Neviditelný čert

Nonstop je sci-fi román, poprvé vydaný roku 1958, jehož autorem je Brian Wilson Aldiss. V originále se román jmenuje Non-stop, ačkoliv několik jeho vydání v USA nese titul Starship (Vesmírná loď). Nonstop je přímo inspirován románem Sirotci oblohy od Roberta A. Heinleina a dá se považovat za jeho rozšíření. Nonstop je o velkolepé myšlence, která zbloudila a pokřivila běh lidských životů.

Lucifer

Hlavní postavou románu je Roy Complain, který žije ve světě, na jehož pravou podstatu jeho obyvatelé již před generacemi zapomněli, mnohé zůstalo jen v podobě mýtů a legend a další věci si znovu reinterpretovali zcela po svém v souvislosti s tím, jak se vyvinula místní kultura a představy o světě okolo nich.

Předmluva

Společnost, jež si nechce nebo nedokáže uvědomit, jak nepatrnou část vesmíru tvoří, není skutečně civilizovaná. Jinými slovy, vždy v sobě nese určitý neblahý faktor a ten je příčinou její nevyváženosti. Toto je příběh takové společnosti.

Původcem myšlenky je člověk, a myšlenky proto jsou – na rozdíl od nespočetného množství jednotlivostí, z nichž se náš vesmír skládá – zřídkakdy naprosto dokonalé. Je do nich nevyhnutelně vpečetěna lidská křehkost – mohou být ubohé i velkolepé. Toto je příběh velkolepé myšlenky.

Pro lidi, o nichž příběh vypráví, to však byla víc než jen myšlenka: byl to prostor jejich bytí. Neboť tato myšlenka, jak už se to občas stává, zbloudila a pokřivila běh jejich životů.

Jaký je vlastně svět, v němž žijí hrdinové Aldissova románu, příslušníci polokočovného kmene Greenů? Má, či nemá nějaké hranice? Proč je rozdělen na nesmírné množství palub? Odkud přicházejí záhadní Obři a Vetřelci? A co je pravdy na pověstech o údajné supercivilizaci na Přídi? Několik lidí ve snaze najít na tyto otázky odpověď vydá na dalekou cestu. To, co nakonec zjistí, je až příliš fantastické. Nonstop zpracovává novým, originálním způsobem oblíbená téma světové sci-fi literatury – osudy lidí na velkém kosmickém korábu, jehož let trvá už několik generací.

Roy Complain se s několika společníky vydává na pouť s jasným cílem odhalit jedno z největších tajemství jejich světa a zmocnit se ho. Později se u něj zastaví místní kněz Henry Marapper a nabídne mu účast na výpravě do legendami opředené Přídě. I když se mu to zpočátku nezamlouvá, nakonec se s knězem a třemi dalšími společníky (Bobem Fermourem, Ernem Rofferym a Wantagem) vydávají na cestu.

Z nalezeného deníku Gregoryho Camplaina, vzdáleného předka Roye, se dozvídají, že loď odletěla od planety zvaná Nová Země, páté planety systému Procyon v souhvězdí Malého psa. Gregory byl prvním kapitánem na cestě zpět k Zemi od nově založené kolonie, kde zůstalo na planetě mnoho kolonistů, zvěře i strojů. Cesta zpět měla podle předpokladů trvat sedm generací, což je pro Roye Complaina šok, neboť věděl, že jsou generací dvacátou třetí.

Dále se dozvídají, že po několika dnech onemocnělo mnoho zvířat i rostlin. Veškeré pokusy je vyléčit selhávaly. Pak se to ale u rostlin začalo obracet k lepšímu a obzvláště některé druhy hydroponiků si po ní začaly vést nadmíru dobře. Hydroponiky byly rostliny vyšlechtěné z černého bezu a sloužily k recyklaci ovzduší a obnově kyslíku.

Fermour jim vysvětluje, že nikdo z obyvatel lodi se nemá dostat zpět na planetu Zemi. Když se na dohled objevila vracející se loď, Země se s ní snažila spojit, ale bez odpovědi. Přilétnuvší lodě zjistily, že v důsledku devítidenní zimnice byla na lodi doba temna. Loď byla zatažena na oběžnou dráhu, ale její obyvatelé tam byli ponecháni, protože se změnili. Cizí aminokyselina a jí vytvářené bílkoviny způsobily, že začali žít asi čtyřikrát rychleji než běžní lidé a také se začali zmenšovat. Kvůli tomu by nebyli schopni žít na Zemi, lidé je ale chtějí nechat na oběžné dráze jen do té doby, než objeví účinné očkování. Hydroponiky boje s novými bílkovinami přečkaly, začalo se jim dařit a celou loď vyplnily neprostupnými ponikovými houštinami.

Proto vznikly legendy o Obrech, kteří všechno postavili a jejichž potomci neměřili více než 150 cm. Náhodně zahlédnutí Obři byli údržbáři ze Země, kteří se starali o chod lodi. Vetřelci byli zase lékaři a učitelé, kteří lidi studovali a opatrně a potají jim pomáhali vést lepší život. Za Vetřelce byli na Zemi vybíráni jen ti nejmenší, kteří se dokázali naučit pohybovat se a mluvit co nejrychleji a vystačit jen s krátkým spánkem. Sám Fermour je antropolog, který studoval motáky (jak jim lidé ze Země říkali kvůli tomu, že se jim z rychlých pohybů motá hlava).

Závěr

Loď před nimi ležela jako na dlani. Praskliny ve vznešené klenbě lodního pláště byly stále širší; pak se jejich ostrá údolí proměnila ve vesmírné propasti. Loď přestala existovat, místo ní bylo osmdesát čtyři obrovitých mincí. Jedna se od druhé víc a víc vzdalovala, točily se, zmenšovaly, aby se navždycky vydaly po vlastních neviditelných stezkách. Každá z těch mincí byla jedna paluba a každá paluba teď byla světem sama pro sebe, světem obtíženým náhodným břemenem lidí, zvířat i poniků. Světy jak korkové zátky pluly bezesným mořem kolem Země.

Tohle už nemohl dát do pořádku nikdo.

„Zbývá jim jen jedno,“ řekla Laura slabě. „Vzít nás dolů. Na Zemi.“ Podívala se na Complaina a pokusila se ženskou intuicí uhodnout, co všechno je teď čeká, jak těžké bude pro každého z obyvatel lodi přizpůsobit se majestátu Země. Je to, jako kdybychom se všichni měli znovu narodit, napadlo ji. Usmála se; pak se podívala na Complainův rozzářený obličej. Byli oba stejní: ani ona, ani on pořádně ještě nevěděli, co chtějí – takže měli největší naději, že to najdou.

To, co v Nonstop popisuje Brian W. Aldiss, zažilo lidstvo v nejrůznějších podobách a na nejrůznějších úrovních mnohokrát. Kupříkladu idea vytvoření beztřídní a spravedlností oplývající společnosti je stará jako lidstvo samo. V době Velké francouzské revoluce se hlásalo Liberté, égalité, fraternité (Volnost, rovnost, bratrství). Jak vznešené.

Výsledkem bylo použití gilotiny ve vlastních řadách, následné utopení celé této povznášející revoluce v krvi a návrat předchozí nerovnosti, nevolnosti a nebratrství v ještě syrovější podobě. Stejně tak asi o dvě stě let předtím dopadla téměř demokratická vize republiky v Anglii a její vůdčí představitel, Oliver Cromwell, nedopadl o nic lépe než francouzští komunardi. Demokracie se nakonec přece jenom ujala, ne však s úplnou volností, rovností a bratrstvím.

Nejhůře však dopadl poslední pokus o zavedení ideálů Pařížské komuny. Tato myšlenka padla na „úrodnou“ půdu zaostalého carského Ruska, kde ještě dříve než se stačili zorientovat její nepokrytě skuteční propagátoři, se jí chopily zločinecké tlupy, v jejichž čele se zaskvěli ty nejtyranštější osobnosti, kterým středověcí panovníci ani toho nejhrubšího zrna nesahali po kotníky.

23.12.2025, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 0