Úvod do neštěstí

rubrika: Pel-mel


Zrovna když jsem se začínal cítit tak neuvěřitelně šťasten, že můj duchovní život a pohříchu i duševní stav se nacházely na pokraji naprostého úpadku, jsem narazil na kultovní knížku amerického psychologa Paula Watzlawicka rakouského původu. Paul Watzlawick (1921-2007) byl jedním z nejvýznamnějších představitelů proslulé terapeutické školy v kalifornském Palo Altu, která vytvořila rozsáhlou komunikační teorii v psychoterapii.

Lucifer


satisfaction.jpgVe své knize, která se v originále jmenuje zcela trefně Anleitung zum Unglücklichsein - tedy Návod k neštěstí (v českém vydání Úvod do neštěstí), Paul Watzlawick čtenáři demonstruje, v kolika disciplínách aspiruje na nešťastníka a jak se v nich zdokonalit. Metody jsou to jednoduché, hojně užívané a člověku se dostane podrobného návodu, jak na to. Vše je převzato z praxe a ověřeno.

Sama myšlenka konstruování si vlastní neurózy je nadčasová a ani dvacet sedm let od původního vydání nepotřebuje odbornou korekci. Individuální konstruktivismus, směr, který Paul Watzlawick v knize přibližuje, překryly dnes jiné terapeutické pohledy na vznik a udržování neštěstí (systemické, sociálně konstrukcionistické a narativní), ale to neznamená, že by si snad lidé přestali svá trápení způsobovat také sami.

Paul Watzlawick zahajuje Předmluvu této psychologicky a troufám si říci, že i psychiatricky jurodivé knížky citací Fjodora Michajloviče Dostojevského, který se proslavil mimo jiné knížkou Idiot:

Co se dá čekat od člověka? Zahrňte ho vším pozemským blahem, zaplavte ho celého až po temeno štěstím, tak aby na hladině štěstí vyskakovaly bublinky jako na vodě. Dejte mu takový hospodářský blahobyt, aby nemusel nic dělat, než spát, chroupat cukroví a pečovat, aby lidský rod nevymřel - a i za těchto okolností vám ten člověk z pouhé nevděčnosti, pro pouhý výsměch, provede lumpárnu. Pohrdne cukrovím a schválně se bude dožadovat nějaké škodlivé hlouposti, nějakého neekonomického nesmyslu jedině proto, aby do vší té pozitivnosti a moudrosti přimísil zkázonosný živel své fantazie. Právě ty nejfantastičtější nápady, ty nejhorší hlouposti si bude chtít ponechat...

A autor Úvodu do neštěstí pak pokračuje zhruba takto:

Fjodor Michajlovič Dostojevskij však říká - pouze výstižněji - to, co vědí lidé odjakživa: Zahálka ubíjí, člověk nevydrží nic dělat a je celý nesvůj, když několikátý den nemá do čeho píchnout.

Je nejvyšší čas skoncovat s pověrou, předávanou po staletí, že cílem našeho života, celého toho pinožení, je mít úspěch, štěstí a dosáhnout stavu blaženosti. Příliš dlouho jsme si namlouvali, a nakonec jsme tomu i uvěřili, že naše cesta za štěstím nakonec přece jen bude mít šťastný konec. Pojem štěstí přitom nikdo nikdy nedefinoval. "Názory na to, v čem je podstata štěstí, se vždycky lišily", čteme v eseji filosofa Roberta Spaemanna, ve kterém se věnuje šťastnému životu: "Dvě stě osmdesát devět názorů na štěstí napočítal Terentius Varro a následně po něm Augustin. 'Každý chce být šťastný', říká Aristoteles." Spaemann dále cituje pointu židovské anekdoty o synovi, který sdělí otci, že si chce vzít slečnu Kaci. "Otec nesouhlasí, protože Kaci nemá žádné věno. Syn trvá na tom, že mu štěstí pokvete pouze s ní. Načež se ho otec zeptá: 'A co z toho máš, když jsi šťastný?'"

Naši nedůvěru už beztoho dávno vzbuzuje světová literatura. Největší díla jsou postavena na neštěstí, tragédiích, katastrofách, na zločinech a hříchu, bludu a nebezpečích. Geniální Dantovo Peklo je nesrovnatelné s jeho Rájem; to samé platí o Miltonově Ztraceném ráji, vedle něhož Ráj znovu nabytý je vyslovená nuda; hrdinův pád je strhující, andělé, kteří ho nakonec zachrání, působí trapně; nad prvním dílem Fausta pláčeme, nad druhým zíváme.

Buďme k sobě upřímní: Co by z nás bylo a kde bychom asi byli bez svého neštěstí? Je to naše - v pravém slova smyslu - krutá potřeba. Našim pokrevním bratrům zvířatům se nevede líp: Pohleďme jen na hrůzné následky, které na nich zanechává život v zoologických zahradách. Úchvatné šelmy, chráněné před hladem, nebezpečím, nemocemi (i před zubním kazem) se čím dál víc podobají neurotikům a psychotikům.

Světu je třeba bezodkladně hodit záchranný kruh, jinak se utopí v záplavě návodů ke štěstí. Stejně bezodkladně musíme změnit stav, kdy porozumění těmto procesům a mechanismům je žárlivě střeženo doménou psychiatrie a psychologie. Počet těch, kteří si už podle svého nejlepšího svědomí a vědomí vytvořili vlastní nešťastný svět, se může zdát poměrně vysoký. Nekonečně víc je však těch, kteří v tomto směru potřebují poradit a pomoci. Především jim je tato praktická příručka určena.

Náš altruismus má i svůj politický význam. Přesně to, co ředitelé zoologických zahrad dělají v malém, kladou si ve velkém za cíl sociálně orientované státy a životu svých občanů chtějí dodávat od kolébky až do hrobu pocit obšťastňující jistoty. Toho však mohou dosáhnout jen tím, že budou občany systematicky vychovávat ke společenské nekompetentnosti. V celém západním světě rok od roku stále strměji narůstají sociální a zdravotní výdaje státu. Kupříkladu v roce 1970 se v tehdejším SRN vyskytovalo deset milionů nemocných, přičemž v průměru Němec za život spolykal 36 tisíc tablet. Podle údajů OECD z listopadu 2009 dosáhly roční výdaje na zdraví, přepočteme-li je "na hlavu", v USA v roce 2007 více než desetinásobku ve srovnání s výdaji v roce 1970. V Německu se dostaly po třiceti sedmi letech přibližně na třináctinásobek.

Dokazuje to, že uvádění (se) do neštěstí je stále na vzestupu! Nadaných jedinců přibývá a ti s opravdovým talentem, zdá se, v nešťastných stavech více utrácejí. Jen si představme, co by se s námi stalo, kdyby se tento vzestupný trend zastavil nebo dokonce obrátil. Padal by ohromná ministerstva, celé mamutí organizace, zbankrotovala by celá hospodářská odvětví a miliony lidí by přišli o práci. Sociálně orientovaný stát naléhavě potřebuje víc a víc bezmocných a nešťastných lidí a tento úkol není možné ponechat na diletantských pokusech snaživého občana-jednotlivce. Tak jako ve všech ostatních odvětvích moderního života i tady je zapotřebí, aby to celé řídil stát. Každý může být nešťastný; ale učinit ze sebe skutečně nešťastníka, tomu je potřeba učit se, tady člověk nevystačí s tím, že má nějaký ten osobní malér.

Rozhodl jsem se tudíž, že některé návody z této knížky zde budu předkládat v rubrice Pel-mel, abych vám napomohl zbavit se pinožení za úspěchem, štěstím a úpadkovým stavem blaženosti. Doufám, že vás to bude inspirovat a své pinožení za muškou zlatou rázně a efektivně ukončíte.

A na závěr - last but not least - všem, kteří si netroufli kliknout na obrázek vlevo nahoře, zde z Čertího poklábosení jako náhražku recykluji Sympathy for the Devil  angel


komentářů: 10         



Komentáře (10)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

10 Václavíkovu knížku
Mgr. Milda (neregistrovaný) 10.11.2011, 23:25:44
v němčině mám. Samozřejmě, pocit neštěstí si indukujeme mnohdy sami. Ale každý má na svoji psýchu dost vlastní metody. Já bych se definoval jako fackovací panák, dáte mi facku a za chvíli stojím zase. Jiné přirovnání býval pták Fénix, ten mohl shořet a přesto se z popela zase posbíral. Jiní jsou zničení už předtím, než se o něco pokusili- zkrátka, kdo nic nevsadí, také nic nevyhraje.

9
Multipass[[openidhttp://cafecremaambienteecafe.blogspot.com/]] (neregistrovaný) 10.11.2011, 14:35:16
8 moment

Axina
8
Axina 10.11.2011, 09:00:23
[3] Multipassi, já mám zas oblíbené rčení "Každý vidí ráj v pekle druhých". Napište návod na štěstí, prosím Usmívající se

Lucifer
7 jsou
Lucifer 09.11.2011, 23:52:39
to věci, já to vím, ale vyčkejte, nic neběží na první povel ]Mrkající

6
Multipass[[openidhttp://cafecremaambienteecafe.blogspot.com/]] (neregistrovaný) 09.11.2011, 22:57:38
Od něj je ten známý příběh o tom, jak si chce jeden půjčit něco od druhého, ale už dopředu tak pochybuje, že druhému nakonec ve dveřích řekne, ať si to strčí někam- v originále jde o kladivo, potřebné na zabouchani hřebíků. A o konstruktivismus.

Kurt Waldheim, kdysi šéf OSN a rakouský president- jeho rodina se původně též jmenovala Watzlawick. Otec se přejmenoval v den rozpadu monarchie. A jsou si s Paulem podobni. To jsou věci...

5
Astra (neregistrovaný) 09.11.2011, 21:25:07
Radostné neštěstí mě nefascinuje. Odcházím proto na vlak do stanice snů. Tam je člověku nejlíp. Tak naschovávanou...

Lucifer
4 Multipassi
Lucifer 09.11.2011, 20:13:19
návody na radostné neštěstí se zde budou objevovat v nepravidelných intervalech. Další se možná objeví v pátek nebo až v neděli. Je jich více a jeden radostnější než druhý. Watzlawicka momentálně nemám po ruce, ale i tak si myslím, že je to psychologická i psychiatrická hřivna neurvale zakopaná. Bude mým nejen potěšením, ale i urvalým povznesením ji tady na Čertovi vykopat.

3
Multipass[[openidhttp://cafecremaambienteecafe.blogspot.com/]] (neregistrovaný) 09.11.2011, 19:50:13
to je dobré. můj oblíbený citát je- štěstí je tam, kde nejsme- , ale ten jsem psal už tak často, že s tím nebudu obtěžovat.

chtěl jsem napsat návod na štěstí, ale to by bylo faux pas, neboť se Lucifer snaží o opak. počkám si tedy na návod- i když mi nic nepomůže, myslím, že ho znám, jen jsem na to nebyl vydrezurovan.

p.s. dnes jsem slyšel liberálně konzervativního historika (nebo hysterika, teď nevím), který mínil, že za všechno může naše nedobrá pracovní kultivovanost- jihokorejci, pravil, pracují o 1000 hodin ročně déle, než my. Když se podíváme na jejich brutální demonstrace proti vládě, které periodicky přicházejí, vidíme, kde začít, kde nastartovat svou snahu o opravdové neštěstí. ecco

2
Astra (neregistrovaný) 09.11.2011, 07:20:02
Bez neštěstí není štěstí. Jen ta lávka mezi tím by neměla být tak vratká...

Axina
1 Zdeněk Jirotka: Saturnin, str.63
Axina 09.11.2011, 03:55:31
Doktor Vlach vždycky říká, že nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé. Probudí-li se člověk ráno živ a svěží v čisté posteli s vědomím, že za chvíli dostane teplou snídani, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a aby zazpíval píseň díků nebo napsal oslavnou báseň na krásu života.
Prožíváme-li delší dobu idylu, tvrdí doktor Vlach, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo koneckonců v naší moci, aby jenom hřála.

«     1     »