Do Prahy jsem se vrátil autobusem o půl jedné v noci. Něco vám popovídám, co jsem v Brně zažil. Nečekejte nic moc světoborného. Budou to takové útržky. Nejdříve však ve zkratce popíšu, jak jsem vyrazil do Brna. Bylo to totiž poněkud komické, ačkoli chvílemi můj nervový systém připomínal chuchvalec napjatých ocelových lan. Poté přijdou na řadu postřehy z Brna. Na závěr se zmíním o své cestě autobusem směr Praha.
Lucifer
Dva dny před odjezdem jsem si před odjezdem koupil jednu jízdenku tam a druhou zpět. Odjezd z autobusového nádraží Florenc byl v sobotu v sedm ráno. Vstával jsem už kolem čtvrté a vše k odjezdu připravil. Vyrazil jsem v 6:20. čistého času z NB. Na Florenc to trvá asi 20 minut. Mělo by to tedy být v pohodě. Ale nebylo.
Ve čtyři ráno jsem při pohledu ven zjistil, že napadl sníh. Jenom tenká vrstva, ale pokryla skoro všechno. Při odchodu z domu jsem zjistil, že bych mohl uklouznout a třeba si zlomit nohu. Má cesta do Brna by byla předčasně u končena. Takže jsem zpomalil a pozorně našlapoval. Když jsem dorazil na stanici metra Nové Butovice, před nosem mi ujel vlak. Koukl jsem na displej, jenž u kolejí visí shora, a zaznamenal, že následující souprava metra přijede za dvě minuty třicet sekund. Bezva, řekl jsem si. Když jsem se na ten displej podíval krátce poté, bylo tam 8:30. Znejistěl jsem.
Na Florenc jsem přijel v čase, kdy se ten autobus dal stihnout. Jenže se objevil další problém. Východ směrem k autobusovému nádraží byl zabedněn. Musel jsem jít druhým východem a cestu na autobusák nějak vyhmátnout. Jenže se objevil další problém. Značná část autobusáku byla znepřístupněna drátěným plotem, za nímž se nalézalo staveniště. Koukl jsem na mobil a pochopil, že ten autobus už nestihnu.
Novobutovický král však z boje neutíká. Na autobusák jsem se nakonec probojoval a zamířil k okýnku, kde se vydávají jízdenky. Paní za okýnkem jsem vysvětlil, že mi ujel autobus do Brna a řekl, že bych si chtěl koupit jízdenku na nejbližší další spoj tímtéž směrem. Odjížděl jsem o ho dinu později autobusem stejného dopravce. Jízdenka však stála podstatně víc a cesta trvala ne dvě a půl hodiny, ale tři hodiny. Čím dražší jízdenka, tím déle jízda trvá? Zajímavé.
V Brně jsem vystoupil na malém autobusovém nádraží u hotelu Grand, který se nachází hned vedle hlavního vlakového nádraží v Brně. Šel jsem pěšky k jinému hotelu kousek za Moravským náměstím, kde se konal seminář jisté společnosti, jehož jsem se měl zúčastnit. Pokusit se použít tramvaj jsem zamítl. Z hlediska mě jako pražského chodce to nebylo až tak daleko. Vzhledem k tomu, že jsem 5 let studoval v Brně, věděl jsem kudy tam jít.
Na seminář jsem dorazil asi s půlhodinovým zpožděním. Něco málo mi sice z toho semináře uniklo, ale mnohem víc mě ještě čekalo. Ten zbytek jsem absolvoval s velkým fyzickým a psychickým nasazením. V dřívějších letech jsem byl na celé řadě vědeckých konferencích v různých zemích, a bez problémů jsem to zvládal. Jenže uplynul nějaký čas od poslední konference, upadl jsem do jakéhosi lenivého stavu a poněkud jsem zestárl.
Seminář jsem nakonec zvládl a se silami na pokraji propasti se vymotal na ulici. Rozhodl jsem se, že zrelaxuji v nějaké restauraci. Času jsem měl dost. Ze semináře jsem odcházel někdy kolem čtvrté a autobus do Prahy, na který jsem měl zakoupenou jízdenku, odjížděl z téhož autobusového nádraží v 10:00. A tak jsem vratkým krokem směrem k náměstí Svobody vyrazil vyhledat nějakou osvěžovnu.
Za mých studentských let tam byla řada restaurací. Jenomže teď jsem narážel pouze na pivnice. Dát si pivo, natožpak Starobrno, mě v tomhle mrazivém počasí nenapadlo ani náhodu. Moje myšlenka ulpívala na skleničce, možná dvou či tří skleničkách vína. Když jsem míjel už asi pátou pivnici, začal jsem být naštvaný. Dokonce jsem oslovil i dva Brňáky mužského pohlaví s tím, jak je možné, že v hlavním městě Jihomoravského kraje s největší produkcí vína v ČR jsou místo vináren pivnice. Nedostal jsem odpověď, ani jako Pražák do držky. Vypadal jsem totiž dost hrozivě. Nakonec jsem zakotvil v jedené restauraci nedaleko náměstí Svobody.
Během cesty do této restaurace jsem pokukoval po okolí, abych si oživil a aktualizoval vzpomínky na svá studentská léta, a občas jsem zkoumal okolo chodící Brňany. Kolem páté večerní hodiny bylo centrum Brna narvané. A taky dost předvánočních stánků s nejrůznějším občerstvením. Ceny svařeného vína či medoviny byly skoro stejné jako v historickém centru Prahy, třeba na Staromáku. Takže dost vysoké. V Praze je to jasné. V těchto místech se vyskytuje mnoho turistů z bohatších zemí. V Brně jich je však jako šafránu. Někdy jsem si připadal též jako cizinec.
Restaurace, v níž jsem hodil kotvu, byla skvělá. Nádherný poněkud starobylejší interiér a nesmírně uklidňující pohoda. Objednal jsem si sklenku červeného rulandského vína a začal rozjímat nad nesmrtelností chrousta a přiměřeně relaxovat. Občas jsem dal řeč s tou či onou servírkou. Byly to hezké holky, prostě Brňačky jako lusk. Jejich čeština měkká s určitým brněnským přízvukem. Žádný hantec. Těch sklenek vína jsem vypil víc, na počet si už nepamatuji.
Čas se však začal naplňovat a přesto, že se mi z té útulné restaurace nechtělo, pochopil jsem, že s jakýmsi předstihem, aby se neopakovalo to, co v Praze, musím vyrazit ke Grand hotelu, odkud mohu autobusem vyrazit zpět do Prahy.
Ten předstih byl o něco málo víc jak hodinu. Našel jsem si stanoviště, z něhož odjede můj autobus a pak začal dumat, co s tím zbytkem času provedu. Napadlo mě, že bych se měl jít vyčůrat na WC na hlavním vlakovém nádraží. Ten nápad jsem zrealizoval.
Abych se dostal ke kýžené místnosti, v níž bych si mohl ulevit natolik, abych se nepočůral v autobusu, jsem musel vhodit do příslušného stojanu dvacetikorunu. V peněžence jsem měl naštěstí tři dvacetikoruny. První padla v souvislosti s přístupem k čurací místnosti, druhou jsem věnoval jako pozornost paní, která ten záchod obsluhovala, a třetí včetně padesáti koruny jsem hodil do automatu na kávu. Proč tolik? Potřeboval jsem kofein, to bylo jasné, ale při východu z WC jsem se seznámil s jedním bezdomovcem. Dali jsme řeč a já jsem ho obšťastnil kelímkem kávy.
Na autobusové nádraží Florenc jsem dorazil půl hodiny po půlnoci. Metro už nejezdilo. Musel jsem vyhledat nějakou noční tramvaj, což se mi po chvilce bloudění nakonec podařilo. Tramvaj byla narvaná především mladými lidmi. Prostě se v noci ze soboty na neděli náležitě bavili. Na Palackého náměstí jsem musel počkat na další tramvaj, která by mě dovezla na Anděl. Ta byla též narvaná.
Z dávnějších časů jsem věděl, že od Anděla jezdí noční autobus do Nových Butovic. Došel jsem na patřičnou zastávku, ale z jízdních řádů jsem pochopil, že už nic nepojede. V těch místech začíná ulice Radlická, která končí u Galerie Butovice. Už několikrát jsem to zvládl pěšky. Pokusil jsem se o opáčko.
Šlo to ztuha, ale na obzoru se začínala rýsovat Waltrovka a za ní Nové Butovice. Ještě před příchodem ke stanici metra Radlické jsem spatřil autobusovou zastávku. Koukl jsem na jízdní řád a zjistil, že za deset minut pojede noční autobus, který staví v Nových Butovicích. Takže jsem na té zastávce deset minut relaxoval a za asi dalších deset minut jsem svoji cestu do Brna a zpět ukončil v blízkosti mého bydliště.
26.11.2023, 15:03:13 Publikoval Luciferkomentářů: 8