, které v životě potkáváme, žijeme v blahobytu, o němž se žádnému našemu předkovi ani nezdálo. A přesto narůstá počet lidí, které ten zbytečný rámus v hlavě dožene ke konzumaci velkého množství antidepresiv, některé až k sebevraždě. Každodenní stres, nesnesitelné deprese… Šílenství doby není způsobeno ohrožením naší existence skutečnou realitou, ale nezvládnutou adaptací naší mysli na její prudké změny.

Přemítání neznamená přestat myslet. Když chodím na procházky, přemýšlím dost intenzivně. Ne však o nepříjemných tlacích okolního z řetězu utrženého konzumního a byrokratického světa, jenž vyvolává nepřijatelný rámus v hlavě. V hlavě mi proudí pouze zajímavé, inspirativní a povznášející myšlenky. A též si se zájmem všímám pozoruhodností exteriéru. Možná je to jakýsi návrat k dětství, ale naše mysl občas potřebuje tímto způsobem provětrat, aniž by přestala myslet.

3
Petra z Retra (neregistrovaný) 05.07.2019, 12:20:11
Čekat na smrt nemá vejšku, ta nás dohoní všechny bez čekání. Každá situace se dá řešit, jen ta poslední ne. A dokud žijeme, má to vypadat tak, jako bychom nikdy neměli skonat, a žít si v pohodě, ne v setrvačnosti. Bít se za všechno pěkný má vždycky cenu. Usmívající se

Stary kocour
2 2 Světlonoš
Stary kocour * 05.07.2019, 08:26:02
Přemítání je myšlení v kruhu. Ale není to jen lidská záležitost. I zvířátka v kleci chodí kolem mříží stále dokola i když ví, že žádná cesta ven není. Je to takové - "a co kdyby se přece objevila skulinka..." Lidé to mají stejné.

Protože další možností reakce na neřešitelnou situaci je sednout si do kouta a čekat na smrt. Nerozhodný

1
xxx (neregistrovaný) 04.07.2019, 07:46:14
Díky za námět k přemítání.

Přece jenom: je přece rozdíl mezi uvažováním o něčem, a mezi utkvělou, neodbytnou myšlenkou.

Moje babička říkávala zasmušilému dědečkovi: Nemysli!
Měla pravdu...

Aktivní, fyzická práce je dobrý lék na parazitující chmury.

«     1     »