Včera jsem pod Májovým dnem napsal komentář, že se půjdu podívat na Loretu. V dalším komentáři jsem pak oznámil, že jsem tu procházku zabalil na horním konci Nerudovky. Jít dál už bylo nad moje síly. Večer jsem dospěl k závěru, že existuje i jiná strategie. Nejet z Anděla tramvají až na Malostranské náměstí a pak šlapat Nerudovkou nahoru, ale vystoupit na Újezdě a použít lanovku. Ta končí na vrcholu Petřína nedaleko Štefánikové hvězdárny a Petřínské rozhledny. Na Loretánské náměstí to není až tak daleko a mohu tam dojít seshora, ne zdola, což je příjemnější. Dnes jsem to zrealizoval.
Lucifer
Když jsem na Újezdě dorazil k dolní stanici lanové dráhy, spadla mi čelist. Byla tam asi stometrová fronta lidí, kteří čekali na lanovku. Nestáli jeden za druhým, v lajně jako u pokladny, ale v hloučcích. Napadlo mě, že se na to vykašlu a ten kopec vyjdu pěšky. Znám to tam. Petřínské sady jsou krásné. Mnohokrát jsem se jimi procházel.
Vyšel jsem kousek nahoru, ale pak mě to přestalo bavit. To jsem rovnou mohl jet na Malostranské náměstí a vyšlapat Nerudovku. Takhle jsem si tu strategii nepředstavoval. Vrátil jsem se zpět k davové frontě a nějak se do ni namačkal. Mého předbíhání si nikdo nevšímal. Všechno byli mladí Němci a řešili něco úplně jiného. V duchu jsem se jim omluvil s poznámkou, že jsem senior.
Do lanového vozu se namačkalo hodně lidí. Namačkal jsem se i já. Kabina lanové dráhy je rozdělena na několik částí se zasouvacími dveřmi na obou stranách. V každém oddělení je jedna lavice, na které se sedí zády ke směru jízdy. Někteří ty lavice obsadili, jiní museli stát. Stál jsem i já. Opíral jsem se o zábradlí směrem k nižšímu oddělení. Některé Němky seděly na podlaze. Měl jsem nutkání udělat si z nich šprťouchlata a zeptat se: Das ist ein kleiner Spaziergang? Nakonec jsem od toho upustil, abych je příliš nerozhodil.
Nahoře jsem vystoupil, opustil německý oddíl, omrknul Štefánikovu hvězdárnu, v níž jsem byl už asi dvakrát sledovat dalekohledem večerní oblohu, hodil retrospektivní pohled na Petřínskou rozhlednu a vyrazil dolů na Pohořelec. Bylo sice oblačno, slunce však občas vykukovalo a teplota byla asi osmnáct stupňů Celsia.
Z Pohořelce jsem se vydal na Loretánské náměstí. Všude se ozýval hovor v různých jazycích. Nejčastěji jsem slyšel Němce a dvakrát jsem narazil na skupinu Poláků. Češtinu jsem skoro neslyšel. Nenapadlo mě, že ačkoli je teprve květen, turistická sezóna už jede na plné pecky. Měl jsem docela dobrý pocit, kolik turistů z jiných zemí Praha přitahuje. Samozřejmě především historická.
Dorazil jsem k pražské Loretě, postavil jsem se čelem k ní a pohledem ji začal objímat. Je skvostná a vyzařuje jakési fluidum. Začal jsem šeptem recitovat Seifertovu báseň U pražské Lorety. V duchu jsem držel ruku komusi, kdo na to vůbec nečekal a rozumět mi nemusí.
Po krátkém zamyšlení jsem pokračoval v chůzi dolů a Nerudovkou sešel na Malostranské náměstí. Tam na mě čekala tramvaj a na Andělu metro. Když jsem vystoupil v Nových Butovicích, můj loretánský výlet definitivně skončil. Turisti najednou zmizeli. Co by asi dělali v Nových Butovicích, že? Není ovšem vyloučeno, že nějaký turista sem občas zabloudí. Pokud by to byl Němec, zeptal bych se ho: Das ist ein kleiner Spaziergang?
11.05.2023, 14:34:39 Publikoval Luciferkomentářů: 11