Neviditelný čert

Vždycky jsem říkala, že nemůžu umřít, dokud nepřečtu Káju Maříka. Taková kultovní kniha, a mně se nějak vyhýbá. Osud mi ji přihrál – kde? No přece u kontejnerů. Lidi se zbavují nepotřebného… A tak jsem se před Vánocemi, během úvah, čím ještě zpestřit slavnostní tabuli, dozvěděla, že v myslivně na Štědrý večer měli kubu, muziku a vdolky. Stačilo! A potom také, že si budoucí inženýr Kája přinesl do školy žabičku, chlupaté housenky a střevlíky. Co bude dál?

Stella

Při čtení recenzí o nadúrodě beletrie vyvstává otázka, kterou knihu ještě lze označit za dobrou literaturu a která jen navýšila počet zcela zbytných titulů. Mám z dětství krásné vzpomínky na díla, na něž se dnes dívám s hrůzou. A přece pro mne tenkrát (a nepochybně tedy pro mou budoucnost) tyhle knížky velký význam měly! Jiný je pohled dítěte, jiný je pohled dospělého.

Jsem velkým zastáncem poznávacího cíle literatury. Jednou Felix Háj, podruhé Maslowska, ta rána do palice. Proč ne? Po horečnatém bloudění s V. Woolfovou a Houellebecqem je příjemné spočinout doma u kamen, třeba u Háje, nebo ještě lépe u Hájíčka.

Sotva co jiného lépe pomůže vytvořit kontinuitu s minulým, než dobrý příběh. Přepečlivě, (až neživotně) stylisticky budované knihy Aleny Morštajnové jsou určitě dobrou četbou, ale především pro dospívající. Konkrétní příběhy z konkrétní nedávné doby plus kultivované vyjadřování nesou dobré ovoce. Kde nejsou podobné knihy k mání, tam je nahrazují porno příběhy, jež si drze říkají romantická literatura, nebo dílka psavců chrlících jeden příběh za druhým o tom, jak se o prázdninách sešli a rozešli.

Školák Kája Mařík je jistě literatura velmi tendenční (s důrazem na katolické náboženství), výchovná, psaná učitelkou. Kniha psaná s neskonalou trpělivostí (již nedovedu pochopit) a s mírným humorem. Myslela jsem, že u čtení nevydržím. Ale zkusila jsem si představit, že knihu předčítám dítěti před spaním - a pak jsem pochopila, v čem spočívá její půvab. Ve srovnávání.

Věřím, že se většině dětí bez rozdílu historické etapy Kájovy příběhy musí líbit a že je inspirují k mnohým otázkám. Třeba, proč měl pan učitel zásobu lískových proutků a jak to, že děti poslouchaly a neměly ádéhádé, ani žádné jiné hádvěesočtyři. To se takové děti nerodily? Ale rodily, milý synku, jenomže jejich rodiče a ony samy vyvíjeli o to větší úsilí, aby společně ukočírovali nadměrný temperament. A právě tím úsilím získávaly děti víc, než ty hodné a vzorné. (Jako byl Kája Mařík.) Bez úporné snahy a s odvoláváním se na diagnózu by z nich místo tvůrčích lidí vyrostly trpné, tupé, konzumující bytosti: Starejte se, jsem tady, hurá!

Ale teď z knihovny do kuchyně:

Ve světě s přísnou a respektovanou hierarchiíí se chápalo jako samozřejmé, že všichni nemohou mít stejně. Jídlo byla kultovní záležitost a Felix Háj (Šťastný háj, Marie Wagnerová) ho připomíná nápadně často. Tak nápadně, že vyšla i kuchařka s recepty na jídla z Káji Maříka.

Když Kája se Zdeňou jeli do Prahy na návštěvu, Zdenina matka vezla proviant: „Vzácná paní“ Emča přivezla s sebou na návstěvu k „pražské paní“: „dvě oškubané krůty, dvě husy, tři kachny, několik kuřat, zajíce hned tři, srnčí kýtu, tři hroudy žlutého másla, notný sáček mouky, bochník tvarohu, dva bažanty ještě v peří, čtyři koroptve, stály tam lahve vařené sladké smetany, v menším košíčku dvě kopy vajec, dvě velké vánočky, láhve se zavařeninami, potom jablka a hrušky a na dně dva bochníky živného sladkého chleba.“

Husu dala služka hned do trouby. Po obědě (husa, knedlík, zelí) vzal pan doktor děti na procházku po Praze. Zastavili se v „Myšákově cukrářském závodě“. Každý spořádal zmrzlinu, čokoládový dort se šlehačkou, krémový řez a Kája dostal ještě čokoládu. Po návštěvě biografu pojedli žemli se šunkou a odebrali se na domů na svačinu. Obdivuhodná odolnost! V Praze děti také poprvé ochutnaly polévku se ságem.

Pohledem zkušené kuchařky spisovatelka, učitelka a farská hospodyně Marie Wagnerová vypočítává přípravy na pouťové pohoštění: koláčky se šestero náplněmi, skládané koláčky s různými zavařeninami, preclíky, bábovky, „všelijaké dorty a dobroty“. Husy, kachny, kuřata v rosolu, paštika. (Na jednu kuchařku poněkud drsné nároky!)

Děti nejsou v jídle vybíravé a Kája se Zdeňou jedí vždy dvakrát – u Kájových a u Zdeniných rodičů. Zmínka o tom, jaká obrovská lahoda je mléčná polévka, je dozajista vzkaz dětem, které mléčnou polévku nerady.

Mléko s chlebem je pro venkovské děti vůbec to nejčastější jídlo. Také na školní výlet si berou chléb a láhev s mlékem. Až když dojedou na místo, mohou si koupit biřtle (párky) od biřtláře, tahací štangličky nebo certličky – pro děti z lesa vzácnost. (Uzeniny se nekonzumovaly běžně. Když si děti hrají „na salámy“, znamená to, že se na prkýnku nakrájí dešťovka.)

Městský chlapec na prázdninách v myslivně váhá, zda má jíst něco tak všedního, jako jedí děti ze samot. Maminka z Příbrami mu poslala holoubátka, šunku a cukroví, „dva celé dorty, různé řezy v maličkých papírových mističkách, čokoládové a jiné kuličky různě zdobené a vykrajované. Košíčky z mandlového těsta plné zrnek vína cukrem zalitých“. Ale když si Ládíček po několika dnech pobytu měl vzít holoubátko, začal plakat, že chce ještě přidat mléčnou polévku. Po ní se dal do bramborových placek a na dobroty si ani nevzpomněl.

Kromě jáhel, škvarkových placek, polévky s houbami, lívanců… Kája miluje rozinky a především rozpíčky, které tak uhranuly Svěrákovi se Smoljakem.

Dětem je dobře tam, kde je někdo pohostí. Proto Kája zprvu tak hodně strádá, když se ocitne na studiích v Praze. Dokud si nenajde přátele mezi hodnými dospělými, kteří mají pro potřeby rostoucího chlapce pochopení a vždycky ho nakrmí. Tak, že mu jídlo jde „rovnou do ledvin“, jak s oblibou říkává.

Kája Mařík byl hodný, pracovitý, všestranně nadaný, bohabojný chlapec. Miloval přírodu a denně ji pozoroval. Tak proč k čertu právě jemu, nejlepšímu i v pražské škole, unikala tak podstatná věc, jak se stane, že přijde na svět dítě? Svoje v tom nejspíš sehrálo striktní oddělení světa dětí a dospělých. A potom - cudnost pramenící z hlubokého náboženského přístupu ke světu a naivní nepodezíravost.

Já už další díly číst nebudu. Spokojím se tím, že Kája se Zdeňou v knize Školák Kája Mařík zatím ze všeho nejraději chodí na stráň – válet sudy.

Stačí?

Ju?

Zdroj: Háj, Felix: Školák Kája Mařík, Levné knihy KMa, s. r. o., Brno 2006

P. S.: Při úvaze nad tím, že umění a slovesné umění především člověka zušlechťuje, mě napadá, jak by tomu bylo, kdyby náš doznívající „Prezident trapnosti“ tolik nečetl. Možná bychom se dnes skládali na znovuvybudování Hradu? Buďme rádi, že brzy skončí to podivné tamní štrachání a rachocení.

12.01.2023, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 28