.:: Neviditelný čert ::.

Červíci v hlavě

rubrika: Pel-mel

Malé děti jsou úžasné. Hlavně ty naše jsou nejkrásnější a nejroztomilejší, milují nás i obdivují, tatínek je akční hrdina a maminka je nejkrásnější na světě. Toto období je potřeba si uchovat v paměti co nejdéle, abychom měli z čeho čerpat, až nastane čas, kdy děti dorostou do puberty a jsou na pár facek.

Marky

Z mých zkušenosti se puberta projevuje u každého jinak a s jinou intenzitou. Můj starší syn byl celkem v tomto období pohodový až na to, že se mu mozek tak trochu přesunul jinam. Celkem chytrý a šikovný kluk (skvělý tanečník, kdyby se na tancování nevykašlal, znáte ho určitě ze Star Dance) začal dostávat jednu pětku za druhou. „Prosím Tě, na co jsi při té matematice myslel?“ „Na Adélku…“ „Proč myslíš při matematice na Adélu??“ „Já na ni myslím pořád…“ Nakonec z té matiky odmaturoval, s vypětím všech (i mých) sil a napodruhé.

Dcera zase začala být plačtivá, bez zjevného důvodu se prostě rozplakala. Takže jsem ji objednala do pedagogicko-psychologické poradny. Paní psycholožka napřed hovořila několik desítek minut s ní a pak se mnou. Výsledek byl, že na důvod slzavých epizod mé dcery nepřišla, zato já jsem z poradny odcházela s mokrým kapesníkem a rozmazaným make-upem. Byla dobrá, v několika minutách udělala ze sebevědomé blonďaté baracudy naprostou nicku s pocitem, že jí ubližuje celý svět.

Tehdy jsem si řekla, že vystuduji psychologii taky, abych se příště už takhle rozhodit nenechala. (Teď trochu kecám, psychologie mě zajímala vždycky, ale tohle byl spouštěč akce). Po nějaké době přišla dcera s objevem. „Mami, asi už vím, co je puberta…to jsou takoví červíci v hlavě, co mi pořád říkají, že jsi úplně blbá. Jenže já vím, že nejsi…tak brečím.“ Časem se naučila vraždit pohledem, takže s pláčem byl konec.

A já jsem se přihlásila na Masarykovu Univerzitu na psychologii, jenže když jsem chtěla studovat při zaměstnání, musela jsem absolvovat dva obory zároveň, tak jsem si vybrala kombinaci se sociologií (no co už). Takže mohu k pubescenci/adolescenci zastávat jakž takž odborný názor, vězte tedy, že toto období je naprosto normální a potřebné pro vývoj jedince. Na přednáškách jsem hltala slova charismatického profesora Petra Macka a velice zjednodušeně se dá říct, že máme jako rodiče zachovávat pevné nervy, jasnou mysl a především zdravý rozum.

Pro děti je to náročná životní fáze. „Mladý člověk si zřetelně uvědomuje, jak intenzivně prožívá, jak myslí a jak komunikuje s druhými lidmi…. Důležité události, pocity a zkušenosti z období dospívání již obvykle nikdy nezapomene a nese si je v mysli a pocitech celý život“ (Petr Macek, Adolescence). Podle výzkumů, i když to tak někdy nevypadá, jsou pro puberťáky rodiče těmi nejdůležitějšími lidmi při rozhodování zásadních věcí a většinou od rodičů také přebírají hodnotový systém. Což je informace, která by mohla trochu uklidnit, nakonec budou dítka spíše k obrazu našemu než kamarádů. Otázka je, jestli je to vždycky dobře….

„Trpělivost, klid“ snažím si opakovat, když večer vcházím do pokoje svého nejmladšího syna sedícího u obrazovky počítače. „Už máš všechny úkoly hotové a umíš opravdu všechno na zítřejší písemky?“ Moje čtrnáctileté zlatíčko se na mě dotčeně podívá se směsicí rozhořčeného překvapení a já místo odborných psychologických pouček vidím ty červíky v jeho hlavě, co hlásí „trapná matka, zrovna teď musí prudit, pošli ji do háje, ať neotravuje“. A můj syn, bojujíce s nimi, blahosklonně odpovídá: „Neboj, očividně mám všechno hotový, když gamesím, ne? Nejsem debil.“

Tak teď jsem v klidu, dobře to dopadne.