Neviditelný čert

Paní Anna L. vedla jediné Potraviny našeho městečka. Každé úterý vyvěsila ceduli Přejímka zboží a zavřela krám. To byla chvíle, kdy zaujala své pozorovací stanoviště za bednami a pytli mrňavá Magda a druhého dne nám potichu vyprávěla, že to byl zase ten tlustý závozník a – někde se dítě o tom základním poučit musí. Nevstupovat! Přezouvejte se! Zakázáno – to i ono. Všude nápisy se zákazy a příkazy, bez oslovení, bez omluvy. Ty mírnější cedule pod přehledem otevírací doby sdělovaly stručně: Přejímka zboží. Inventura. Nemoc. Dovolená. Školení. Porada. Školení a schůze měly charakter politický, tudíž by nikoho nenapadlo protestovat. Neboť politická záležitost rovnala se nebezpečné záležitosti a diskutovat o nevhodnosti jejího zařazení doprostřed pracovní doby nepřicházelo v úvahu. Mohla by se rozhněvat některá z rozevlátých domovnic. Takový domovnický typ mohl úplně všechno, i pod záminkou porady slavit ve skladu narozeniny, protože „to myslela se stranou dobře“.

Stella

Den za dnem zažíváme větší a větší chaos. Překvapivě se i chaos může stát způsobem bytí, vždyť on nakonec unaví sám sebe. Hlas lidu byl vyslyšen, zvolení se stali vyvolenými a důsledky dopadají na všechny. Prapříčinou byla určitě obava jít proti svaté většině, a z druhé strany – přijmout věci nepohodlné. Vypadá to, že plíživá „revoluce“, tentokrát z rudého sametu, vstoupila do další fáze. Aktéři normalizace podílející se na plazení doby mezi lety 1968 až 1989 se už definitivně narovnali z přikrčení, směle se rozhlédli (ne, opravdu se nezavírá a nevěší), už zazívali a už kráčí do koupelny, aby v novém jitru smyli, co zbylo z jejich studu či spíše strachu. Jsou připraveni si „vyhrnout rukávy“ a chopit se odloženého díla. Budování – ale čeho dnes? Oni to ale vždycky mysleli dobře! Holahej, žádný nemeškej!

Žije v nich stesk po patosu doby otců zakladatelů. V knize Jana Nováka: Kundera, Český život a doba v kapitole Vojáci komunismu autor uvádí:

„K pochopení padesátých let v Československu je nutno porozumět tomu, co tehdy třídní boj znamenal doopravdy a jaká byla mentalita stalinistů, kteří ho vedli. Například místní organizace KSČ ve Staré Vsi nabírala třídní bojovníky tak, že vydala krátký Oběžník a „svolala schůzi na den 10. 12. 1948 přesně v 7 hodin večer ve Starém výboře.

Program:

1. Hlásiti se, kdo by chtěl působiti jako soudcové, profesoři apod.
2. Členové, kteří by se hlásili jako důstojníci z povolání
3. Členové, kteří by se hlásili jako členové SNB. Mohou to být jen dělníci neb malorolníci, a mohou mít jen obecnou školu. “

Ne, žádné rozbory současné situace nebudou následovat. Ten kotlík příliš kypí a jako nejracionálnější momentální přístup se jeví humor, nechceme-li se propadnout do těžké deprese. Jak se říká, to by nikdo nevymyslel. Ale – děje se. Panoptikum bizarních figur předvádí své čtverylky, kozáčka, mazurku, rejdovák – takovou obohacenou Českou besedu – před užaslýma očima voličů i nevoličů. Kterým směrem asi odhopkají za oponu?

Jan Novák se mnohokrát zabývá tím, jak jde Kundera s dobou i proti době. Ukazuje ho jako typického váhavého intelektuála, který vidí věci z více úhlů, ale zároveň ho Novák usvědčuje z nemalé potřeby obětovat mnoho pro uznání a slávu. Kunderův přítel, psycholog, říká, že se s tak složitou osobností nikdy nesetkal. Můj dojem z Kunderových postojů – v důsledku všech životních zážitků světem prostě pohrdá. Po různých pokusech o setrvání na výsluní zůstane sobě v sobě, a jinak: mějte mě rádi, nezájem. V každém případě je Novákova kniha velmi cenná uváděním nesčetných zdrojů a vzpomínek na to, jak věci skutečně byly. Pro nepamětníky je velkým poučením, kdesevzalitusevzali salonní revolucionáři, jimž ani v současnosti není na překážku přijímat peníze od velkého kapitálu, a těšit se přitom osobní svobodě.

Milan Kundera jako mladý člověk by byl pro nepoučené současníky velkým překvapením. Prohlédl – ale trvalo mu to to dost dlouho. Je si toho vědom, a také proto svou minulost podstatným způsobem upravoval a upravuje, snaží se, aby se na většinu jeho vystoupení a tvorby oné doby zapomnělo. Z dálky se to daří lépe.

V Kapitole „Dyť voni chtěli zrušit peníze“ se píše:

„Mezi řádky a občas i na řádcích Kunderových textů pro Kulturu je jasně patrný posun v jeho politickém myšlení. Ze straníka obdivujícího Stalinovu „velikou fugu“, pro něhož tou nejmodernější literaturou jsou didaktické verše ve vázaném hávu, se stal reformní komunista, který věří, že „i ta nejlepší despocie je hloupá“. Jak k tomu došlo?

….

Tuto mentální renovaci popsal srozumitelným způsobem literární kritik Milan Jungmann. Šéfredaktor Literárních novin ze šedesátých let sdílel s Kunderou stalinistické poblouznění v mládí i revizionistické zmatení ve středním věku, aby politicky definitivně prozřel během normalizace, když deset let pracoval jako čistič výloh. V devadesátých letech se ohlédl na své politické iluze a vysvětlil, že v padesátých letech „jsme měli o marxismu jen mlhavé představy… Žili jsme v malodušném ústraní daleko od evropského civilizačního ruchu a sami sobě namlouvali, že víme, co je a co není v zájmu společenského pokroku. Kritický rozum jsme měli vypnutý, manipulátoři si s námi mohli dělat, co chtěli, byli jsme vůči jejich tvrdé represivní vůli bezmocní. Sami jsme si do svého nitra zabudovali svá omezení, své hráze, které překročit jsme považovali za nepřípustnou herezi, za porušení nezbytného řádu. … Nevěděli jsme si rady se stále naléhavějšími problémy sociálně politickými ani sami se sebou, ale vyciťovali jsme, že je cosi v nepořádku v celém systému, ochromovala nás mravní labilita, do které jsme zabředali a která nás nutila smiřovat se s podlostí a potlačováním svobodné vůle. Přesvědčovali jsme sami sebe, že jde o přechodný, dočasný stav, který bude překonán po protržení cílové pásky – vybudování socialistické společnosti nejen na papíře (v ústavě), ale ve skutečnosti.“

Že Kundera byl tou dobou politicky stejně dezorientovaný, je jasné z jeho fejetonu Jo, to se nedá nic dělat… Tento spotřebitelský morytát si čtenáři Kultury přečetli v létě roku 1962 a Kundera v něm lamentuje, že v socialistické ekonomice „jízdní řád vlakové dopravy patří mezi utopickou literaturu, aerolinky prodávají víc letenek, než mají míst v letadle, a posílají nešťastníky s vysokými čísly zpátky domů bez jediného slůvka omluvy, natož kompenzace, čistírny ničí svetry a doporučují rozčileným zákazníkům, ať je dají k soudu, řidiči brněnských tramvají odjíždějí od vetchých stařenek, které zaváhaly při nastupování, a když se starých paní někdo zastane, tak řvou, že „budou odjíždět, dokud se vy všichni nenaučíte pořádně nastupovat“.

Kundera odhalil nový trend v socialistických vztazích. “Reprezentanti institucí (řidiči, průvodčí, prodavači, informátoři, zřízenci, slečny za přepážkami a ženy za pulty) jsou zde jako jacísi cvičitelé, tělocvikáři, zupáci, poddůstojníci – a my ostatní, my před přepážkami a před pulty, my pasažéři a kupující, my jsme jacísi vojáci bez šarží, ucha, ovšem ucha nevydrezírovaná, nevycvičená, která je třeba řádně ukáznit, vycvičit a naučit, že o rozkazech se nediskutuje a kritika nadřízených nepřipouští.“

Kundera pranýřuje povolené, jinak by mu Hlavní správa tiskového dozoru jeho spotřebitelský lament zatrhla, ale člověku se chce chytit trockistického fejetonistu za klopy a pořádně jím zatřást: copak vysokoškolský učitel Kundera opravdu nechápe, že všechno, co pranýřuje, je jen otázkou ekonomické svobody? Že jednou zupácká nadvláda řezníků, taxikářů, zelinářů a číšníků zase skončí? On sám přece dělal všechno pro to, aby místo přirozené hospodářské konkurence rozhodoval o všech komerčních záležitostech nějaký plánovač v Praze, jak to, že mu tohle nedošlo ani v situaci, kdy se hnal do čistírny v Leninově ulici s „vakem svých ošpiněných šatů“ a ztuhl před zamčenými dveřmi, na kterých visela „cedule Jsem na schůzi“?

Kundera byl v literárním provozu jedním z nejzdatnějších podnikatelů, bravurně ovládal všechny páky literárního obchodu, jak mohl být tak zaslepený ideologií, když došlo na jiné trhy, které fungovaly naprosto stejně? Copak neslyšel vtipy, které kolovaly celým státem a které dokonale vystihovaly podstatu tehdejšího systému? Každý je zaměstnán. Přestože je každý zaměstnán, nikdo nepracuje. Přestože nikdo nepracuje, plán se plní na 110%. Přestože se plán plní na 110%, nikde není nic k dostání. Přestože nikde není nic k dostání, každý má všechno. Přestože každý má všechno, všichni kradou. Přestože všichni kradou, nikde nic nechybí.“

Konec citace.

Pozoruji kolem sebe, jak aktérům onoho zupáckého světa schází doba, kdy byli na koni a vozili se po všech, kdo jim nemohli být užiteční svými konexemi. Viz populární Mládkova písnička se zkratkami. Ano, tak tomu skutečně BYLO. Nejpozoruhodnější je, že všem bylo jasné, jak se věci mají, ale všichni hráli hru na Tak je v to pořádku. Průměrnost, prostřednost, pohodlnost, nevybočování – to bylo příjemné, leč zatuchlé. Svět rychle běžel dopředu, a my přešlapovali s mávátky a lampiony. Kdo narušoval pořádek, dostal přes prsty. Dobře mu tak! Nikdo si nebude vyskakovat, raduje se domovnice, tato širokoplecí opora represivního režimu.

A přišel Zeman a Babiš a nabídli lákavé, ve skutečnosti – minulé. Kdo by je nevolil? Rozesmáté tváře omšelých filipovců opět naplňují obrazovku. Milan Jungmamn píše přesně: Sami jsme si do svého nitra zabudovali svá omezení… Je to zároveň svým způsobem obdivuhodná metoda, jak přežít. Jenomže – nechme tuto přizpůsobivost bylinám a prvokům. Trochu odvahy k nevyzkoušenému to chce. Také odvahu k přijetí faktu, že mnozí jsou chytřejší a vědí víc než já. Dovedou lépe předvídat. Zvolit někoho jen proto, že se mnou mluví jako milující tatíček s nezralým hlupákem? To už může přímo dodat: Vy blbečkové. (Však ono se bokem i děje.) Zvolit pragmatického šejdíře, který s námi mluví jako v hospodě a názory mění podle společenského počasí – to nikoho nenapadne, že jinak mluvit ani neumí? Máme možnost, máme příležitost. Ještě zabojovat se svou apatií (leností?).

Konat (a chybovat) je přece lepší, než později vysvětlovat, proč to nešlo. Jde to.

Zdroj: Novák, Jan: Kundera, Český život a doba, argo/paseka, Praha 2020

16.04.2021, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 6