Neviditelný čert

Je pondělí patnáctého listopadu roku 2021. Když to píšu, tak je ještě neděle čtrnáctého listopadu téhož roku, ale já už se situuji do pondělí. Říká se tomu redilatace času. Kdybych prožíval dilataci času, tak bych se nacházel ještě v sobotě. Jenže čas kolem nás tak bezohledně běží…

Lucifer

V neděli večer jsem vyrazil na nákup do nákupního centra Galerie Butovice. Mohl jsem samozřejmě zajet metrem do Metropole ve Zličíně, která se nachází u konečně stanice trasy B, anebo do Nového Smíchova na Andělu, jenže se mi nechtělo. V Galerii jsem si zase vychutnal náhubkové divadýlko lidských pimprlat maskován obnošeným hadříkem pod nosem.

Při zpáteční cestě jsem začal počítat, kolik psů připadá na jednoho člověka. Odhadoval bych to zhruba jedna ku jedné, ale v tomto případě to vypadalo jedna a půl ku jedné ve prospěch psů. Jsou lidi, kolem kterých se motají i tři a někdy i čtyři psi nejrůznějších ras a velikostí. Povětšinou jsou to milí tvorové (vždycky si v duchu říkám: ty seš ale blbej pes, kočky jsou chytřejší), nedělají bordel a oddaně následují své paničky a páničky.

Někde na půli cesty zpět jsem potkal jednu paničku (docela slušný matroš) s takovým malým chundelatým pejskem v běloskvoucím provedení. Už zdálky jsem slyšel jeho zuřivý štěkot. V průměru je to tak, že čím menší pes, tím hlasitěji a zuřivěji štěká. Tenhle pejsek svou štěkací činnost zvýšil, jak jsem se k němu začal blížit. Působil dojmem, že kdyby nebyl na vodítku, tak by na mě skočil. Bohorovně jsem se k němu sklonil a řekl, že bych si ho dal mezi dva krajíce chleba a ten sendvič si vychutnal. Začal štěkat ještě více a panička se uculovala.

Domnívám se, že to byla fenka, která vycítila či vyňuchala mé samčí libido a chtěla se pářit, což dávala hlasitě najevo. Proč ne. Čtyřnohou samici jsem ještě v posteli neměl. Dvounohou samici jsem ostentativně ignoroval.

Vzpomínáte si na bonbony v čokoládě, kterým se říkalo Italská směs? Už jako malý či dospívající kluk jsem si je za minulého režimu cpal do pusy. Ještě lepší byla Studentská pečeť. Čokoláda s rozinkami, arašídy a želem. Obojí existuje v podstatě i dnes, ačkoli netuším, do jaké míry odpovídá tomu, co bylo tenkrát, jelikož se teď krmím něčím jiným. Tu Studentskou pečeť si však dnes (v této chvíli ještě zítra) zkusím koupit a chuťovými pohárky zavzpomínat na svá raná léta.

Už několikrát jsem přemýšlel nad tím, že si pořídím čtyřnohou kočku. Jsou to sice potvory a k páničkovi či paničce nevzhlíží s takovou oddaností jako psi, ale dokáží být přítulné. Kdepak pejsek, kočky se zotročit nedají. Anebo papouška, abych si měl s kým pokecat. Kdybych ho v řeči dostatečně vycvičil, mohl by občas za mě klovat na Neviditelného čerta příspěvky. To byste si teprve užili srandy kopec.

Když jsem chodíval do školy, tak jsem jednu dobu nosíval ve školní brašně svoje kamarády. Dva opelichané plyšové medvídky, jeden měl jenom jedno oko, jednu malou kovovou armaturu, které jsem říkal robůtek, a pár dalších dětských hračkových loutek. Dával jsem si je i za polštář, když jsem usínal. Pak jsem začal dospívat a všechny svoje hračky, ty roztomilé loutky, jsem opustil.

Možná se ze mě taky stala hračka či loutka, kterou někdo dřív či později pohodí. Možná i já jsem občas začal dělat ze svých lidí loutkové hračky, abych uspokojil sám sebe. Možná ne. Kdo to rozsoudí. Ten nahoře nebo ten dole? Ne, rozsoudit si to musíme my sami v sobě.

Hračka

15.11.2021, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 6