Chtěl jsem napsat něco jiného. Hlavou se mi ty myšlenky honily už několik nocí. Chtěl jsem působit jako hodně naštvaný člověk. Dnes ráno jako jsem jako obvykle pochopil, že to nemá smysl. Nicméně následující text bude taková kompilace té nasranosti a mé životodárné budiž k ničemnosti.
Lucifer
Neupírám si právo mít vlastní názor. Na všechno. I na sebe. V perexu jsem napsal, že jsem ničema. To není pravda. Celý dosavadní život jsem toužil po poznání. Asi jako někteří z vás. Co se dneska děje, zdá si mi být ještě horší než za komunistického režimu.
Komunismus je velmi jednoduchá myšlenka: Každý podle svých schopností a každému podle jeho potřeb. Tato myšlenka samozřejmě neměla nic společného s tím, co se tady dělo za minulého režimu, natožpak v Sovětském svazu. Tam se ty potřeby pro mnoho lidí servírovaly v gulazích. Teď gulagy nemáme, ale vládnoucí vrstvy vyvádějí takové nesmysly, že nám z toho jde hlava kolem.
Přemítám nad tím, co všechno jsem vykonal. Bylo toho dost a nejspíš i potřebné. Ne všechno se mi podařilo. A tak si říkám: Buďte trpěliví, někdy příště. Pokusím se. Zkuste tomu uvěřit. Já už nevěřím skoro ničemu. Někdy ani sám sobě. A to je špatné.
Pokud jde o tu nasranost. Chtěl jsem tady rozebírat dvě věci. Prvním z nich je pokus zřídit elektrárny na bázi termonukleární fúzi. Druhý je idiotský matematický model superstrun v jedenáctirozměrném vesmíru. K superstrunám jsem se už mnohokrát vyjádřil a momentálně s tím nechci mít nic společného. Možná někdy příště.
K termojaderným elektrárnám bych ale krátce vyjádřil, ačkoli jsem o tom už tady psal. Termojaderné elektrárny jsou všechny hvězdy ve vesmíru včetně našeho Slunce. Ty nás zásobují energií, bez které bychom nebyli. Nejenom mi, ale veškerý život. Nic by nebylo.
Termojaderná fúze se odehrává u těch nejlehčích prvků, jako je vodík nebo helium. Při jejich sloučení se uvolňuje energie, která nás živí. O něco málo těžší prvky už fungují jinak. Energii uvolní jenom při rozpadu. Nebudu tady rozebírat, proč tomu tak je. Nebudu vás nudit kvantovou fyzikou.
Ve vědeckém ústavu, kde jsem přes třicet let pracoval, bylo oddělení, které se věnovalo Tokamaku. Tokamak, které toto oddělení mělo k dispozici, stejně jako ten pozdější, bylo k ničemu. Spoustu let ta dobře placení akademici dumali nad tím, jak z toho vytřískat elektrárnu. Nejspíš ale prachy. Představte si vědce, který celou svoji kariéru má založenou na ničem, co se neuskuteční. Pak jde do důchodu, umře, a za sebou nezanechal nic užitečného. Děsivá představa.
Termojaderná fúze se odehrává v plně ionizovaném plazmatu. Musí tam být obrovské energie naložená do částic, aby se jádra atomů, oholená o elektrony, k sobě navzdory elektrickému odpuzování částic se stejným nábojem natolik přiblížila k sobě a sloučila se. K udržení tohoto procesu neexistuje nic jiného než gravitace. A to hodně velká. Jinak to nemůže fungovat.
Když mě z toho ústavu vykopli, byl jsem na závěrečném pokecu s ředitelem a jeho zástupcem. Řekl jsem jim, že tokamak je k ničemu a za pár let budeme řešit něco úplně jiného. Asi si mysleli, že jsem se zbláznil, a byli rádi, že mě mohli vykopnout za poctě vykonanou práci. Jak to vidí teď, netuším, ale moje věštecká slova se naplnila. Za necelé dva roky přišel covid, válka na Ukrajině, ekonomická krize atd. Kde je teď Tokamak. Snad někdy příště.
18.02.2023, 14:38:04 Publikoval Luciferkomentářů: 7