Krása a děs a naopak

rubrika: Pel-mel


Hildegarda z Bingenu, desáté dítě z jedné německé šlechtické rodiny z 12. století, platí v poněkud prořídlých řadách spisovatelek za tak trochu filosofku. Její názory však nemají zrovna filosofické kořeny: už v dětství totiž zakoušela velmi jasná a krásná "vidění". Jedním z prvních bylo vidění krávy von Bingenových, jak rodí tele. To bezbranné zvíře viděla velice zřetelně: "bílé... s různobarevnými skvrnami na čele, nohou a na hřbetě". Když se pak její předtucha naplnila, užaslá matka své dcerce novorozené tele věnovala. Po dalším vidění, to bylo Hildegardě osm, následovala další odměna - rodiče ji poslali do místního kláštera, kde strávila zbytek života.

Lucifer


hildegard_von_bingen.jpgVidění ale měla většina lidí, my si je však vykládáme prostě jako sny. Většinou v nich nevidíme nic zvlášť pozoruhodného, jako třeba jakou barvu skvrn má strakatá kráva. A pravda je, že i kdyby takováto vidění byla součástí nějakého hlubšího poselství, většina z nás je stejně zapomene během několika minut po probuzení.

Sám Freud v posledních letech 19. století prohlásil, že každý sen je "psychickým útvarem, který má smysl", ale navzdory tomuto názoru mají informace získané z "výkladů snů", natož "vidění", velmi pochybnou povahu. Moc nám nepomůže ani fakt, že Freud trval na tom, že skutečný výklad snu je vždycky sexuální. (Takhle si své sny vykládala i sama Hildegarda - hlavně jako varování proti neblahým následkům pohlavního aktu, zejména pokud k němu dochází pouze pro potěšení.)

Carl Jung ovšem - na rozdíl od svého učitele, ale stejně jako Hildegarda - snům a viděním přikládal mnohem větší vliv a hlubší význam než jen tělesný nebo smyslový. A v jednom z klíčových období svého života, kdy se snažil odpoutat své dílo od freudovské filosofie, měl i on vidění, neblahou předtuchu nějaké katastrofy:

V říjnu (1913), když jsem byl sám na jedné cestě, zachvátilo mě vidění. Viděl jsem nesmírné spousty vod, které zatopily všechny severní a níže položené země mezi Severním mořem a Alpami. [...] Odehrávala se jakási strašlivá katastrofa. Viděl jsem mohutné žluté vlny, plující trosky kulturních děl a smrt nesčetných tisíců. Pak se moře proměnilo v krev.

Uplynuly dva týdny; pak se vidina vrátila, stejná, jen mnohem živější než poprvé. Ve stejnou dobu k němu promluvil hlas:

Pohleď, je to naprosto skutečné a bude to tak. Nemůžeš o tom pochybovat. (Carl Gustav Jung, Vzpomínky, sny a myšlenky, 1963)

Takže klidně můžete brát sny mnohem vážněji a povýšit je na "vidění". Teď jde jen o to je rozluštit. Pojďme si však nejdříve probrat Hildagardina vidění a na závěr se vrátíme k Jungovi a jeho snu.

Navzdory svému počátečnímu úspěchu s krávou si Hildegarda sama dlouho nebyla jistá, co si má vlastně o svých viděních myslet. Často u nich omdlévala, někdy úplně ztratila cit: "Nevím, kdo jsem, neznám své tělo, ani svou duši. Samu sebe mám za nic. Upínám se k Bohu živoucímu a vše, co mám, proměňuji v božské."

Ačkoli si byla jistá, že to musejí být boží poselství, detaily si ze začátku raději nechávala pro sebe. Ale později, jak se její stav zhoršoval, došla k přesvědčení, že se na ni Bůh hněvá, protože jeho poselství nepředává dál. Od té chvíle, jak sama vysvětluje, "...napsala jsem věci tyto... jak jsem je v nebesích viděla, slyšela a obdržela, skrze skytá tajemství Boží. A opět uslyšela jsem hlas z nebe mi řkoucí: Nuže, křič a piš takto." Napříště už vidění byla popisována do nejpodrobnějších detailů, coby iluminované rukopisy a hudební kompozice - jako nebeská hudba, v níž "se souznění hlasů nese jako zpěv andělů", jak nedávno nadšeně napsal jistý Paul Harrison.

V rukopisech vidění doprovázejí podrobné ilustrace, na nichž Hildegarda sama sebe zobrazuje jako sedící postavičku s tabulkou nebo otevřenou knihou hledící vzhůru na obrovské symbolické mandaly kosmického dění plné andělů, démonů, vzdušných proudů a hvězd. Slovo Boží je v latině, kterýžto jazyk měl Bůh v té době nejradši. V jednom rukopise vysvětluje stvoření z hlediska mystických energií:

Já, moc nejvyšší a plamenná, zažehl jsem každou živou jiskru... Jsem však též plamenným životem božské podstaty, plamenem hořím nad krásou polí a blýskám se ve vodách. V paprscích slunce, měsíce i hvězd zářím. S každým závanem vzduchu, s neviditelným, vše prostupujícím životem, to já probouzím vše živé. Vzduch vdechuje zeleň a rozkvétá. Vody plují, jako by živé byly. Slunce je svým světlem živo a zas a znovu potemnělý měsíc rozžíná. [...] Jako plamenná moc se ukrývám v každém bytí. Díky mně všechno hoří, bez ustání, jako nám stoupá a klesá hruď, jako plamen chvějící se do větru. (Z Hildegardina Symphonia armoniae celestium revelationum, pol. 12. st.)

Tato poselství často doprovázelo jasné světlo - mnohem jasnější, než když mrak odhalí slunce. V tomto světle se často objevovalo světlo ještě jasnější, jemuž Hildegarda říkala "živé světlo". Zbavovalo ji veškerého smutku a úzkosti. Naproti tomu při popisu jiného vidění říká:

Viděla jsem velikou a krásnou hvězdu a s ní veliké množství padajících hvězd, které velikou hvězdu následovaly na jih. [...] A náhle zaniknuvše obrátily se v černý uhel a řítily se do hlubin. Víc jsem ji nespatřila.

Takhle Hildegarda vykládá "Pád andělů". Existují ale i jiná vysvětlení. Současní, lékařštěji zaměření badatelé, hlavně pak sám dr. Sacks, neváhali a vysvětlili to jako záchvat migrény nebo určitý "negativní skotom", což je porucha části mozku zodpovědné za zpracování vizuálních podnětů. Alespoň že to rovnou neshodil ze stolu. Prý jde spíš o ukázku toho, jak lze fyziologické postižení u některých lidí vykládat jako určitý dar. Sacks vzpomíná také na Dostojevského a jeho epileptické záchvaty, během nichž míval pocit, že je v kontaktu s "věčnou harmonií", a dodává:

Nejstrašnější je to úžasné jasno a ta radost. Kdyby to trvalo déle než pět vteřin, bylo by to pro duši nesnesitelné, musela by zmizet. V těch pěti vteřinách prožívám celý život a dám za ně celý život, mají tu cenu.

V určitém smyslu jsou tyto snové světy jakýmisi "myšlenkovými experimenty", i když jsou typické svou bezstarostnou nevšímavostí vůči obvyklým pravidlům myšlení a vycházejí spíše z poezie a metafory. Na řadu se ještě ale nedostala ona zajímavější mystická nebo náboženská vysvětlení.

A teď zpátky k Jungovi. Jungův sen je celkem zajímavé vidění a na rozdíl od těch Hildegardiných také příjemně jiné - ale mohlo za ním být opravdu jen jeho podvědomí vyčerpané každodenními starostmi - možná celkovým neklidem z přijetí nového místa, nebo snad konkrétnějším napětím plynoucím z jeho vlastního výzkumu, který ho odváděl stále dál od Freudova přístupu k chápání fungování lidské mysli?

Možná ano. Protože nad sny, a dokonce i viděními je samozřejmě velmi snadné mávnout rukou s tím, že jsou to jen náhodné reprezentace emocí či pocitů. A dokonce sám Jung se nejprve obával, že jeho vidění značí nástup nějaké psychózy. Ale později, po dalších úvahách, a s tím, jak se před ním odvíjely světové události, došel k přesvědčení, že jeho sen byl předtuchou blížící se světové války, která pak skutečně vypukla v srpnu 1914. Bohužel se mu nepodařilo nikoho přesvědčit, aby s tím něco udělal.

Zdroj: Martin Cohen, Hrátky s myslí - Jak za 31 dní znovu nalézt cestu k vlastnímu mozku


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_