Taky se vám občas stává, že upadnete do takového depresivně pochmurného stavu? Mně se to stávalo už od raného věku, kdy jsem však tento stav nevnímal nijak tragicky, ale jako nějakou jímku, do níž jsem vypustil něco, co už jsem v sobě nedokázal udržet. No a tím se mi ulevilo a opět jsem se mohl vrátit do svého normálního optimistického a světlem prozářeného stavu. Později to už bylo trochu horší, takže se dnes už těmto stavům snažím vyhýbat. Ne vždy se to však povede. Lucifer
Někdy na počátku roku 2000 jsem narazil na výňatek z jedné básně Vladimíra Holana. Bez udání autora a názvu básně ho někdo umístil na starém Neviditelném psovi do Psího podrbání. Vůbec jsem netušil, že ten text napsal Vladimír Holan a ani dnes jsem se ještě nedopátral, jak se ta báseň jmenuje. Tenkrát jsem na to zareagoval svým okamžitým básnickým výtvorem, jenž vlastně reflektoval můj současný pochmurný stav, ovšem ve velmi lehké formě. Dříve než se k tomu dostanu, se však musím krátce zmínit o Vladimíru Holanovi. O tomto pozoruhodném básníkovi se něco dočtete na Wikipedii (viz Vladimír Holan). V bakalářské práci Pavly Hlouškové Konstanty a proměny Holanovy tvorby (Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra české literatury, 2011) se píše: V šedesátých letech vydává své dílo také Vladimír Holan, básník smrti, jeden z nevýznamnějších básníků 20. století. Básník, jenž se vyvinul z romantické tradice, je přímým pokračovatelem Máchovým, značně ovlivněn tvorbou Wiliama Shakespeara, o čemž svědčí Holanovo monumentální dílo Noc s Hamletem (1964). Inspiraci čerpal také z překladů evropských romantických básníků Wordswortha, Lenaua, Lermontova, Shelleyho, Huga nebo také prokletého básníka Baudelaira. Z této linie romantiků si Holan přisvojil smysl pro reflexivní lyriku, subjektivní vnímání, ale i vztah k přírodě. Od přátel O. Březiny a J. Floriana zase získal cit pro hlubokou spiritualitu a meditativnost svých veršů. V 60. letech vystupuje z dobrovolné izolace na Kampě, aby čtenářům předložil své nejkvalitnější básnické dílo... Na pomezí času a prostoru se ocitá v Holanově poezii noc. Časově můžeme noc vnímat jakožto protiklad dne, prostorově jako útočiště, do nějž se Holan často uchyluje. V mnoha básních tvoří prostředí noci podklad, na kterém jsou básně vytvářeny, často je pouze zmíněna, ale vždy je ohlášena pochmurnou atmosférou. Některé básně jsou přímo noci věnovány, ... Když jsem si tohle přečetl, tak mi došlo, že jsem svým způsobem něco jako Holanova replika. I ve svých básničkách se často halím do noci a pochmurnost z některých přímo čiší. Tady je jedna Holanova báseň ze sbírky Bolest:
Je Je takový osud, že co je v něm bez chvění, není pevné. Je taková láska, že se ti nedostává světa, byť jenom pro krůček. Je taková rozkoš, že se trestáš za umění, když umění je hříchem. Je takové mlčení, že ženská ústa vypadají, jako by stud byl jen věcí pohlaví. Jsou takové vlasy, falšované meteorem, že je to ďábel, který jim dělá pěšinku. Je taková samota, že se jen jedním okem díváš už jen na sůl. Je taková zima, že dusíš holuby a hřeješ si tím svoje křídla. Je taková tíha, že mezi padajícími jsi už spadlý. Je takové ticho, že je musíš vyslovit: a to ty, právě ty!
A nyní ono moje dílko, v jehož záhlaví je ocitován výňatek z pro mne dosud neznámé Holanovy básně:
Noční zjevy “To je ta noc, kdy tajným vchodem bdění vstupují zjevy příliš stvořené, aby se vzdaly zániku.” V průvodu kráčí zhmotnělé přízraky těch nejbizarnějších snů potlačovaných tužeb odblokovaných vášní nevyslovených lásek a pečlivě skrytých děsů nočních můr ranních úzkostí bouřlivých večerů a zapomenutých okamžiků ztraceného štěstí ve vodopádech smíchu v potocích slz a šedých kanálech zbytečně prožitých let ... A nové ráno na náhrobek pak položí ti kytici zvadlých růží
10.02.2013, 00:00:30 Publikoval Luciferkomentářů: 12