Nikdo nemá rád, když se mu říká, co má dělat

rubrika: Pel-mel


Zdá se, že to nestojí za zmínku, ale jen se podívejme, kolik varování a příkazů obsahuje i to, co je pokládáno za intimní rozhovor. Vzájemnou komunikaci mezi rodiči a jejich tvrdošíjnými dětmi tvoří z osmdesáti až devadesáti procent kritika nebo pokyny (to druhé je varianta prvého). Někdy, což ani nepřekvapuje, komunikace mezi rodiči samými dosahuje stejných hodnot.

Lucifer


svetlonos.jpgJak reagujeme na to, když nám někdo říká, co máme dělat? Většinu z nás to dopálí a zatvrdíme se. Ať už je náš odpor otevřený ("Neudělám to") nebo pasivně agresivní ("Zapomněl jsem"), výsledkem bývá všeobecná frustrace. Nejsme od přírody poslušní. Většina z nás jsou potomci lidí, kteří podnikli nebezpečné cesty za svobodou a seberealizací a byli ochotni pro obranu těchto hodnot hodně obětovat. Jsme geneticky naprogramováni k pochybování o autoritách. (Poznámka: Autor zdroje má na mysli především Američany, jak bude ještě zmíněno, ale leccos se dá použít kupříkladu i pro Evropany apod.)

A přesto se snažíme přikazovat druhým, co mají dělat. Naše touha po řízení a víra, že víme, jak by věci měly vypadat, přehlušují zdravý rozum, který nám říká, jak lidé na příkazy většinou reagují. To platí zejména o rodičích. Dokonce i v naší společnosti, která se soustřeďuje na děti (někdo by řekl, že je dětmi posedlá), se domníváme, že víme nejlépe, jak "vést" naše potomky, aby uspěli jako studenti, sportovci a úspěšní Američané.

Je překvapující, jak radikální se mnoha lidem, kteří jsou v konfliktu s okolím, jeví návrh, aby se zdrželi kritiky a sledovali, jestli se atmosféra nějak změní. Patrně si myslí: Přestanu-li kritizovat a dirigovat lidi ve svém okolí, zavládne chaos. Povinnosti se přestanou plnit, nahromadí se neumyté nádobí, pokoje budou neuklizené, dům spadne, úkoly se nebudou dělat, děti propadnou ve škole, začnou brát drogy, otěhotní, stanou se z nich zločinci. To nemohu dopustit! Tohle přesvědčení, že každé polevení v bdělosti je prvním krokem k úpadku, rozkladu a pádu civilizace, je malování čerta na zeď. (Poznámka: Pokud přece jenom cítíte potřebu malovat čerta na zeď, tak ho alespoň namalujte neviditelného. To by se ještě dalo strávit.)

Tato v podstatě pesimistická stránka lidské povahy je tradiční součástí výchovy dětí. Kupříkladu obávaná "úděsná dvojka" je doba, kdy se intenzivní sebestřednost dvouletého dítěte střetne s potřebou rodičů říct "ne". Následné záchvaty zuřivosti se chápou jako rané ukázky pozdějšího zápasu dospívajících o autonomii. Ve způsobu, jak rodiče potřásají hlavami, kdykoli mezi sebou probírají tato stádia vývoje, je jisté uspokojení. Stejně jako u většiny věcí v životě i v tomto případě bývá naše očekávání naplněno.

Na konflikty mezi rodiči a dětmi je možné pohlížet také jako na šarvátky v dlouhodobém boji o moc, založeném na chybném předpokladu, že základním úkolem rodičovství je řídit chování dětí pomocí neustálého komandování, posilovaného používáním pouček a trestů. Tento přístup sice někdy může fungovat, ale daleko častěji produkuje vzpurné děti, z nichž vyrostou vzpurní dospělí. Pasivní odpor je poslední útočiště bezmocných. Děti, kterým jejich fyzický i psychický vzrůst brání otevřeně oponovat rodičům, mohou svoji nespokojenost demonstrovat tím, že nedělají, co se jim řekne. Odbyté úkoly, nesplněné povinnosti, pomalost, ignorování příkazů - to vše jsou příklady pasivního odporu, který přivádí rodiče k šílenství. Domnívají se snad rodiče, že další kázání něco změní? Nebo je hlavní problém v nátlaku, opakování a neustálé kritice?

Ti, kdo jsou zcela zaujatí ovládáním svých dětí, často mívají stejné problémy se svým partnerem. Jejich manželství je plné hašteření, bojů o moc a obě strany jsou přesvědčené, že je nikdo neposlouchá. Lidé, kteří jsou zvyklí dávat svým partnerům seznam úkolů, si nedokážou představit, že by s tím mohli přestat. ("On všechno zapomene!") Kritičtí lidé obyčejně vyrůstali v kritizujících rodinách, a proto je jim zatěžko představit si jiný způsob soužití. Žádat je o to znamená, že musí změnit dlouholeté zvyky. Vyžaduje to od nich vědomou snahu a špetku dobré vůle. To druhé je ve vztahu charakterizovaném neshodami a nepřátelstvím vzácné. Vždycky je snazší dělat to, nač jsme zvyklí, přestože se to zjevně obrací proti nám.

Myšlenka, že je možné žít, aniž bychom neustále kritizovali a dirigovali všechny kolem, je pro mnohé novinka. Pokud se je podaří přemluvit, aby toho nechali, třeba jen nakrátko, všem se uleví. Víra v kázeň je příbuzná katolickému pojetí prvotního hříchu, podle nějž jsme se všichni zrodili se skvrnou na duši, kterou musíme smýt - s pomocí rodičů a církve. Musíme být zachráněni před svými základními instinkty. V pozadí poslušnosti je strach. "Za hřích se platí smrtí." Proto se nejfundamentalističtější náboženství vyznačují nejpřísnější výchovou dětí. V sázce je nejen jejich pozemský úspěch či neúspěch, ale i jejich nesmrtelná duše.

Ať jsme věřící či ne, všichni jsme do určité míry mylně přesvědčeni, že naše děti jsou čisté, nepopsané desky, na něž rodiče zapisují pravidla. Naší povinností je naučit je vše, co potřebují, aby dokázaly čelit vnitřním impulzům i vnějším vlivům, které by je mohly zničit. Mnoho rodičů se obává, že na ten úkol nestačí, že selžou a jejich děti budou ztraceny. Ve snaze být dobrými učiteli až příliš často dokážeme pouze přenášet na děti své obavy, nejistotu a strach z neúspěchu.

Kromě péče o bezpečí dětí a lásky k nim je hlavním úkolem rodičovství vnuknout jim víru, že je možné být v tomto nejistém světě šťastný, a dát jim naději. Toho pochopitelně dosáhneme spíš příkladem než slovy. Dokážeme-li svými životy demonstrovat oddanost, odhodlání a optimismus, splnili jsme svůj úkol a můžeme hodit knížky o výchově dětí do kamen. Nemůžeme však očekávat, že neustále kritizované, napomínané a zastrašované děti budou smýšlet dobře o sobě a o své budoucnosti.

Zdroj: Gordon Livingston, Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý (Třicet pravd, které je nutné znát)


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

2
EvaO (neregistrovaný) 23.05.2012, 14:40:25
Velké dirigování nemá nikdo rád. Vždycky jsem hořekovala, jak mě mamka navigovala (byla učitelka). Obrazně jsem říkala, že i metlu jsem musela držet podle ní... Ale čím jsem byla starší, tak jsem remcala míň a s dalšími léty jsem přicházela na to, v čem všem měla mamka pravdu. Tady oceňuju i to, že jsem měla štěstí mít od počátku vlastní samostatnou domácnost a nikdo mi do ničeho nekecal. Když jsme se s rodiči setkali, bylo to pohodové, protože to bylo tak akorát za určitou dobu a tudíž jsme si to považovali. Já sama za sebe se mým dospělým dětem do ničeho nepletu, nekomentuju, co není podle mých představ. Prostě jsou dospělí a mamjí právo si vést po svém. Já jsem za to byla také vděčná, že jsem tuto volnost měla. Horší to bylo tu dobu, kdy jsem vegetovala se skorotchýní. Ale to by byla kapitola sama pro sebe a ještě dnes mi za toto období snad ani dosud nezmizela svatozář. V partnerských vztazích taky nikdo nemá rád dirigování. A co si budeme namlouvat, chlapi jsou na kór hákliví, protože jsou od přírody ješitnější. Jak by k tomu přišli, aby baba měla nakonec lepší nápad a řešení než pán tvorstva... A tak nám ženským nezbývá než tento jev vzít v úvahu a v rámci zachování reálné existence prostě se naučit strategii, která nenápadně leč aspoň částečně zkoriguje směr dalšího vývoje. To jsem trochu zlehčila a teď vážně. Vždycky je to o vzájemné toleranci ale také umění naslouchat sobě navzájem. Pak přemýšlet o podstatě řešené věci a ne o tom, kdo to vlasně navrhuje.
Jsou ovšem jevy, které tolerovat nelze, viz závěr z (1). Pokud mají přerůst únosnou mez, tudy cesta dál nepovede. Pak je tu skutečnost, že dospělý člověk, trpící takovými jevy (určité druhy závislosti) se zvenku předělat nedá (rozuměj působením druhé osoby). Musí chtít především on sám, musí mít motiv a pevnou vůli. Znám dost případů ze života, kdy např.závislost na alkoholu vedla jen ke zkáze. Pohřbila vztahy, rodinu a v konečném důsledku se z takového člověka stala lidská troska. Názorný příklad z našeho baráku: vynikajíci profesorka matematiky, dnes skutečně jen ta lidská troska. Velmi smutné. Vedle ve vchodě se před lety udál podobný příklad. Jsou to pak tragédie. Ale tak smutně bych končit nechtěla. Takže pořád můj oblíbený selský rozum, tolerance a vzájemné naslouchání ( ne poroučení, to opravdu nikam nevede).

Axina
1
Axina 23.05.2012, 05:54:40
Všeho s mírou.
Chudáci děti, kterým ambiciózní rodiče tak zorganizují mimoškolní čas, že jim vlastně vezmou dětství, mládí a prostor pro svobodný rozvoj osobnosti. Druhý extrém je, když v rámci jakési pomatené teorie mají děti totální svobodu a za žádnou neplechu nejsou kárány, aby snad se jim - ubožátkům - nějak nesnížilo sebevědomí. Výsledkem je, že sebevědomí takových fracků časem nabere takové výše, že si s nimi neví rady nejen rodiče, ale ani společnost. Často končí za mřížemi.
Obdobně je to s partnerským vztahem. Je nejen možné, ale pro spokojenost a klid v rodině i žádoucí tolerovat partnerovy lehce atypické vlastnosti. Nic není dokonalé. Nikdo není dokonalý. Není ale možné láskyplně tolerovat jeho alkoholickou nebo drogovou závislost.

«     1     »