Tři ledoví muži nás zvolna s jistým předstihem opouštějí, aby zcela smysluplně dali májovému času volný běh, a tak jsem se rozhodl, že je vyprovodím třemi básničkami. První dvě jsou od mého dvorního prokletého básníka Charlese Baudelaira (už tady byl dvakrát, naposledy Víno hadrářů a Má bohéma), třetí je moje. Ve výběru nehledejte žádné souvislosti; ale pokud vám to nedá, tak tam možná nějaké najdete, ale jenom proto, že budete chtít. Přeji hezké prožití dalšího na chvíli přetnutého májového času i nečasu.
Lucifer
Vztahy
Příroda, to je chrám s živými pilíři,
jež někdy zmateně svou řečí promlouvají;
člověk tam lesem jde a bloudí jinotaji,
les si ho důvěrně a známě prohlíží.
Jak dlouhé ozvěny, které se z dálky mísí
v jediný hluboký a z temnot jdoucí hlas,
rozlehlý jako noc a širý jako jas,
tak vůně, barva, tón vždy odpovídají si.
Jsou vůně svěžejší než těla děťátek,
sladké jak hoboje, jak stepi zelenavé,
vítězné, bohaté a – shnilé nazpátek,
jak věci bez hranic, tak prudce rozpínavé,
jsou z ambry, z pryskyřic, jsou z pižma, z kadidel,
zpívají nadšení – jak duší, tak i těl.
Produševnělé jitro
Když s bílou jitřenkou najednou dostaví se
k hýřilům ideál a začne v jejich nitru rýt,
tím řezem, tajemným jak pomsta, vzniká cit
a v šelmě uspané zas anděl probouzí se.
Modř nebes duchovních v své nedostupnosti
člověku padlému, jenž trpí a jenž snívá,
se otevře a je jak propast přitažlivá.
Ty drahá bohyně, světelná bytosti,
stejně svou vzpomínkou vlaješ před očima mýma,
však mnohem jasněji a mnohem svůdněji –
po pustých orgiích, jež v kouři mizejí.
Slunce už září víc než knot, jenž pouze dýmá,
tvůj přízrak, zářivá, je též mu podoben:
je věčný, vítězný, je jak to slunce jen.
Dávnověká
Z hlubiny nejhlubší,
jež naši touhu čeká,
kráčela ke mně dívčina
tak neskonale dávnověká.
Když do té hlubiny pohlédnul jsem
a z řetězu uvolnil všechny svoje dávné touhy,
něco se ve mně zlomilo tak bezprizorně jako strach,
jenž vždycky brousí svoje zuby komicky zatnut v smutek pouhý.
05.05.2014, 00:00:10 Publikoval Luciferkomentářů: 6