Neviditelný čert

Ráno po silvestru koukám, že se mi pod postelí povaluje Don Čičo a má v klopě orchidej. No jasně! Kdo jiný by za tím byl, než Wernisch. Ivan. Jenom on má nápady jako všech Bylonáspět dohromady: „Po Novém Yorku chodila Bába Amerika a sbírala děti do pytle. Chytila je, strčila do pytle, a bylo to… Když hořela socha Svobody, sváděli to všichni na mě, ale já to neudělal, zeptejte se Báby Ameriky, byl jsem zrovna strčenej do pytle.“ (Bába Amerika) Přitom ale Wernisch čím dál častěji slyší krůčky a kroky neúprosného a nevyhnutelného: „Stýská se po něčem/ co nikdy nebylo// nikdy jsem to neměl/ a ztratil jsem to// říká se: dny se vlečou// a život uteče/ ani nevíš jak.“ (Slyším, jak padá sníh)

Stella

Doškobrtat se ve zdraví až do Nového roku dá velkou práci. Melancholii Vánoc střídá horečka spěchu a pocit beznaděje, že ne všechno, co od člověka druzí očekávají, je možné vůbec splnit. Ale i tak se dá najít pár malých zastavení, někdy docela zajímavých. Po čtrnácti klášterních dnech hladové covidové karantény se potkám s paní z vedlejšího vchodu.

„Pani! Už jste měla covid?“ Křičí zvesela. „Měla. A vy?“ „Už to měl celej barák. Než mi přišel výsledek druhýho testu, honem jsme svolali příbuzný, protože švagr měl šedesát. Sešlo se nás v restauraci dvacet osm! Přijeli z Plzně, z Ústí a taky až z Rožnova! A chytli to úplně všichni, jen malej Lukášek ne. Já stejně musela jezdit krmit na chalupu. Dyť, vo co de.“

No bať: „Co říkám, to pravím, řku i dím, /co uzřím, to spatřím nebo uvidím,/ věci, které přijdou, co se přihodí a stanou,/ vítám tě, sbohem, nashledanou,/ vznáším se jako míček nad fontánou.“ (Dějí se věci) Komentuje po nezvalovsku Ivan Wernisch.

Dějí se věci. Nějak jsem s věkem zcyničtěla, stala se flegmatikem, a tak mě potěší, co by mě dříve spíš vyděsilo nebo rozzlobilo. Zpráva, že Američanka přiotrávila nepřetržitě drnčícího manžela, je přece hrozná. Ale mě pobavila! Aby byl ten chlap aspoň chvíli zticha a nevěšel se pořád oběma rukama na moje nervy! Jo, taková logorhea… Mám to doma! Na internetu čtu přesně 30. prosince v horoskopu: Tyto zářijové dny vám přinesou lásku… Věřím a už se vůbec nedivím. Ani když se dočtu, že dědovy tři zlaté vlasy původně byly vyprávěním o třech chlupech z čertovy brady!

Nebo bych se měla rozčilit, když se mi lidé smějí za okny, pozorujíce, jak splývám do supermarketu? Doplňuji zanedbanou spíž, tak mi nezbývá, než riskovat nákup časně ráno, v den, který příroda vyčlenila pro pořádné náledí. Normální člověk počká, až pojedou sypače! Ale já dávám přednost neurotické nedočkavosti před osobní důstojností.

Pomalé, opatrné přešlapování, nesmělé úkroky, střídavé tempo mého vlastního Star Dance, zachycování se za cokoli. Nejlepší je plot a zdi. Jenže někdy se nedostaví. Z ventilace u marketu tryská proud vody, dole okamžitě zamrzá, a já nemám kam uhnout. Pánubohu poručeno, dlaně na zeď, vodopád přes hlavu a tělem otírám omítku. Poblíž čekají taxíky. Nejvíc jsem zaujala zdravého pěkného řidiče, cikána v bílé mikině. S úsměvem a s napětím sledoval, co bude. To mu nezapomenu. Prozatím mu posílám od Wernische (také o taxíku):

Opilý gádžo objímá starého cikána a naříká,

že se mu zaběhla žena. No co, říká starý cikán,

tobě se, gádžo, zaběhla žena, mně se ale rozpadl

trakař. Žena se vrátí, stačí, když nějakou chvíli

počkáš, ale trakař, ten už se nezmátoří.

Purano pukinkerdo furikos to byl, a měl jsem ho/ rád. Zaplať pivo, gádžo, budeme spolu plakat nad trakařem…

(Pláč nad trakařem)

Těch pár vánočních chvil svátečnosti a tajemna si ženy musí těžce vykoupit. Ono se řekne Neblázněte. Jde to ztuha. Ale já mám tajný únik, do daleka. Krásné dokumenty o Marsu. A proč mám při sledování těch autentických záběrů z povrchu sesterské planety tak neodbytný pocit déja vu? Déžavú. Dežo:

Truhlář Dežo zapálil Řím, avšak udělal to jen

jednou a nerad. Udělal to nerad, ale lidé, znáte

je, víte, jací jsou, lidé se posmívají: Dežo, Dežo! Zapálil Řím, zapálil Řím!

Řím vyhořel, to je pravda, ale že se to stalo v cizí

zemi, v dávných dobách, kdy se Dežo ještě ani

truhlařině neučil, ne, o tom se nikdo nezmíní:

Jako by se nevědělo, že byl Dežo tenkrát císařpánem

a že si pouze vyklepal o podpatek dýmku. Všichni pořád opakují: Dežo zapálil Řím! Dežo,

Dežo! Dežo! Vykřikl nějaký chlapeček. Tak se jmenuje

mlíkařův pes!

(Krvavý truhlář Dežo)

Tak. Inspirací pro tento text byl dárek z nejvítanějších, Wernischova sbírka Don Čičo má v klopě orchidej. Wernisch si hraje a překvapuje:

Znáš pana Arléta? On říká, že tě zná,

četl tvou báseň

Prý je líbezná,

ba přelíbezná, protože tvá múza

jsem já, a ne ňáká čůza.

(Znáš pana Arléta?)

Na rozloučenou:

Městskými sady se potlouká starý dřevěný

hajzlík,

žebrá o drobné a krade peněženky,

přepadá cizince a nabízí jim své služby.

(Dřevěný hajzlík)

A ještě vážně:

Slábne hněv, leskne se nová tráva

Umlká svědomí, rozšelestilo se listí

Zahoď nůž,

zatni zuby,

smiř se s tím,

že co ti dal pánbůh, ti nikdo nevezme.

(Bachtaľi ora, savi predžal)

Zdroj: Wernisch, Ivan: Don Čičo má v klopě orchidej, Malvern, Praha 2020

06.01.2022, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11