Pryč od nich! (Všední nebezpečí)

rubrika: Pel-mel


Mám kamarádku a ta má z dopuštění božího a z vlastní neopatrnosti manžela, který je cholerik. Prostě vybuchuje jako vztekloun, jako nálož dynamitu, jako jaderný reaktor, který otevřel vrátka a vyšel si na procházku. V některých chvílích je Tomáš zkrátka zcela neovladatelný pruďas. Kdo to o něm neví, neuvěří. Jinak je totiž velmi příjemný a dokáže být ohleduplný, udělá pro člověka první poslední. Miluje své děti, zbožňuje vnoučata. Jeho paní zachovává klid i v okamžicích, kdy o sobě slyší věci nevídané. Nesmírně ji obdivuji. Když se stane, že jsem svědkem jeho monologu o síle několika shakespearovských tragických hrdinů, cítím vřelé porozumění pro vraždy v afektu. Ne tak Zdenka. Klidně se dál zabývá svými záležitostmi. Nanejvýš jenom poznamená: U nich doma takoví byli všichni. Táta ještě mával puškou. Vystřelila jednou, do stropu. Měl, chlapec Tomáš, v životě štěstí, že potkal ženu, kterou potkal.

 

Stella


Je prý znamením dospělosti, že člověk zvládá své emoce. Každý jsme nějaký, ale ty druhé bychom neměli nutit, aby snášeli úplně všechno. Otesat sám sebe, to je sakra umění! Ponor do vlastního nitra a následná práce na sobě – to je prý největší dobrodružství. Já osobně se ráda takového potápění zřeknu, tuším, že by mi příliš brzy došel kyslík. Na čem ovšem trvám, to je ohleduplnost. Jsem ochotna ji vždycky darovat i vracet. A když se stane, že momentálně nejsem úplně svéprávná, řeknu aspoň: Teď na mě nemluv, teď mě nech. Běda partnerovi, pokud nepochopí a zrovna se potřebuje vypovídat (což je trvalý stav). Nezbývá, než rychle zmizet v pokoji a zamknout, nebo se mlčky a přísně podívat po zásuvce s příbory.

 

Téma „emoční inteligence“ už zaplnilo nejednu internetovou stránku. Prý se tento pojem objevil až někdy začátkem 90. let, ale mám dojem, že už předtím jsem četla u Bergmanna o „citové debilitě“. Vezměme v úvahu, že jde o metafory. Inteligence (jako projev rozumu) je zde, u citu, chápána jako míra, jako stupeň. Správně badatelé vyvodili, že nejúspěšnější (dodávám, že lidsky nejpřijatelnější) jsou lidé s lehce nadprůměrnou inteligencí, velkou pracovitostí a citovou vyrovnaností. Od géniů zcela objektivně a měřitelně nelze rovnováhu čekat. Je to prostě tak, jejich mozek je jiný. Pro nejslavnější umělce platí totéž. Snad v tom není pokrytectví: vydali se v tvorbě, „na doma“ jim citově a co se zodpovědnosti týká, už nezbylo (S. K. Neumann, K. Toman…). Altruismus géniům, jako byl např. Nikola Tesla, není vlastní, ba někteří si za celý život nevšimli, že jsou na Zemi ještě jiní lidé. Nerozhlédli se. O politicích, pro které většinou platí, že čím chytřejší, tím horší, neboť svou inteligenci zneužívají, škoda ztrácet slov. Takže? Nevymlouvej se na Einsteina nebo Tolstého, dokud jsi nedokázal, co dokázali oni.

 

Málokdo vyjde s podivínem. Ale možná ještě horší než „akcentované osobnosti“ jsou lidé s temným pohledem na svět. S úsměvem odcházíme z kina a Libuše pohrdavě odrfkne: To zas byla blbost! Hned zpozorním, ona mi pokaždé otevře oči. No fakt! Herci – d  hrozný, děj – nesmysl, škoda peněz! Jak to, že jsem na to nepřišla sama? Libuši to myslí rychleji. Nebo kolem projde Adéla: Potvora, zase chodí s jiným, ta se nezdá. Takový jsou nejhorší! V podobném duchu mluví Libuše pořád: Oběd v jídelně se nedá pozřít, mrchy neumějí pořádně vařit, Noviny jsou otřesný, Ty jsi naivní, když se ti tady líbí, copak nevidíš, jak je to město rozkopaný? A to ti nevadí, že ona odešla od muže? Jak se s ní můžeš bavit? Kdo ví, co dělá ten její syn, určitě v životě nepracoval. Jak tohle mohla na sebe navlíknout, ta má teda ránu. A tak pořád dál a dál: Na tomhle programu jsem nikdy neviděla něco pěknýho. V týhle cukrárně mají všechno odjakživa přeslazený, Franta je pěkně mazanej, dělá, že pomáhá, ale všechno dělá jen pro prachy. Ví pánbůh, jak ona se na to místo dostala.

 

Libuše je vždycky středem společnosti, pro všechny je autorita, zdá se nám, že vidí hlouběji, vidí to, co nám uniká. Necháváme jí hlavní slovo! A tím se dopouštíme velké chyby, kterou si zpravidla uvědomíme až po čase. Negativismus (i katastrofismus) má totiž velkou sílu. Okouzluje nás domnělá odvaha k pravdě. Jednoho dne ale zjistíme, že přímo čekáme, co na to Libuše, a teprve pak se sami přikloníme k nějakému hodnocení. Nepozorovaně snižujeme i oceňování sebe sama, až se ocitneme tam, kde bychom za normálních okolností nikdy nebyli: stávají se z nás uťápnutá stvoření bez sebevědomí. Vlastní sebevědomí jsme předali Libuši do úschovy a ona z něho čerpá pro sebe. Aby se libuše všeho druhu nerozzlobily, naučíme se přitakávat, a ani nás nenapadne, že jsme se ocitli v defenzívě, že se bráníme souhlasem. Za vlastní názor nás Libuše pěkně setře! Jsi blbá? Copak nevidíš, že… Ona má pravdu, protože všechno tvrdí s neochvějnou jistotou. Určitě musí vědět něco víc! Člověk by čekal, že takový lidský typ bobtná zlobou a závistí, ale kupodivu prosperuje velice dobře. Vždycky se nasytí, jeho pohled je jasný, svoje potřeby uspokojí.

 

Sedíme u Libuše v křeslech, ale hovor vázne. Dnes nemá (má) svůj den, a tak každý pokus o konverzaci utne v zárodku jednoznačným příkrým odsudkem. Chuť k zábavě se rozplynula, pomalu se rozcházíme. Strašné je, že negativismus je velmi nakažlivý a pohrdavou grimasu téhle osoby jsme postupně začaly přebírat všechny: To je děsný! A co je mi do toho? Stejně se nic nezmění.

 

A tak dospějeme od kritiky k lhostejnosti! Pryč od oponentů ze zásady, jsou podezřelí. Poznají se podle toho, že když dojde na lámání chleba, oni, zdánlivě plni odvahy k odporu, náhle - nekonají! Nechají nás v tom samotné. Teprve pak pochopíme, že jejich hrdinný postoj byla jen maska, jen mimikry. Pozor na libuše, pozor na libuše! Otravují život. Vůbec neuškodí, když jim pomůžeme z toho marasmu ven. Ač je to zabolí a jejich hrdost v první chvíli utrpí.

 

Ono totiž to bezbřehé kritizování má také co do činění se sobectvím a leností. Předem odsoudím, můžu tedy nic nedělat = nemusím nic dělat, ono se mi nechce nést odpovědnost, radši sebou praštím na postel, ať se starají druzí. Celé to hrdinství kritiků povznesených nad věc spočívá totiž jen v nabubřelých slovech. Líná je nejen Libuše, ale líní jsme také my, když se odvoláváme na její autoritu. Je pro nás určující, že I Libuše to říkala!

 

Máš vlastní hlavu, máš vlastní ruce, dcero, synu. Po etapě zbožnění individua, individuality a vlastního prospěchu zase přijde čas, kdy bude platit, že jsme tady především pro druhé lidi a bez tohoto vědomí nepřežijeme. Robot to necítí, protože necítí. Robot je jen inteligentní a zdá se, že výhledově jím nebudou cloumat ani hormony.


komentářů: 5         



Komentáře (5)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
7
Stella 10.08.2019, 17:48:13
Na tvém svěžím komentáři je, Hano, cenná jedna podstatná věc.
Že na sobě nepřetržitě pracuješ, neňoumáš se v bolístkách, dokonce ani v bolestech ne, a bojuješ!!

Dobré jídlo, pohled na krásné obrazy, tvorba.
Není to návod k dobrému životu?

6
Jó Hana (neregistrovaný) 10.08.2019, 15:00:42
Moje tchyně, když byla v důchodu, přivydělávala si tak, že dělala hlídačku v obrazárně. Byla to žena vzdělaná, elegantní, takže se tam celkem i hezky vyjímala.Na zdech visely spousty vzácných klasiků S vyplazeným jazykem a bylo to tam nóbl.
Jednou přiběhla domů s příběhem. Představte si, co se stalo, povídala. Mucha. Strašná rána a Mucha na zemi.Vnučka se ptala - a co jako? Spadla moucha, ty s tím naděláš, babi.Babička byla z Moravy, tam je mucha jako Mucha.

To jsem se ale velkou oklikou vrátila o mnoho desetiletí zpátky a to jen proto, že jsem se dnes po příjemném a nezdravém obědě (uzený bůček, knedlík, zelí) posadila znovu za kuchyňský stůl, abych dokončila svoje dva triviální, naivní obrázky, avšak se srdcem uvnitř, které dokáže postihnout jen člověk velice citlivý. Mrkající Tím se konečně jakžtakž dotýkám zde zmíněného EQ. Ponořila jsem se do svého nitra a prožila jsem několik hodin rozkoší a vynalezla nový malířský žánr. Pod názvem OKenáž jsem konečně dohotovila dva svoje předpřipravené obrázky.Nemám šanci si je vyfotit, ale udělá to za mě moje kamarádka. Potom si dovolím vám je představit.

Tvůrčí vytržení je nepopsatelná kategorie! Nechávejte se vytrhovat ze všech sil a ze všech stran. Je to obrodný proces!
Usmívající se

Stella
3
Stella 09.08.2019, 21:47:01
Článek především varuje.
Před hyperkritičností, také jako před jedním z druhů oblíbené manipulace.

2
Z. (neregistrovaný) 09.08.2019, 21:33:59
Článek ostře kritizuje kritiky, jen tak dál. ;)

Odhaduju, že Libuška se na maloměstě nudí. Vemte ji někam, kde je zábavněji. Usmívající se

Veselou páteční noc přeju. Líbající Mrkající

Lucifer
1
Lucifer * 09.08.2019, 16:12:10
Libuše ze Tří sester

https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/tri-sestry/libuse-95715

Mrkající

«     1     »