Buď spontánní

rubrika: Pel-mel


"Buď spontánní!" je bezkonkurenčně nejrozšířenějším paradoxem mezi všemi uzly, dilematy a pastmi, z nichž je utkána struktura lidské komunikace. Jde skutečně o ryzí paradox, splňující náležitá kriteria formální logiky.

Lucifer


be-spontaneous.pngV průzračných dvoranách logického Olympu jsou formy nátlak a spontaneita neslučitelné (spontaneita ve smyslu toho, co vychází zevnitř, co je svobodné a neovlivnitelné zvenčí). Udělat něco "spontánně na povel" je nemožné asi podobně, jako si naplánovat, že na to a na to zapomenu nebo že upadnu do hlubokého spánku. Člověk buď jedná spontánně, tedy po svobodném uvážení, nebo se řídí pokyny, a pak spontánně nejedná. Logicky není možné dělat současně obojí. Ale není přece důležité, jestli něco je, nebo není logické! Když mohu napsat "Buď spontánní!", tak to také mohu vyslovit - bez ohledu na logiku; papír i zvukové vlny snesou všechno. Příjemce už zřejmě míň - ale co může dělat?

V románu Johna Fowlese Sběratel je tím sběratelem mladý muž, který si dlouhou dobu, nikým nerušen, vychutnává krásu svých přišpendlených motýlů, kteří mu už nikdy neuletí. Malér nastává v okamžiku, kdy se zamiluje do krásné studentky Mirandy, a tu samou metodu - viz recept "jen houšť" (IV. Ztracený klíč, aneb "jen houšť") - chce použít na ni. Protože sám není žádný krasavec a ještě k tomu si nevěří, je přesvědčený o tom, že Miranda by se pro něho nikdy sama od sebe (spontánně) nerozhodla. Přestože použil násilí, doufá, že se po určité době věznění, čím dál nesnesitelnějším, přece jen do něj zamiluje. Teprve postupně začne poznávat neúprosnou a bezvýchodnou tragédii paradoxu "Buď spontánní!", kterým si znemožnil přesně to, čeho chtěl dosáhnout.

Zdá se vám to přitažené za vlasy? Nebo je to pro vás příliš "literární"? Zde je naprosto všednodenní situace, kterou není nijak zvlášť těžké navodit: Jde v podstatě o otřepaný příklad. Matka si přeje, aby si její chlapeček doplnil domácí úkoly - což je v pořádku, ale ona si navíc přeje, aby je dělal rád. Možná vám už došlo, že tu jde o obrácenou definici puritánství. Místo: Tvou povinností je nemít radost, bychom ji nazvali: Své povinnosti si musíš plnit s radostí.

Lze v takové chvíli vůbec něco dělat? To je řečnická otázka, protože východisko neexistuje. Co zbývá ženě, po které muž chce, aby mu byla v posteli po vůli, kdykoli bude chtít, a aby z toho navíc pokaždé měla požitek? Co byste dělali, kdybyste byli v kůži onoho chlapce, který má mít radost z domácích úkolů? Asi byste si pomysleli, že tu někdo není normální. A to buď vy, nebo okolní svět. Protože na to, aby se člověk postavil "světu", většinou nemá, je vlastně přinucen hledat vinu sám v sobě. Možná to nezní přesvědčivě, ale stává se to úplně běžně.

Představte si, že jste se narodil v rodině, kde mají všichni - a navíc z nějakých důvodů pořád - být povinně veselí. Jinými slovy: žijete v rodině, kde si vaši rodiče myslí, že když se usmíváte, je to nejpřesvědčivější důkaz, že vás dobře vychovali. Stane se ale, že máte špatnou náladu, jste přetažení, máte strach z tělocviku, ze zubaře, ze tmy, nebo třeba jen nechcete jít do skauta. Pro vaše milované rodiče to bude znamenat, ne že vám něco přelítlo přes nos, co vás zase přejde, nepomyslí si, že jste jen unavení nebo se bojíte jako každé dítě, pro ně to bude znamenat němou, ale o to pádnější obžalobu, že jsou jako rodiče nemožní a že vás nedokážou vychovat. Pochopitelně si to nenechají líbit a budou se bránit, vypočítají vám, co pro vás všechno udělali, jak se obětovali - není přece možné, abyste nebyli šťastní.

Mnozí rodiče umějí tuto metodu používat doslova mistrovsky. Dítě např. vykážou se slovy: "Běž si do svého pokoje a neopovaž se vyjít, dokud nebudeš mít zase dobrou náladu!" Je to velmi elegantní, protože je tím sice nepřímo, ale jasně řečeno, že když se dítě bude trochu snažit, tak se mu určitě podaří vyrobit si dobrou náladu. Pochopí, že stačí inervovat patřičné svaly v obličeji a s úsměvem na tváři že je znovu přijato mezi "dobré" lidi.

Tato jednoduchá taktika má pro nás velký význam. Pejsek s kočičkou smíchali tentokrát smutek s morální méněcenností a především s nevděkem (podobá se to směsi česneku a lásky). Podává se zejména těm, ve kterých chceme vyvolat hluboké pocity vinny, které si návdavkem mohou opepřit tím, že by je určitě neměli, kdyby byli lepší, než jsou. A pokud by někdo měl tu drzost zeptat se vás, jak má v sobě takové pocity ovládnout, odkažte ho na sebe sama, protože dobrý člověk to moc dobře ví a nemusí se na to ptát. (Můžete přitom nadzvednout obočí a zavrtat se do něho vyčítavým pohledem.)

Ten, kdo to pod vaším vedení zvládl, může si začít vyrábět depresi ve vlastní režii. Naopak v lidech, kteří jsou v tomto směru netrénovaní, asi pocity viny neprobudíte. Jsou to lidé s hroší kůží. Cítí sice někdy to samé jako experti přes smutek, ale povětšinou zastávají názor, že se jednoduše nevyhneme tomu, abychom občas nebyli smutní, a že nás to většinou do rána přejde. Podle nich bychom ani neměli zkoumat, proč jsme smutní! Ne, ne - to, co odlišuje naši depresi od jejich smutku, je schopnost samostatně se později držet toho, co nám vtloukali v dětství do hlavy: že nemáme důvod ani právo být smutní. Buďte si jisti, že právě tak si prohloubíte a prodloužíte depresi. Stejný výsledek kyne i těm, kdo poslušní hlasu svého srdce a zdravého selského rozumu takového člověka povzbuzují a přemlouvají, aby se vzchopil. Oběť jejich zájmu si vedle deprese z vlastních zdrojů může navíc přivodit depresi z toho, že spolu s nimi nesdílí růžový a optimistický pohled na svět. Už Hamlet si byl plně vědom bolestného rozdílu mezi tím, jak svět vidí melancholik a jak ho vnímá okolí, čehož skvostně dokázal využívat pro svůj účel:

Poslední dobou - ale proč, to nevím - ztratil jsem všechnu svou veselost a nechal všeho, oč jsem se zajímal a co jsem dělal posud. A je to se mnou opravdu tak zlé, že tento pohostinný svět, tak důkladně a pěkně sroubený, mi připadá jako pusté předhoří; povětří, ten skvostný baldachýn, nádherná obloha, tak směle sklenutá, krov královský, zlatými ohni posázený - to všechno, považte, nic jinak se mi nejeví než jako odporná sraženina morových par. Jaké mistrovské dílo je člověk! Jak vznešený rozumem! Jak neomezený schopnostmi! Sestrojením a úkony, jaký zázrak! Vystupováním jak podoben andělu! Chápáním jak podoben Bohu! Rozkoš stvoření, pravzor všeho živoucího! A přece, čím je pro mne tato nejvyšší umocnina prachu? Nemám žádné zalíbení v mužích - ani v ženách...

Není důležité, jestli si paradox "Buď šťastný!" říkáme sami, nebo ho po nás chce někdo druhý. Stojí ostatně za povšimnutí, že se tu jedná jen o jednu z mnoha variací na téma "Buď spontánní!". Jak jsme viděli, prakticky jakékoli spontánní chování se může stát paradoxním: požadavek, abychom spontánně zapomněli, nebo si naopak vzpomínali; přejeme-li si nějaký dárek a jsme zklamáni, že jsme ho dostali určitě "jen" proto, že jsme si o něj řekli; pokusy přivodit si silou vůle erekci nebo orgasmus - a jako na potvoru právě to, na co se zaměříme, se nedaří; usnout, protože zrovna teď chci usnout; nebo milovat na povel.

Zdroj: Paul Watzlawick, Úvod do neštěstí.


komentářů: 5         



Komentáře (5)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Axina
5
Axina 24.01.2012, 15:53:38
[3] A kdyby to nešlo, kdybych se musela spokojit se třemi přáními, tak bych si přála:
1. Abychom já a moji blízcí byli stále zdraví.
2. Aby se mně ani mým blízkým nikdy nic zlého nestalo.
3. Abych nikdy nebyla na světě sama, ale vždycky stál vedle mne ten, kterého miluji a který mne miluje.

Axina
4
Axina 24.01.2012, 15:45:50
[3] Děkuji EvoO, jsem ráda, že se to (pravdivé!) minipovídání líbilo.
A co se týče tří přání: To už mám důkladně promyšlené právě z těch dětských let. Kdyby se objevil Kouzelný dědeček nebo Zlatá rybka nebo jsem našla čaromocný prstýnek na 3 přání, všechno jedno. Stačilo by mi přání jedno jediné! Mít čaromocný prstýnek, který mi splní KAŽDÉ mé přání Usmívající se

3
EvaO (neregistrovaný) 24.01.2012, 14:36:02
Axině (2) Krásný příběh o čaromocném prstýnku. Moc se mi líbí a to myslím vážně. Jen mě tak napadlo, že zatím co ty jsi CHTĚLA zapomenout, stává se mi velmi často, že já NECHCI zapomenout a bez problémů zapomenu, takže co chvíli něco hledám Usmívající se
A mít tak ten čaromocný prstýnek - to je téma k fantazii ! A ještě kdyby tak to čarování bylo omezeno třeba jen na 3 přání. Co bychom si vybrali ? Každopádně slušné zdraví sobě a svým blízkým, asi i nějaké materiální zabezpečení (aby bylo co jíst, kde bydlet a pod., stačilo by tak na slušný standart) a to třetí ????

Axina
2 Čaromocný prstýnek
Axina 23.01.2012, 11:40:40
Můžete mi to věřit a nemusíte. Ale je to pravda. Dokázala jsem si jako dítě navodit stav mysli, že jsem na něco plánovaně zapomněla.

Bylo mi tak 9-10 let. Měla jsem pozlacený prstýnek. Dodnes ho vidím - s červeným obdélníkovým kamínkem. Četla jsem v té době pohádky. Velké množství pohádek. A v některých z nich hrdinové nebo hrdinky nalézali prsteny. Prsteny byli většinou čaromocné. Zatoužila jsem také takový prstýnek nalézt.

Několik dnů usilovného hledání na dvorku, na zahradě, v kůlně, na půdě apod. nepřineslo žádné výsledky. Takže mne napadlo řešení, že ztratím ten jediný prstýnek, co jsem měla. Musím zapomenout na to, kam ho dám. A pak ho jednoho krásného dne najdu. Bude čaromocný a splní mi každé přání...

Prstýnek jsem schovala. Nejprve do klubíčka vlny. Ale pořád jsem si pamatovala, kam jsem ho dala. Pak jsem ho (bylo to v zimě) dala do sněhové koule a kouli do takového otvoru v betonovém sloupku. Ale pořád jsem si pamatovala, kam jsem ho dala.

Potom jsem ho opět ukryla. A přinutila jsem se v každém okamžiku, kdy se mi na mysl drala vzpomínka na prstýnek, myslet na NIC. Podívat se do ohně, do mraků ... Hlavně vytěsnit představu prstýnku a jeho úkrytu.

Podařilo se! Jsou to už desítky let. Někde na mne čeká můj čaromocný prstýnek z dětství. Byly a jsou chvíle, kdybych ho moc potřebovala. Třeba mi ho jednou přiveze můj rytíř na bílém koni ...

http://www.youtube.com/watch?v=b8I5D0nrFNA&feature=endscreen&NR=1

1
Astra (neregistrovaný) 23.01.2012, 08:24:28
Spontaneita je dobrá vlastnost, ale někdy dost nebezpečná. Zejména ve slovním projevu. Mám s tím mnoho zkušeností. Trvalo, než jsem se naučila nevyhrknout hned to první, co mě napadne.Brousila jsem a vybrousila jistou míru, se kterou jsem spokojená. Spontaneita je kladná vlastnost, ale jako všechny vlastnosti se musí umět ovládat.

«     1     »