V pondělí mám narozeniny. Může za to oběh planety Země kolem hvězdy Slunce. Když jsem se narodil, nacházela se Země vůči Slunci v jisté pozici. Za nějaký čas se nacházela ve stejné pozici a já jsem slavil jednoroční narozeniny. Pak se to opakovalo furt dokola. Teď už je mi podle toho kolečka asi 163 let. Není to málo, vůbec si nestěžuji. Jako Abrahám se chystám dožít minimálně 175 let. Ještě mi zbývá dvanáct let. A to je dost času. Plánuji nicméně Abraháma přetrumfnout, asi o sto let. Pak už mě to zřejmě přestane bavit. Stella mi pravila, že se nemám rouhat. Netuším, co tím myslela, ale na své narozeniny se budu rouhat čemukoli. I sobě. Už jste to někdy zkusili?
Lucifer
Jak nad tím tak přemýšlím, docházím k závěru, že jsem se vůbec neměl narodit. Je to strašná otrava. Měl bych klid. Sice bych nevěděl, co je to klid, ale i to by mi bylo jedno. Ne jedno, ale nula. I já bych byl absolutní nula.
Jenže mí rodiče si jaksi nedali pozor, a tak mě nečekaně zrodili. Z lůna matky jsem vyrazil na světlo světa někdy po půlnoci sedmého února. Od té doby jsem noční pták. Něco jako sova pálená. Už na základní škole jsem začal kouřit. Bylo to potajmu. Někdy i ve sklepě. V trafice jsme si s kámošem spolužákem koupili „ameriku“ za jednu korunu a mazali do krytu si ten čmoudící tabák vychutnat.
Když jsem trošku vyrostl, nastaly časy mejdanů. To byla krása. Pil jsem úplně všechno a kouřil jako parní lokomotiva. Že kolem byl jakýsi rádoby komunistický systém, mi byl v těch časech naprosto ukradený. Občas sice dělal nějaký problémy, ale vždycky jsem si s tím poradil.
Po čase jsem nicméně dospěl k závěru, že chci letět do vesmíru. A tak mě napadlo, že budu studovat astronomii. Postupně jsem pochopil, že si musím osvojit fyziku. Nebylo to tak snadné. Třeba pohybové zákony Isaaca Newtona ve mně vzbuzovaly údiv. No, a když jsem narazil na jeho zákon gravitace, tak mi spadlo na hlavu jablko a měl jsem velkou bouli. Když jsem narazil na Einsteina, tak jsem si myslel, že mu hrabe. Zakřivený časoprostor? To snad ne! Takovou gravitaci jsem odmítal. S výjimkou situací, kdy jsem na mejdanu do sebe nalil příliš moc sklenek vína a časoprostor se kolem neuvěřitelně zakřivil.
Když jsem skončil gympl, dal jsem si přihlášku na matematickofyzikální fakultu Karlovy University v Praze. Jednalo se o obor astronomie či astrofyzika. Přijímací zkoušky jsem dělal v jedné starší budově na ulici Sokolovská. V Karlíně.
Když jsem odtamtud vypadl, měl jsem pocit, že jsem ty zkoušky poněkud zvoral. Asi jsem nebyl dostatečně koncentrovaný. Nebyl jsem sice nijak šťastný, ale během několika minut jsem vše hodil za hlavu. Zamířil jsem do nejbližší hospody, abych se osvěžil. Po osvěžení jsem prozkoumal okolí a našel tunel na Žižkov. Tak jsem tam vyrazil.
Bylo léto a po svém návratu do rodného bydliště jsem se zabýval radovánkami dospívajícího muže. Za pár dní dorazila obálka, v níž bylo řečeno, že jsem nebyl na astrofyziku v Praze přijat, nicméně moji přihlášku předali na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy university (tehdy Universita Jana Evangelisty Purkyně). Trochu mě to zarmoutilo, ale ve svých letních radovánkách jsem nepolevil. Mladý člověk, pokud není nějak psychicky poškozený, což se dnes projevuje dost často, si s takovými prkotinami neláme hlavu. Prostě žije. Nevyšlo tohle, vyjde něco jiného, prostě jedeme dál. Za pár dní mi pak přišla z Brna obálka, že jsem na Přírodovědeckou fakultu přijat bez jakékoli další přijímací zkoušky. A tak jsem místo Prahy poznal Brno.
Brno je krásné město. V prvním ročníku jsem byl ubytován na kolejích, které se nacházely v ulici na Špitálce. Asi jsme byli nemocní nebo co. Ta kolej byla nedaleko ulice Křenová a kousek od brněnského hlavního nádraží. Byl to starý barák absolutně neupravený. Bydlel jsem v pokoji s dvanácti ostatními studenty. Základem bylo deset postelí, dvě nad sebou. Jako na vojně. Na začátku tam byly ještě dvě přistýlky. Podlaha byla houpavá, takže když brzy ráno vstal jeden student odněkud z Olomoucka a začal cvičit, tak se všechny postele pohupovaly. A též se tam potulovaly nějací červi. Jejich zdroj jsem objevil, když jsem zůstal na kolejích o víkendu. Bylo to v podkroví či na půdě. Spousta mrtvých holubů prolezlých červy.
První kamarád, který si mě vyhlédl, byl ze Slovenska. Nechal si říkat Pišta (Štefan) a byl to čistý Maďar. Nejspíš vycítil, že i já mám nějaké maďarské kořeny. Když jsem zůstal o víkendu v Brně, chodili jsme spolu na procházky do centra. Ze všeho nejvíc ho lákala prodejna se starými mincemi. Občas si tam nějakou historickou minci koupil. Jednou jsem se ho ptal, proč ten kovový šmejd kupuje, a on mi řekl, že si dělá sbírku, která může časem mít mnohonásobně větší cenu, než kolik peněz do toho vrazil. Byl to prostě pragmatik. Vzpomínám si, jak jsem ho občas vídal pozdě večer či v noci ve společenské místnosti, jak kouří jedno cigáro za druhým, upíjí velmi silný čaj (magorák) a čte si ve velmi tlustou učebnici biochemie. Pišta nestudoval fyziku jako já, ale biochemii. Na vysokou školu byl přijat poté, co absolvoval dvouletou základní vojenskou službu.
Druhý kamarád byl z Ostravy. Byla s ním sranda a hodně hospod v Brně jsme spolu prochodili. Kromě toho, že se občas lehce opil, byl velmi pečlivým studentem. Chodil na všechny přednášky a vše, co viděl na tabuli, velmi čitelným a krásným písmem zapisoval. Občas jsem si od něj ty zápisky půjčoval, protože jsem na některých přednáškách chyběl, anebo ne, ale jako on jsem se tolik nesoustředil. Jednou jsme se vraceli z hospody na koleje na Špitálce. Nešli jsme přímo nahoru, ale do dvora. Byla zima a všude ležel sníh. Můj studentský kamarád z Ostravy do toho sněhu vyčůral E = mc2. Studoval fyziku na stejné katedře jako já, ale byl tak nějak snaživější.
A tím končí má narozeninově vzpomínková eskapáda.
05.02.2022, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 21