Disonance jednodolarových dobrovolníků

rubrika: Pel-mel


Už jsem tady nějakou dobu nic zcela vlastního nestvořil. Čerpám z knížek, informace, které mě zaujmou, zpracuji, přiměřeně zkrátím a upravím na míru NČ, a tu a tam je doplním informací odjinud či svoji poznámkou. Jsem pod jistým profesionálním tlakem a do toho se ještě přimíchalo něco soukromého. Ani dnes to nebude jiné. Pokoušel jsem se napsat nějakou báseň či úvahu, ale mé myšlenky jdou šejdrem. A tak jsem si opět otevřel Hrátky s myslí od Martina Cohena, a můj zrak dopadl na jednodolarové dobrovolníky.

Lucifer


cognitive-dissonance.jpgTohle vcelku stručné Cohenovo pojednání započíná následující úlohou: Nechte děti (zaměstnance, partnery) vykonávat nějakou nudnou monotónní činnost. Tak mě napadá, že by to mohlo nějak souviset s Exupéryho lampářem, ale nechme to teď stranou. Cohen v tomto podnětu pokračuje následujícím způsobem:

Disonance je pocit nepříjemného napětí pramenící ze dvou protichůdných myšlenek, které se v mysli objevují současně. V jednom slavném experimentu Stanfordské univerzity, který proběhl v roce 1959 (byla to jedna z těch psychologických zrádností), měli studenti vykonávat repetitivní (po česku bychom řekli: stále se opakující) a monotónní úkoly (stále furt (pořád) dokola to samé), např. určitou dobu museli otáček kolíky v otvorech nebo pokládali špulky na tác a zase je zvedali. Můžete si to klidně sami vyzkoušet:

  • První půlhodinu se pokládá 12 špulek na tác, pak se seberou, zase položí na tác, a to celé jednou rukou.
  • Další půlhodinu se 48 hranatých kolíků zasazených v dřevěné desce otáčí vždycky o čtvrt otáčky ve směru hodinových ručiček.
  • Na závěr experimentu měli studenti podat hlášení a mohli odejít. Studenti bez výjimky uvedli, že úkoly, které údajně sloužily k "měření výkonnosti", byly jednotvárné, nudné a repetitivní.

Později však byli někteří ze studentů jednotlivě požádáni, aby badatelům pomohli s jejich nudným výzkumem, jelikož (jak jim bylo vysvětleno) asistent dohlížející na plnění úkolů onemocněl. Anebo se snad zbláznil. (Ani bych se mu nedivil.) Tak či onak, experimentátoři studentovu vysvětlili, že součástí pracovní náplně asistenta je hovořit s čekajícími dobrovolníky a vysvětlit jim, že úkoly, které právě dokončili, jsou ve skutečnosti velmi zajímavé. A protože studenti byli bez výjimky přesvědčeni o opaku, přijetí role asistenta u nich do určité míry vyvolávalo kognitivní disonanci.

Badatelé těmto dočasným asistentům za odvedenou práci nabídli finanční odměnu, částka se ale mezi jednotlivými studenty lišila (třebaže studenti o tom nevěděli); někteří za jedno sezení dostali dolar, jiní dvacku. Někteří studenti práci asistenta rovnou odmítli, jiní si vzali peníze, pak ale plněné úkoly kritizovali. Tito podvodníci byli z výzkumné studie samozřejmě vyloučeni. Cílem experimentu bylo zjistit, kteří noví "výzkumní asistenti" - jak ti, co pracovali za dolar, tak i ti přeplacení 20 dolary -, jejichž úkolem bylo dobrovolníky přesvědčovat, že zadané úkoly jsou zajímavé, si sami začali myslet, že prováděné činnosti nakonec zas tak nudné nejsou.

Studie neprokázala, že když lidé dostanou dost peněz, změní názor - právě naopak. Podle jednodolarových studentů tyto činnosti zas tak hrozné nebyly - takhle se snažili sami před sebou "ospravedlnit" svou novou roli. Naproti tomu dvacetidolaroví studenti si své jednání omluvili bankovkou v kapse a dál byli přesvědčeni, že sezení, která doporučují, jsou velmi, ale velmi nudná.

Disonance je skutečně mocná motivátorka a často nás donutí změnit to či ono protichůdné přesvědčení nebo skutek. Tento nepříjemný pocit často působí jako napětí mezi dvěma protichůdnými myšlenkami. Nejsilnější je, když se týká představ o nás samých, např. když si myslím, že jsem dobrý člověk, ale dopouštím se něčeho špatného. Abychom si toto napětí zmírnili, musíme buď:

Změnit své chování
Anebo...
Změnit své názory.

Tento pokus naznačil, že většina lidí dokáže sebe sama "přesvědčit", že to, co dělají, je správné. Ironií je, že ta hrstka "podvodníků" prostě byli ti, kteří měli pevnější zásady.

Zdroj: Martin Cohen, Hrátky s myslí - Jak za 31 dní znovu nalézt cestu k vlastnímu mozku


komentářů: 1         



Komentáře (1)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

1
Honza (neregistrovaný) 13.06.2012, 08:38:45
je to přesně tak ... a po rozvodu či rozchodu podobným experimentem prochází většina lidí ....

«     1     »