Neviditelný čert

Lidé, kteří byli na pokraji života, podle nové studie amerických vědců uvedli, že zaznamenali totožný pocit. Záležitost jim posléze změnila náboženské či duchovní přesvědčení a pohled na realitu. Zároveň však čelili větší izolaci. Prožitek blízké smrti je fenomén, při kterém se člověk následkem selhání životních funkcí dočasně ocitne ve stavu klinické smrti. Následně ho však lékaři úspěšně oživí.

Lucifer

Lidé, kteří se setkali s takzvaným prožitkem blízké smrti, promluvili o unikátním zážitku, který jim změnil pohled na svět. Vědci z Virginské univerzity ve studii publikované v časopise Psychology of Consciousness: Theory, Research, and Practice uvedli, že téměř sedmdesát procent účastníků se následně rozhodlo změnit své náboženské či duchovní přesvědčení. Zároveň začali jinak vnímat smrt. Výzkumu se celkově účastnilo přes 160 lidí, co vidělo takzvaně světlo na konci tunelu.

Lidé po prožitku často mluví o neobvyklých situacích, které zažili. Někteří například zmínili, že sami sebe pozorují z pohledu jiného člověka. Jiní pak cestovali na různá místa, dokonce i do nadpozemských světů. Vědci nejčastěji tyto zážitky podle Zdravotnického deníku vysvětlují jako procesy probíhající při umírání v mozku a následném prokrvování smyslových orgánů při oživování.

Američtí vědci v nedávném výzkumu zjistili, že s prožitkem blízké smrti se setkalo patnáct procent lidí trpících těžkou nemocí. Podle New York Post hovořili o stavu, kdy zaznamenali opuštění těla, setkání s mrtvými blízkými, cestování na odlišná místa, spatření jasného světla, rekapitulaci svého života i hluboký pocit klidu.

Dvacet procent lidí z pozorované skupiny pak uvedlo, že po události přehodnotilo své osobní vztahy. Izolace a osamělost byly opakujícím se pocitem a skutečností mezi lidmi, kteří zaznamenali prožitek blízké smrti. Podle expertů je problémem, že nemohou najít vhodnou podporu pro diskuzi o svém zážitku.

Zdroj:  Dotyk, Prožitek blízké smrti vyvolal u lidí zvláštní pocit. Změní vás to, tvrdí pacienti

Dodatek

Zatím se mi nepodařilo dospět až ke klinické smrti. Jednou však byla nadosah. Na konci dubna roku 2010 jsem spadl na koleje metra. Ten den jsem kvůli schůzce s jednou ženou odešel z práce dřív. V té době jsem často odcházel před půlnocí a stíhal poslední vlak metra.

Když jsem opustil vinárnu, kde se odehrávala ta schůzka, zamířil jsem k nejbližší stanici metra Kobylisy. Je tam velmi dlouhý eskalátor. Nahoře jsem zaznamenal, že na nástupiště přijíždí vlak. Bleskově jsem seběhl z eskalátoru, protože jsem si mylně myslel, že je to poslední vlak. Ten ještě stál a já dobíhal k posledním otevřeným dveřím. Ty se mi však před nosem zavřely. Vzteky jsem do toho vagónu kopl a co se stalo pak, si nepamatuji.

Spadl jsem na koleje a upadl do bezvědomí. Za pár dní jsem se probral na JIPce ve Vinohradské nemocnici. Předchozí dny jsem strávil v umělém spánku, v němž se mi zdály zvláštní sny.  Někdy to vypadalo jako po nějaké další světové válce, po nějaké velké katastrofě, a dlouho jsem si je pamatoval, většinou v sérii jednotlivých obrazů či krátkých scén.

Dodnes si některé scény pamatuji. Nejsou nijak povzbudivé. Strach jsem ale tehdy nepociťoval. Nebyl jsem ještě v klinické smrti, nerekapituloval život, neviděl světlo na konci tunelu. Spíš tmu. Často jsem se nacházel v nemocničním pokoji, v němž nikdo jiný nebyl. Pak jsem bloudil po chodbách a hledal cestu ven. Nemohl jsem ji však najít. Občas jsem spatřil člověka ležícího strnule na lůžku.

Stále si velmi dobře pamatuji jeden obraz z jednoho snu. Už si nevzpomínám, kde a v jakém stavu jsem se v tom snu zrovna nacházel, možná to byl nějaký nemocniční pokoj, ale náhle do něj vstoupila má blízká bytost a něco mi vyprávěla. Bylo to velmi zvláštní, slova jsem moc nevnímal, přesto jsem však cítil něco velmi blízkého, uklidňujícího.

Po svém návratu z nemocnice jsem se pak dozvěděl, že jednou v době, kdy jsem ležel v umělém spánku, mě navštívila moje žena a u postele mi četla z jedné knížky. Ta knížka se jmenuje Solaris, napsal ji Stanisław Lem a kdysi na úsvitu mého mládí, když jsme se potkali, jsem ji měl rád. Proč si vybrala zrovna tuhle knížku, to už přesně nevím. Nejspíš asi právě proto, že si vzpomněla, jak jsem ji měl rád. A mně ji teď už může vrátit jenom Solaris.

Solaris je planeta pokryta oceánem, jenž vám dokáže stvořit lidi, kteří už s vámi nejsou, protože vás opustili a už se k vám nikdy nevrátí. Co tím ten oceán vlastně myslel, netuším, snad to byla jenom nějaká forma komunikace. Netuším ani, jak to zakončil Lem, a do knížky se mi momentálně nechce nahlédnout. Někdy se však do ní ještě podívám. Někdy jistě, jenže nevím kdy.

30.10.2025, 06:43:16   Publikoval Luciferkomentářů: 0