Neviditelný čert

Následující text pod mým nickem je lehce sestřižená část závěrečné kapitoly z knihy Solaris od  Stanisława Lema. V noci z pátku na sobotu jsem různě podřimoval, asi o půl třetí ráno jsem se probral. Vyšel jsem na lodžii, která je orientována směrem na východ, a spatřil hvězdu. Jasnou hvězdu. Nebyla to však hvězda, ale planeta – krasopaní, jitřenka, Venuše, Světlonoš(ka). Zpočátku jsem měl pocit, že je to jediné světlo na noční obloze. Ale pak se mi rozevřely zorničky a spatřil jsem ostatní hvězdy, skutečné hvězdy, třeba v souhvězdí Orion. Pozdě po půlnoci, když je jasno, už spatříte zimní oblohu – a to je ještě pořád léto, i když babí… Když jsem před deseti lety upadl do umělého spánku po pádu do kolejiště metra, přišla mě do Vinohradské nemocnice navštívit moje žena. Sedla si k mé nemocniční posteli a četla mi úryvek z knížky Solaris – jiný, než níže pod mým nickem. Věděla moc dobře, že tuhle knížku miluji. A možná i tušila, že je v ní napsán náš příběh. Odešla do Nirvány dva roky poté. Hlavní hrdina knížky Solaris, Kris Kelvin, přiletí na kosmickou stanici kroužící nad planetou, které vládne zvláštní oceán. Na stanici se dějí divné věci. Kris jako zkušený psycholog je povolán, aby tu záležitost rozluštil. Hned první noc se mu zjeví jeho žena, která odešla do Nirvány před pár lety… Když hledím v jasné noci na nebe, někdy mě z toho oceánu hvězd přichází navštívit moje Krasopaní.

Lucifer

Do kabiny vstoupil Snaut. Rozhlédl se, pak pohlédl na mne. Vstal jsem a šel ke stolu.

„Chtěls něco?“

„Zdá se, že nemáš nic na práci?… „ zeptal se, mrkaje očima. …

„… Přemýšlel jsem o lecčems a … “

„Raději bych, kdybys tolik nemyslil.“

„Ach, vždyť ty vůbec nevíš, oč jde. Pověz, věříš… v boha?“ …

„… já nemyslím tradičního boha pozemských náboženství. Nejsem religiolog, a možná že jsem nic nového nevymyslil, ale nevíš náhodou – neexistovala někdy v dějinách víra v boha… nedokonalého?

„Nedokonalého?“ opakoval a zvedl obočí. „Jak to myslíš? V jistém smyslu byl bůh každého náboženství nedokonalý, protože byl obdařen lidskými vlastnostmi, jen zvětšenými. Bůh Starého zákona například vyžadoval pokoru a oběti, byl násilník, který žárlil na jiné bohy … řečtí bohové byli zase lidsky nekonalí svou hádavostí, rodinnými rozpory …“

„Ne,“ přerušil jsem ho, „já myslím boha, jehož nedokonalost nevyplývá z prostoduchosti jeho lidských stvořitelů, ale je jeho nejpodstatnějším, imanentním znakem. Myslím boha, jehož vševědoucnost a všemohoucnost je omezena, který je omylný v předvídání budoucnosti svého díla, kterého může vývoj jevů, jichž je původcem, poděsit. Myslím boha… mrzáka, který chce vždycky více, než může, a sám si to hned neuvědomuje. Který sestrojil hodiny, ale ne čas jimi odměřovaný. Struktury a mechanismy, které měly sloužit k jistým účelům, ale ony ty účely přerostly a zradily je. A stvořil nekonečnost, která měla být mírou jeho moci, ale stala se mírou jeho naprosté porážky.“

„Kdysi… snad manicheismus,“ začal váhavě Snaut. Nedůvěřivá rozervanost, s níž se mnou v poslední době mluvíval, zmizela. „Ale to nemá nic společného s živlem dobra a zla,“ skočil jsem mu okamžitě do řeči. „Ten bůh, kterého myslím, neexistuje mimo hmotu a nemůže se od ní odpoutat, ač je to jediné, po čem touží …“

„Takové náboženství neznám,“ prohlásil po chvilce mlčení. „Takové nikdo nikdy… nepotřeboval. Jestli ti dobře rozumím, a bojím se, že ano, tak máš na mysli jakéhosi vyvíjecího se boha, který prodělává evoluci v čase a roste, stoupá do stále vyšších pater až k povědomí své bezmocnosti? Ten tvůj bůh, to je bytost, která vstoupila do božskosti jako do situace bez východiska, a když to pochopila, podlehla zoufalství. Ano, ale zoufající si bůh – to je přece člověk, kamaráde. Ty máš na mysli člověka… Tohle není mizerná filozofie, tohle je i mizerná mystika.“

„Ne,“ odpověděl jsem tvrdohlavě, „nemyslím člověka. Je možné, že by některými svými znaky odpovídal té provizorní definici, ale jen proto, že ta definice má spoustu mezer. Člověk si – navzdory všemu zdání – neklade cíle. Vnucuje mu je doba, v níž se narodil, může jim sloužit anebo se proti nim bouřit, ale předmět té služby nebo vzpoury je mu dán zvenčí. Aby zakusil naprostou svobodu v hledání cílů, musel by být sám, a to není možné, protože člověk, který není vychován mezi lidmi, se nemůže stát člověkem. Ten… můj, to musí být bytost nemající množné číslo.“

„Ach,“ řekl, „že mě to hned…“ A ukázal rukou do okna. „Ne,“ odporoval jsem, „ani on ne. Nanejvýš jako něco, co během svého vývoje propáslo šanci božskosti, protože se to příliš brzy zakuklilo do sebe. Tenhleten tady je spíš jogínem, poustevníkem kosmu, ne však jeho bohem… On se opakuje, Snaute, kdežto ten, kterého mám na mysli, ten by to nikdy neudělal. Třeba právě teď někde vzniká, v některém koutě Galaxie, a co nevidět začne v mladické nerozvážnosti zhášet jedny hvězdy a druhé rozsvěcet…“

„A třeba je kolébkou tvého božského nemluvněte právě Solaris… Třeba právě oceán je počátkem, zárodkem boha zoufalství – jak ty to chápeš – třeba jeho dětinská vitalita přerůstá o celé hory jeho rozumnost, takže všechno to, co obsahují naše solaristické knihovny, je jenom katalog jeho nemluvněcích reflexů… „A my jsme mu tady nějaký čas dělali hračky,“ dokončil jsem. „Ano, je to možné. A víš, co se ti právě podařilo? Vyslovit úplně novou hypotézu o Salaris, a to není jen tak něco! A hned tady máš i vysvětlení, proč není možné navázat kontakt, proč oceán neodpovídá, proč s námi provádí takové – nazvěme to tak – extravagance; psychika malého dítěte…“

22.09.2020, 17:47:14   Publikoval Luciferkomentářů: 2