V pátek 17tého listopadu je svátek, kdy budeme vzpomínat, jak tím či oním způsobem, na to, co se tohoto dne událo v roce 1989. Předpokládám, že značná část lidí, ne-li drtivá většina, vzpomínat nebude. Ti starší, kteří to zažili a mnozí z nich prožili značnou část svého života za minulého režimu, to z těch či oněch důvodů hodili za hlavu. Mladší, kteří se narodili po Sametové revoluci, nemají na co vzpomínat, ačkoli někteří z nich budou tento historický okamžik vnímat.
Lucifer
17tého listopadu 1989 jsem se událostí na Národní třídě nezúčastnil. Nezúčastnil jsem se též oslavy padesátiletého vzniku Ústavu fyziky plazmatu, která se konala v jednom hotelu v ulici Na Příkopech. Důvod byl velmi jednoduchý. Měl jsem naplánováno, že na víkend pojedu za svými rodiči do Opavy. V té době jsem v Praze ještě bydlel v Holešovicích v podnájmu. Trvale bydliště jsem stále měl v Opavě. Takže jsem vlastně jel domů.
O událostech na Národní třídě jsem se dozvěděl až v Opavě. Zatímco jsem jel vlakem, studenti pochodovali z Albertova a někteří z nich dorazili na Národní třídu. Tam na ně čekal kordon speciální jednotky veřejné bezpečnosti s obušky v rukách. Studenti volali, že mají holé ruce. A tak dostali do držky.
V sobotu jsem šel s jedním kamarádem, ze kterého se později stal předseda opavského ODS a ještě později poslancem sněmovny, do jedné hospody, kde jsme to začali rozebírat. Přisedl si k nám jeden mladík, který projevoval jakési náboženské cítění.
Už i v Opavě se rozšířila zpráva, že na Národní třídě byl zabit student Šmíd. Byla to samozřejmě kamufláž jisté složky StB, která v Sametové revoluci hrála důležitou roli, jelikož v některých vyšších vrstvách komunistických pohlavárů bylo jasné, že musí nastat výrazná změna. Někteří si tu změnu představovali jinak, ale věci se začaly vyvíjet samospádem. Někteří z nich toho však náležitě využili a transformovali se v kapitalisty.
Prohlásil jsem, že bychom měli učinit nějakou pietu za zabitého studenta Šmída. Navrhl jsem Dolní náměstí, které se tehdy jmenovalo Náměstí Velkého října. Nachází se na něm Mariánský morový sloup, k němuž jsme dorazili něco jako svatá trojice. Svíčku jsme neměli, a tak jsem vytáhl krabičku sirek, položil ji na podstavec morového sloupu a škrtnutím jedné sirky jsem ji zapálil.
V pondělí jsem se vrátil do Prahy a přidal se k demonstracím. Jak na Václavském náměstí, tak i na Letenské pláni. Na Letenskou pláň jsem šel ze stanice metra Vltavská. Bylo to sice trochu daleko, ale tím směrem proudily čím dál větší davy lidí. Na křižovatkách stáli dopraváci z VB s trikolórou na uniformě a řídili dopravu, aby zabezpečili demonstranty. Jelikož uhodil mráz, tak jsme se na Letenské pláni zahřívali poskakováním. Díky tomu se ujalo rčení: Kdo neskáče, není Čech.
V ÚFP byla brzy svolána mimořádná schůze, kterou řídili dva respektovaní vědátoři. Na tom mítinku vystoupil i můj kolega zhruba stejného věku jako já, který byl na Národní třídě přítomen a doputoval tam až z Albertova. Vylíčil, co se tam dělo a že naštěstí nedostal pendrekem do hlavy.
Co se dělo dál, všichni víme. I přes podivuhodné události při privatizaci atd. byla devadesátá léta nejkrásnějším obdobím mého života. Spadla Železná opona a mohli jsme se podívat na Západ. Z mého hlediska šlo především o účast na mezinárodních vědeckých konferencích. Jeden rok se stalo, že jsem za tímto účelem cestoval třikrát.
16.11.2023, 11:28:27 Publikoval Luciferkomentářů: 6