Říjen se blíží k polovině a doznívá babí léto. Opravdový podzim nastane až po jeho doznění. Venku je krásně. Už jsem se byl projít. Ráno bylo chladno a mlhavo, ale pak se ta mlhavost rozptýlila. Slunce ještě pořád hřeje, vítr nefouká, příjemný klid.
Lucifer
Když jsem šel předevčírem na nákup do Butovické Galerie, všiml jsem si dvou zhruba stejně rostlých stromů u hlavní křižovatky. Je to kousek za výstupem z vnitrobloku, v jehož opačné části bydlím. Ty stromy stojí vedle sebe a jsou stejně vysoké. Jeden už měl žluté listí, které opadávalo, druhý byl stále ještě zelený. Zajímavá symbióza.
Zhruba v tuhle dobu jsem v roce 1999 dorazil do Sherbrooku ve frankofonní kanadské provincii Québec. Letěl jsem poprvé v životě přes Atlantik a cestou jsem si pouštěl na opěradle sedadla přede mnou film Pomáda s Johnem Travoltou. Z okna jsem se občas díval na atlantský oceán a přemýšlel, kampak se poděli Atlanťané. Asi skončili na dně toho moře.
Přistál jsem v Montrealu, nalezl patřičný autobus a hbitě vyrazil do Sherbrooku. První, co mě zaujalo, bylo, že Severní Amerika je velmi roztažená. Všechno je tam mnohem dál od sebe než v Evropě. I stromy mají větší odstup. Když jsem jel přes les, tak jsem to zaznamenal, přičemž mě zaujalo, že jsem občas uviděl hromádku sněhu. Napadlo mě, že tady už udeřila zima, což je v Kanadě běžné. Omyl.
Když jsem dorazil do Sherbrooku a ubytoval se v areálu tamní univerzity, kde jsem si měl odsloužit svoji postdoktorandskou anabázi, začalo indiánské léto, které se zvolna měnilo v příjemný podzim. Skutečná kanadská zima nastala až v lednu. To už jsem měl ojetinu Ford Tempo, se kterou jsem dojížděl ze své pronajaté ubikace na fakultu univerzity, kde jsem pracoval.
Areál univerzity v Sherbrooku má podzemí s chodbami, která spojují všechny objekty. Před fakultou, kde jsem působil, bylo menší parkoviště, povětšinou zaplněné. Musel jsem zaparkovat někde jinde. Parkovišť tam bylo hodně. Z každého z nich byly schody do podzemních tunelů. Takže žádný problém. Vystoupil jsem z auta, sešel do nejbližšího tunelu a podle šipek dorazil k výtahu, který mě vyvezl nahoru na fakultu.
Něco podobného ve větším měřítku jsem zažil v Montrealu, kam jsem občas zajel. V Sherbooku stačilo vyjet na dálnici, nastavit tempomat na 100 kilometrů v hodině a v automobilovém vláčku se pohodlně šinout do Montrealu. Trvalo to asi hodinu či o něco málo víc.
Centrum Montrealu je poddolováno rozsáhlým podzemím, do kterého můžete vstupovat i s různých budov. V tom podzemí je ukryto spousta obchodů, restaurací atp. Prostě podzemní město. Obyvatel Montrealu sedne v kruté kanadské zimě v lehkém oděvu do vyhřátého auta a sjede na nějaké podzemní parkoviště. Pak vyleze z auta a užívá si kanadské zimy v teplém podzemí.
Když udeří zima v lednu, tak opravdu bývá dost drsná. Všude jsou haldy sněhu. Vydrží to až někdy do dubna. Na zimní pneumatiky jsem neměl peníze, takže jsem jezdil na letních pneumatikách. Snažil jsem se svůj Ford Tempo provozovat co nejšetrněji. Dvakrát jsem to ale nezvládl. Jednou jsem na křižovatce v obytné části, kde jsem byl ubytován, dokormidloval do obrovské hromady sněhu a částečně si nalomil pravé přední kolo. Druhý případ nastal, když jsem jel na výlet do zimního střediska Mont-Orford. Prostě jsem sklouzl do příkopy. Naštěstí nedlouho poté jel kolem hodný člověk, který mé auto z té příkopy vytáhl pomocí lana.
07.10.2022, 14:03:13 Publikoval Luciferkomentářů: 2