Před pár dny jsem šel z nákupní galerie, a za jedním z jejích rohů jsem uviděl uprostřed chodníku mrtvého holuba.
Lucifer
Docela nedávno jsem přemýšlel nad tím, že všude jsou mraky holubů docela ochočených. Kdo je dost hbitý, tak každého z nich může nakopnout. Já jsem ale nepřemýšlel o nakopávání holubů, ale o tom, kam chodí umírat. Holubi nežijí asi tak dlouhou – koneckonců kdyby žili, tak jejich mraky by narůstaly až do nekonečna.
Proč jsem o tom přemýšlel? Protože jsem už hodně dlouho neviděl mrtvého holuba. Kdo jejich mrtvé tělesné schránky uklízí? A kam?
Když jsem přišel do domu, kde bydlím, zaznamenal jsem, že nejede výtah. Což o to, bydlím ve druhém patře, tak ty dva schodové řádky bez problému vypochoduji. Zatím. Zkoumal jsem, co se stalo, a spatřil, že výtah zamrzl mezi prvním a nulovým patrem. Půl na půl. Jak jsem tak nad tím v nulovém patře přemítal, vrzly venkovní dveře.
Dovnitř vešla asi sedmdesáti pětiletá stařenka s nákupem. Řekl jsem jí, že výtah nejede. Řekla mi, že bydlí až v sedmém patře. Řekl jsem jí, že to zvládne. Jen je třeba, aby nespěchala. Pomaličku, schůdek po schůdku, na každém patře se zastavit, podívat se z okna, co se venku děje, zamyslit se, zavzpomínat na krásné okamžiky života atd. Prostě si to užívat. Nebýt naštvaný. Život i stařenkám či starcům dokáže házet klacky pod nohy. Jen se tím nenechat vykolejit
09.10.2020, 20:40:06 Publikoval Luciferkomentářů: 0