Ve skutečnosti jsem skinheadem nikdy nebyl. Měl jsem prostě vyholenou hlavu, takže jsem mohl vypadat jako skinhead, ale jenom na první pohled. Chybělo mi patřičné oblečení. Jsou lidé, kteří nemají vyholenou hlavu, nemají vlasové kořínky, prostě jsou plešatí. Někteří z nich mohou být považováni za skinheady a někteří z nich možná i jsou. Mají to jednoduché. Nemusí si vyholovat hlavu, protože příroda je definitivně zbavila vlasového porostu. Mohou se samozřejmě maskovat parukou. Můj vlasový porost je zatím dostatečně hustý.
Lucifer
V pubertě, když to bylo možné, jsem si nechal narůst delší vlasy. O prázdninách, když mě čekal přechod ze ZDŠ na gympl, jsem se jednou vyfotil v zrcadle. Vypadal jsem jako zkušený hipík. Vlasy skoro až na lopatky. Těsně před nástupem do prvního ročníku gymplu mě máma přiměřeně ostříhala. Byla vyučenou kadeřnicí a stříhala celou rodinu včetně známých.
Na vzhledu mi až tak moc nezáleželo. Dlouhé vlasy jsem měl, protože jsem se chtěl podvědomě odlišovat od řadového občana tehdejšího režimu. Nejspíš taky trochu proto, že jsem chtěl zapadnout mezi kamarády podobného smýšlení. Mnohem víc mi záleželo na absolvování gymplu, a tak jsem nechtěl zbytečně provokovat. Postupně jsem však měl vlasy až na ramena. Prošlo to. Probíhala sice normalizace, nový zástupce ředitele, něco jako politruk, který chodil před počátkem první hodiny kontrolovat pravítkem délku vlasů u chlapců, si nebyl jistý, jestli náhodou nejsem holka. Kromě toho si netroufl na kluky z prominentních rodin, kteří mohli mít vlasy až na lopatky. Byla to divná doba.
Chci říci tohle: Na vzhledu až tak nezáleží. Je úplně jedno, jaký porost máte na hlavě. Důležité je, co máte v hlavě. Co z vás vyzařuje. V dějinách je řada význačných osobností. Lidí, kteří dokázali nejen zplodit úžasné věci, ale na své okolí působili tak silně, že nějaké vady na kráse byly zcela nepodstatné. Třeba Stephen Hawking, anglický teoretický fyzik, kosmolog a spisovatel, kterému ještě během studia bylo diagnostikováno vzácné a nevyléčitelné degenerativní onemocnění motorického neuronu. Skončil na vozíčku, byl téměř nepohyblivý a nemohl ani mluvit. A přesto svůj život plnohodnotně prožil.
Je nezanedbatelný počet lidí, kteří svému přirozenému vzhledu nevěří. Někteří se za něj i stydí, a tak se maskují. Používají mimikry, jako například dredy, piercing atd. Schovávají se pod kapucí atd. Důvody jsou nejspíš dva: Jsou zblblí, zmanipulováni; anebo mají mindrák a chtějí se s pomocí maskování plnohodnotně zařadit do nějakého aktuálně módního stáda. U puberťáků se to může běžně stát. Většinou z toho vyrostou. Některým to ale vydrží až do pozdního věku. Prostě se těch mimiker nedokáží zbavit.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na Ondřeje Neffa. Poprvé jsem se s jeho tvorbou seznámil ještě za minulého režimu s pomocí románu Jádro pudla. Jednalo se o brožovaný výtisk edice Karavana. Na zadní straně obalu – teď už nevím, jestli zevnitř, nebo zvenku – byla krátká informace o Ondřeji Neffovi včetně jeho fotky. Z ní na mě koukal mladý chlap s hustým vlasovým porostem a vousy. Působil velmi romanticky. Po mnoha letech se na Neviditelném psovi objevila jeho aktuální fotka.
Zpočátku jsem byl v šoku. S hlavou i tváří byl kompletně dohola a tvářil se jako vyoraná myš. To poslední byl můj dočasný dojem, který jsem postupně změnil. Nevím, jak k tomu Ondřej Neff došel, ale zřejmě musel mít nějaký podnět. Třeba mu začaly vypadávat vlasy, šedivět vousy, a nechtěl se těmi zoufalými zbytky ochlupení své hlavy dále zabývat. Pochopil, že podstatné má v hlavě, a ne na hlavě či na bradě.
A teď k mému „skinheadskému“ triptichu:
Poprvé jsem si nechal vyholit hlavu během základní vojenské služby v Tachově. Absolvoval jsem sice vysokou školu, ale po krátkém uvážení jsem přestal komunikovat s vojenskou katedrou. Výsledkem bylo, že jsem byl odsouzen k dvouleté základní vojenské službě. Domníval jsem se tehdy, že se z toho dokážu vykroutit. Nedokázal.
Před odjezdem do Tachova mě máma ostříhala na krátko. Docela jsem se se situací smířil a v duchu se začal připravovat na vojenský výcvik. O žádný vojenský výcvik v podstatě nešlo. Byla to tupá buzerace lampasáků promísena s odpornou šikanou mezi záklaďáky. Po příchodu do kasáren byl můj krátký vlasový porost ještě o pár milimetrů zkrácen, aby bylo jasno, která tady bije.
Někdy asi v polovině mého pobytu v tachovských kasárnách, který trval deset měsíců, jsem navrhl jednomu spolubojovníkovi, aby mi oholil hlavu. Souhlasil. Vyholil mi hlavu žiletkou. Poprvé jsem pocítil, jaké je to být skinheadem. Alespoň na hlavě.
Podruhé se tak stalo, když jsem byl na postdoktorandské stáži v quebeckém Sherbrooku. Dorazil jsem tam počátkem října roku 1999. Začalo indiánskéí léto a já se začal začleňovat do vědeckého týmu na místní univerzitě.
V druhé polovině prosince jsem začínal mít pocit, že bych potřeboval kadeřnici. A tak jsem navštívil nedaleko od mého bydliště obchodní centrum, kde jsem nalezl kadeřnictví. Domluva se nezdařila. Prostě jsme si neporozuměli a já odešel s pocitem, že tudy asi cesta nepovede. Usedl jsem v obýváku před televizí, kde na jednom kanále dávali Dixie Chicks, což je populární americká country hudební skupina se třemi ženskými v popředí, dal si sklenku Tennessee Whiskey Jack Daniel's a přemítal, jak ten vlasový problém vyřeším. Nakonec jsem došel k jednoznačnému závěru. Poradím si sám.
Do Sherbrooku jsem si přivezl kadeřnické nůžky od mámy, které jsem potřeboval ke zkracování ofiny, a elektrický sestřihávač vlasů od firmy Phillips. Druhého dne večer jsem šel na věc. Nejdříve jsem vlasy trochu ostříhal, pak jsem použil strojek Phillips, a nakonec jsem si celou hlavu oholil žiletkou. Byl jsem kompletně oholený.
Když jsem druhý den přišel na fakultu, nikdo si mě nevšímal. Všichni to brali jako mojí soukromou věc, do které nemají co kecat. Cítil jsem se příjemně. Krátký problém nastal, když jsem na chodbě potkal vedoucího oddělení Mahera Boulose, což je egyptský kopt. Na chvíli znejstěl, měl pár žertovných poznámek, ale brzy si uvědomil, že je to nepříhodné. Pak už jsme se bavili zcela na odborné úrovni.
Potřetí k tomu došlo, když jsem na konci dubna roku 2010 spadl na koleje ve stanici metra Kobylisy. Už jsem o tom několikrát psal, takže to nebudu rozvádět.
Když jsem se probudil z umělého spánku ve Vinohradské nemocnici, zjistil jsem, že mám hlavu úplně dohola. Já jsem totiž praštil hlavou do jedné z těch kolejí. Lékaři zkoumali, do jaké míry jsem si hlavu poškodil, a zatím účelem mi ji vyholili. Být skinheadem na JIPce ve Vinohradské nemocnici je docela zajímavý zážitek.
Po návratu z nemocnice jsem zaznamenal, že vlasy mi opět začaly růst, ale nepravidelně. Měl jsem na hlavě takové menší ostrůvky, které vykazovaly plešatost. Trvalo to nějaký čas, ale ty ostrůvky nakonec zmizely. Prostě jsem znovu zarostl.
Až mi vlasy začnou skutečně nadobro vypadávat a já budu plešatět, tak to ukončím definitivním vyholením hlavy, které budu nadále udržovat.
01.10.2022, 17:07:09 Publikoval Luciferkomentářů: 10