Neviditelný čert

Odešel sčítací komisař, pracovník ani nadšený, ani ochotný. Jak to můžu napsat? Bylo to slyšet, bylo to vidět. Neměl totiž respirátor a nečekal před domem, jak bylo nařízeno. Nevadí. Zvykli jsme si nebrat nějaká opatření vážně, neboť si často protiřečí. Naše laxnost zvolila do čela státu podobné představitele, jako jsme my. S filozofií Nějak to dopadne. Prapočátky takového postoje leží v hodně dávné minulosti, vyrašily z podhoubí strachu o holé přežití. A mávnutí rukou se osvědčilo i tam, kde jde o mnohem víc než o roušku. Bojíme se pevného zásadového postoje, nedejbože hrdinství. Můžeme? Nemůžeme? A co z toho potom bude, když budeme jednat sebevědomě? Toho strachu, abychom na sebe příliš neupozornili! Ačkoli, nějak se blýská na časy.

Stella

Strach z vlastního kroku, strach něco vůbec začít. Zdůvodňování, proč něco nejde. Propadání do pasivity. Už to pozoruji i na sobě, a čím dál víc. Nakonec – vždyť už nic nemusím. Zdánlivě. Ještě si totiž uvědomuji, jak blízko má moje lenost k úplnému propadu a trpnému vyčkávání. A tak si vymýšlím, co ještě musím v životě stihnout, než dojde na nejhorší. Moje kamarádka chce konečně napsat knihu. Takové přání prý chová mnoho starších lidí. Z obav, že opustí svět a nikdo se nedozví, jaké závažné myšlenky nosili v hlavě? Nebo před sebou chtějí mít stručný a přehledný obraz vlastního života? Sotva chce někdo z nich sepsat utopii či dystopii! Ovšem, ve výsledku…

Té přítelkyni umíral manžel. Pečovala o něj do poslední minuty. Až s odstupem se ptá: proč nikdy neřekl, že jsem byla dobrou ženou? Že to se mnou stálo za to? Proč se vyhýbal jakémukoli uznání nebo poděkování? A proč jsem ani já neřekla nic podobného, když jsme oba dobře věděli, že se konec rychle blíží? Možná jsme si nalhávali, že se nic zvláštního neděje. Možná jsme se báli podlehnout emocím, narušit zdání klidu: my to přece zvládnem.

A přitom se odehrávala druhá, vedle příchodu na svět nejdůležitější, věc lidského života. Jedinečného – takový už nebude žádný jiný. Svoje početí a zrození jsme nemohli ovlivnit. Odcházení do velké míry můžeme. Stojí za tou vnější netečností stud? Nějaká pokřivená skromnost? Jsou city něčím nepatřičným, nižším? Podle sebeovládání přece poznáme pravého šlechtice… A nepleteme si klid s lhostejností? S touhou mít tíživý, tragický okamžik za sebou? Jak by se hodil prostředník, kněz! Vzal by všechno na sebe.

Ale přejděme do života v běhu. Na ortopedii doktor povídá: Lehněte si na záda. Okamžitě jsem si lehla na břicho. Na rentgenu: Tu ruku zvedněte. V ten moment jsem ji dala dolů. „Velká sestra“ na mamografu mi udělila kázání o tom, co je vpravo vlevo. Zubařka mě po mnoho letech zná, vždy počká, až mi dojde, že Skousněte není Otevřte pusu. Věřte, míra trpělivosti je u různých pracovníků velice různá. Co jim také zbývá.

Inu, čas splnit to, co jsem ještě nesplnila, je tady. Chaotičností to začíná a brzy na tom budu jako muž, který marně vzpomíná, kolik vychoval dětí, a vůbec si nevybavuje jejich jména. Ještě mám před sebou následující úkoly: naučit se hrát karty (a vykládat je) a kromě poloviny domácí knihovny konečně přečíst Káju Maříka. To nebude zrovna zítra. A co až tato předsevzetí splním? Ještě mám v rezervě šachy a krasobruslení.

Legrácky, ty by nám šly. Ale co s oním pocitem dluhu vůči lidstvu? Určitě dobře (a vyřešeno) bude, až se dostaví ona dosud nežádoucí odevzdanost, pochopení (a přijetí), že si lidstvo pokluše, kam ho neprozřetelnost povede, i beze mne a bez mých velkých idejí – a že je to tak v pořádku!

To jenom já jsem měl to štěstí, že jsem byl.

25.04.2021, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 2