V pátek jsem vstával ráno v osm. Především proto, že jsem potřeboval dát další pilulku antibiotika. To už dělám od úterka, ale pak jsem šel opět ulehnout. Tentokrát se mi nechtělo. Sedl jsem si na pohovku čelem k proskleným dveřím na lodžii a uchopil knihu se třemi novelami od bratrů Strugackých, kteří je publikovali pod pseudonymy S. Jaroslavcev a S. Vitickij. Nejdelší novela je od druhého a mladšího z bratrů Strugackých a jmenuje se Hledání úradku. Pustil jsem se do pokračování její četby. Přečetl jsem pár stránek, když jsem periferním zrakem zaznamenal, že kolem poletuje nějaký větší příslušník hmyzí říše.
Lucifer
Zpočátku jsem tomu nevěnoval bůhvíjakou pozornost a pokračoval ve čtení. Asi nějaká větší moucha, řekl jsem si. Za chvíli jsem zaslechl bzučení v poněkud nižší tónině. Zvedl jsem hlavu a spatřil, jak to, co kolem mě proletělo, přistálo na zácloně u okna. Vstal jsem a šel to prozkoumat. Čmelák, řekl jsem si. Tohle musí být čmelák.
Stěna na lodžii se skládá z jednoho širšího okna, jednoho užšího okna a prosklených dveří. V dané chvíli jsem měl otevřené pouze to užší okno v podobě ventilačky. Tudy se ten čmelák dostal dovnitř. Jednu či druhou záclonu překonal úzkou mezerou nahoře a jal se dychtivě poletovat po obýváku. Zřejmě se mu tam nelíbilo, asi očekával něco úplně jiného, a tak začal naštvaně bzučet či bručet, zuřivě poletovat a hledat cestu zpět ven. Dovnitř to šlo. Prostě našel jakousi díru a šup tam. Jenže najít tu díru přes záclony byl pro něj příliš těžký oříšek.
Vstal jsem a šel mu pomoci. Odhrnul jsem záclonu a otevřel dveře na lodžii dokořán. Zůstal jsem u nich stát, abych je podržel, protože mají tendenci se samovolně téměř uzavřít. Mohl jsem je zašprajcovat a sednout si, ale chtěl jsem se s čmelákem rozloučit u dveří vstoje.
Podíval jsem se na vedlejší záclonu, kde seděl čmelák, a pravil: „Mazej ven. Čmelák moje slova pochopil. Opustil záclonu, za mými zády vykroužil oblouček a proletěl mi nad hlavou ven. Když odlétal, zabručel něco jako: „Dík a někdy zase na shledanou.“ Měl jsem z toho dobrý pocit.
Usedl jsem na pohovku a začal přemýšlet o čmelácích. Napadla mě taková ptákovina, že bych se mohl s čmelákem skamarádit. Třeba zrovna s tímhle. Ráno bych otevřel dveře na lodžii dokořán a na stolku s květinami přichystal dvě misky. Jednu s nektarem a druhou s pylem. Třeba se to dá koupit v nějakém obchodě. Nebo koupit kvetoucí kytky a nahradit jimi ty nekvetoucí na stolku. Anebo jít něco rozkvetlého natrhat do blízkého okolí. Pěkně bychom si popovídali a třeba bych mu přečetl nějakou pasáž z Hledání úradku. Romantická, ale naivní představa. Škoda.
Když jsem si později na internetu přečetl článek O životě čmeláka, pochopil jsem, že mě navštívila královna. No a ta se bude zabývat úplně jinými věcmi, než aby létala na pokec do mého obýváku. Jako tonoucí stébla se chytající mě napadlo, že bych mohl na lodžii umístit bedničku se zeminou a opatřit ji cedulí: Milá královno čmeláků, tady si můžeš vybudovat své hnízdo. Jasně, že si dělám legraci, ale ta představa mě zaujala. Mít obývák plný mladých čmeláků…
Proč by člověk nemohl snít. Ráno by mě čmeláčci budili a žadonili o další dávku pylu a nektaru. Připadal bych si jako jejich král. Dali bychom si do sosáku a já bych pak šel na lodžii k bedničce pozdravit svoji choť.
09.04.2022, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 6