Jsou věci v lidském životě, které nedokáží pochopit ani vědci. Marné je pak ptát se vědců, v náhlém zoufalství snad obrátit se na diagnózu světců. Jenže ani světci, ti svědci tajemných zázraků, nekoukají dál než do mraků, ze kterých padají kapky deště, kuličková ložiska, anebo aspoň sněhové vločky – na dohled jsou už dle současného života konzumního a tím pádem i komerčního Vánoce – takže do vánočky. Jenže dnes se skončí nejdelší mnou a nejspíš i mnohými či veškerými z vás dosud prožité léto, které započalo někdy počátkem Máchova Máje. A to se pak budou dít věci, kdy ani vědcům, světcům či svědkům všeho možného nezbyde nic, než oblíknout si kabát, anebo alespoň pruhované pyžamo z tlustého polystyrénu.
Lucifer
Někdy mě přepadá pocit, že už mě žádné věci nečekají. A to mě docela deprimuje. Je mi úplně jedno, jaká věc mě čeká: blbá nebo dobrá, oslavná či ponižující, vznešená či oblbující, devastující či osvobozující, vzrušující či otupující… Je mi to úplně fuk (fuck!). Nicméně pokud mě nečeká žádná věc, ani ta úplně nejdementnější, tak je mi jasné, že přestávám žít. A to si nemohu dovolit, jelikož bych si pak nemohl dovolit vůbec nic. No a nic je věc, kterou nedokážu pochopit ani já.
Jádrem mé životní filosofie je vcelku jednoduchá myšlenka, teorém či lemma, tvrdící, že není dobré být sám. Jasně, už jsem se několikrát toto svoje dogma pokusil narušit odchodem do hlubokého lesa v podobě poustevníka či alespoň zahrabat se na věky do peřiny ve své posteli, ale pokaždé dřív či později jsem pochopil, že tento způsob totální animozity vůči jakýmkoli věcem je kontraproduktivní.
A tak vždy, kdykoli se naleznu při smyslech, hledám někoho či alespoň nějakou věc, vůči čemu bych se mohl jakýmkoli způsobem vymezit či sebe sama omezit. Být neomezený je totiž věc, která se jednak nedá v rámci omezeného života dosáhnout, a druhák polystyrenové pyžamo s kožešinovou kapucí je nedostatková věc.
Každá věc má svoje místo. Kupříkladu já jako věc mám místo v sobě, zubní kartáček má místo v koupelně a toaletní papír na toaletě. Obzvláště pak v létě. V zimě ho doplňují sáňky, krabička první pomoci s rumem, igelitová taška s teplým čajem a flaška červeného vína s příchutí grapefruitu. Anebo ponožky – pokud se nenachází v šuplíku, tak je jejich místo na konci mých nohou. Čepice je věc, kterou už dlouhá léta nepoužívám ani v šuplíku, ani na hlavě. Je celá řada dalších věcí, se kterými jsem se rozloučil a jejichž místo v mé přítomnosti neexistuje. Kupříkladu biolit či hasicí přístroj. S moly či požáry jsem kamarád.
Jsou věci, které jsem dosud nikdy neměl tu čest osobně vychutnat, jako třeba černá díra v mé peřině nebo paranormální plastové víčko v odpadkovém koši. Odpadkový koš své místo má. Momentálně v kuchyni, ale dokážu ho přemístit kamkoli jinam, třeba do své hlavy. Má hlava je taktéž věc, která má své místo, a to na rozdíl od odpadkového koše definitivně na mém krku. Jsou ovšem okamžiky, kdy začnu krkat, a pak se má hlava skutálí až k mým nohám, kde sídlí ponožky.
O existenci některých věcí mám velmi dobrou představu, jenže jejich místo neznám. Schovávají se přede mnou. Marně je hledám. Kupříkladu žena, která mé duševní, primordiální, existenciální či sexuální pohnutky bez skrupulí pochopí, anebo jeden pár ponožek, který se po vyprání vypařil i s pračkou. Pračku jsem nakonec nalezl poblíž zubního kartáčku na Slunečním náměstí. Sluneční náměstí jsem pak nalezl v koupelně bez ponožek.
Jsou věci, kterými nemá smysl se zaobírat, ať už se nacházejí kdekoli.
27.10.2019, 02:05:40 Publikoval Luciferkomentářů: 2