Neviditelný čert

Největším organismem na světě, který je starší než egyptské pyramidy a velký jako 1 665 fotbalových hřišť, je houba ukrytá pod zemí v americkém státě Oregon. Vypadá úplně obyčejně, ale ve skutečnosti spojuje celý les do jednoho živého těla.

Lucifer

V hustém lese v horách Blue Mountains na severozápadě USA se pod povrchem půdy rozprostírá něco, co se zapsalo do dějin biologie. Nejde o žádného tvora z fantasy příběhu, ale o václavku smrkovou, latinsky Armillaria ostoyae. Tuhle houbu znáte i z českých lesů, roste na pařezech a má medově hnědý klobouk. Jenže ta oregonská má jednu zvláštnost. Její podhoubí pokrývá plochu téměř 10 kilometrů čtverečních. To odpovídá asi 1 665 fotbalovým hřištím.

Na povrchu působí les naprosto obyčejně, ale pod zemí se skrývá obrovská síť houbových vláken. Tvoří jedno tělo, jeden živý organismus, který propojuje stovky stromů. Kdybyste mohli nahlédnout pod zem, viděli byste spleť tenkých bílých vláken, která spojují kořeny, rozkládají dřevo a pomalu pohlcují další území.

Houby vypadají jako rostliny, ale do rostlinné říše vůbec nepatří. Mají svou vlastní kategorii, tedy říši hub. Rozdíl je v tom, jak se živí. Rostliny si vytvářejí potravu ze světla a vzduchu pomocí fotosyntézy. Houby to neumějí. Stejně jako zvířata musí získávat energii z jiných organismů, a to ze zbytků rostlin, ze dřeva nebo z kořenů stromů.

Když houba narazí na pařez nebo živý kořen, vylučuje enzymy, které dřevo rozloží. Z něj pak houba nasaje živiny, které potřebuje k životu. Díky tomu nemusí vyrůstat nad zem, a právě podhoubí tvoří její hlavní tělo. Této síti říkají biologové mycelium, a nemá žádný pevně daný tvar ani velikost. Právě to vysvětluje, proč může být jedna jediná houba větší než celé město. Mycelium se prostě rozrůstá dál, dokud má kolem sebe dost potravy.

Vědci objevili tento gigantický organismus docela náhodou. Lesníci si všimli, že některé stromy usychají, a chtěli zjistit proč. Odebrali vzorky z různých míst a porovnávali DNA. Ukázalo se, že všechny napadené části lesa mají stejný genetický kód. Patřily jediné houbě.

Objev potvrdila v roce 2003 výzkumnice Catherine Parks z americké lesní služby (United States Forest Service. Tehdy uvedla, že podhoubí václavky smrkové v Oregonu je největším známým organismem na Zemi. Odhadla jeho věk na přes 2 400 let, ale podle jiných měření by mohl být starý i 8 600 let, tedy starší než egyptské pyramidy.

Zajímavé je, že i když houba vypadá neškodně, v lese působí jako tichý zabiják. Napadá kořeny stromů a způsobuje kořenovou hnilobu, kvůli které celé porosty usychají. Lesníci s ní bojují desítky let, ale úplně ji vymýtit nelze. Jakmile shoří les, mycelium zůstává v zemi a začne znovu růst.

Houby hrají v přírodě obrovskou roli. Jejich podhoubí propojuje stromy a umožňuje jim mezi sebou předávat živiny i informace. Když má jeden strom přebytek živin, posílá ho přes houbovou síť mladším sazenicím. Nemocné stromy zase dostávají podporu od zdravých. Tuhle neviditelnou spolupráci vědci někdy nazývají „lesní internet“. Bez hub by se les rozpadl. Nedokázal by recyklovat živiny, protože právě houby rozkládají mrtvé dřevo a vracejí do půdy látky potřebné pro nový život.

Zdroj: Poznat svět, Největší organismus na světě je starší než egyptské pyramidy a velký jako 1 665 fotbalových hřišť

Dodatek

Stromy v lese nejsou solitérní, ale tvoří jeden stromový organismus. Bývají často vysoké, ale jejich části pod zemí, kořeny, mají stejnou délku. Jelikož jsou v lese od sebe vzdáleny mnohem méně než je délka jejich kořenů, tak je zjevné, že své kořeny vzájemně proplétají, což můžeme často vidět i na samotném lesním povrchu. Stromy, a ostatně všechny rostliny, jsou organismy stejně jako živočichové, a mají buňky, které spolu komunikují nejen biochemicky, ale především prostřednictvím elektrických či obecněji elektromagnetických signálů, a ty se mohou šířit i za hranici stromové hmoty. Když stromy v lese proplétají své kořeny, mohou tudíž spolu velmi efektivně komunikovat a vytvářet jeden organismus. Otázka je, jak tuto komunikaci máme interpretovat. Jestli jenom jako prostou elektromagnetickou biochemii, což dokáží i neživé objekty, anebo stejně či alespoň podobně jako u živočichů či lidí, i když u lidí to dnes fakt už není vždy zcela zřejmé.

Na toto téma se už objevilo mnoho vědeckých, nevědeckých či přímo pavědeckých studií, zamyšlení, úvah, analýz, literárních vizí a tak podobně. V jednom vědeckém časopisu vyšel článek Vaše pokojové rostliny myslí, mluví a čtou vaši mysl: Nový výzkum přidává důkazy. Autoři článku došly k závěru, že rostliny mohou jakýmsi způsobem myslet a mají paměť. Jejich reakce v této souvislosti jsou takřka k nerozeznání od týchž reakcí živočichů. Jak se na to máme dívat? Jako na mechanické biochemické procesy, jež jsou de facto analogií fyzikálně chemických reakcí třeba mezi obyčejnými šutry? I kameny spolu nějak interagují, vlastně všechno. Anebo se na to máme dívat jako na skutečný „duševní“ projev?

Už jste viděli strom klouzat po svahu? Když jdete lesní cestou kolem svahu porostlém stromy, máte pocit, že stromy stojí. Je to tím, že náš čas běží mnohem rychleji než jejich. Stačilo by však filmovat svah několik let a pak to pustit zrychleně. Stromy zvolna kloužou po svahu a drží se vzpřímeně asi jako sjezdař na prkně. Až dokloužou na cestičku, vytáhnou kořeny, natáhnou trepky a odťapkají lesní cestou na jiný svah…

08.11.2025, 06:10:07   Publikoval Luciferkomentářů: 0